Byla jsem během posledních let svého života několikrát hospitalizována v různých zdravotních zařízeních.
Jeden ze způsobů doprovodné léčby nám byl nabízen autogenní trénink jako relaxační tréninková psychoterapeutická metoda založená na autosugesci k uvolnění vnitřního napětí. Chtěla jsem se vás zeptat, jestli je tato metoda slučitelná s křesťanským způsobem života.
Autogenní trénink je dnes běžně používaná relaxační technika, kterou vytvořil německý neurolog Johannes Heinrich Schultz (1884 – 1970). Využívá autosugesce k navození určitých tělesných stavů, které vedou k uvolnění organismu a mysli takzvanou relaxací. Používá se k léčení neurózy, migrény, astmatu, poruch spánku, toxikomanie, psychosomatických poruch a různých závislostí. Má být také velkým pomocníkem na uvolnění našeho stresu, úzkosti a jiných emočních napětí. Má přinést „pokoj lidské duši“.
Schultz tento postup vyvinul z prvků hypnózy (kterou sám praktikoval) a z jógy. Zatímco do hypnózy člověka uvádí hypnotizér, do relaxovaného stavu se může dostat pomocí tréninku každý sám (např. když si člověk opakuje v duchu: „má pravá ruka je těžká“, „celé mé tělo je příjemně těžké“ atd.), i když i zde se tyto pocity mohou zpočátku navozovat pod vedením terapeuta nebo namluveného slova. Trénink může probíhat i kolektivně, a tehdy také může působit skupinová sugestivní atmosféra.
Základní principy autogenního tréninku jsou dva: relaxace a koncentrace. Metoda je založena na poznání vzájemné souvislosti mezi třemi faktory: psychickou tenzí, stavem vegetativní nervové soustavy a napětím svalstva. Protože tonus kosterního svalstva lze vůlí měnit, je zde dána možnost, aby se záměrnou svalovou relaxací dosáhlo uvolnění psychického i ovlivnění orgánů řízených vegetativní nervovou soustavou. Relaxovaný stav, kdy dochází k omezení zevních podnětů a člověk se pohrouží do svého podvědomí, je zároveň vhodný pro autosugestivní ovlivnění: větší koncentraci a soustředění se na určitou představu, která pak ovlivňuje organismus. Tak si pacienti za pomoci autogenního tréninku do sebe vkládají osobní formule, „hesla“ nebo předsevzetí, která jsou zaměřená na zvládání jejich potíží a problémů, např. „budu výkonnější“, „zvládnu to“, „jsem rozhodný“, „dovedu ovládat své jednání“, „cigarety jsou mi lhostejné“.
Autogenní trénink se skládá z nižšího a vyššího stupně. Nižší stupeň spočívá v postupném navození šesti pocitů a to: tíhy v končetinách, tepla v končetinách, klidného dechu, pravidelné srdeční činnosti, pocitu tepla v nadbřišku a chladného čela.
Kdo zvládne nižší stupeň – a k tomu dochází zpravidla po několika měsících intenzivního cvičení – může postoupit k vyššímu stupni, který přechází od tělesných pocitů a relaxace k vybavení stále složitějších prožitků, spojených s emočním doprovodem a meditací sama o sobě. Skládá se také ze šesti cviků, kdy se koncentrujeme například na zážitek barvy, vyvolání představy různých předmětů nebo osob a vytváření předsevzetí. Zde nejde již jen o uvolnění, ale jakési „meditativní cvičení“, které má vést k „rozvoji osobnosti“ a sebepoznání. Na tomto stupni může docházet k zvláštním náboženským prožitkům. Člověk zde má „nevědomé části sebe sama“ klást otázky a počkat na odpověď z nevědomí.
Domnívám se, že praktikování autogenního tréninku je neškodné jen do té míry, do jaké je pouze uvolněním ze svalových napětí a neotevírá moje podvědomí cizím vlivům. Je však těžké rozlišit, kdy již k tomu dochází. Metoda autogenního tréninku, jak jsme již zmínili, je spřízněna s filozofií hinduismu a jógy, kde člověk postupně sám sebe rozeznává jako boha pro sebe a tím dosáhne dokonalosti. Autogenní trénink, zvláště ve vyšším stupni, je jakousi „autohypnózou“, cvičením sebe samého. Ve středu stojí naše „já“. Cvičící je cele pohroužen do sebe, zcela soustředěný na své uvolnění. V tomto pohroužení se člověk snaží zapojit do „kosmické harmonie“ a tím se otevírá také démonům. Jde o jakýsi druh sebezáchrany a sebevykoupení.
Samozřejmě že se věřící člověk může ptát, jak se tedy zbavit stresu, napětí, nespavosti, bolestí hlavy, psychosomatických poruch a závislostí. Zde se domnívám, že existuje množství dobrých alternativ, jak tyto potíže řešit. Měli bychom se učit mluvit o svých problémech, a nenechat je zajít až do té míry, kdy budou vyžadovat léčbu. Můžeme zdravě relaxovat např. pravidelným pohybem, procházkou, poslechem kvalitní hudby, nějakým svým koníčkem.
Pokud přeci jen potřebujeme nějakou relaxační techniku, existuje tzv. Jacobsonova progresivní relaxace, která pracuje s napětím a uvolňování kosterního svalstva a může nám napomoci k uvolnění. Nutné je vyhnout se metodám, kde ztrácím kontrolu nad svým já, otevírám se možnosti manipulace druhými nebo se otevírám duchovním silám.
Pohled věřícího člověka má být zaměřen na Krista, nikoli primárně na své „já“. Jen On nám přináší skutečný vnitřní pokoj, uzdravení a spásu. Naše problémy se vyřeší jen tehdy, když se je naučíme svěřovat Bohu v modlitbě za uzdravení a z Božích rukou přijmeme pokoj, který si sami nemůžeme dát; pokoj, který je plodem smíření a odevzdanosti do rukou Božích.
