Duch svatý nás vede i v maličkostech

9.7.2012

Duch svatý nás vede i v maličkostech

Rozhovor pro KT 21/2010 - Duch svatý nás vede i v maličkostech
Už za pár dní, během Letnic, si bude církev připomínat Seslání Ducha svatého, který nás svými doteky vede. Mnohdy ale není snadné rozpoznat, která vnuknutí jsou od něj, která nikoli a jak se správně nastavit, abychom Boží hlas slyšeli. Nejen o tom jsme mluvili s P. Vojtěchem Kodetem, karmelitánem, autorem duchovní literatury a exercitátorem.

Co jsou to vůbec vnuknutí Ducha Svatého?
Před Ježíšovým nanebevstoupením Pán slíbil učedníkům, že jim dá jiného Přímluvce, který bude stále s nimi a který je povede tímto světem a bude je vyučovat. Tak jako apoštolové před Letnicemi žili pod přímým vedením Ježíše, druhé Božské osoby, tak po Letnicích se celá církev učí žít pod vedením třetí Božské osoby – Ducha svatého. To, co nazýváme vnuknutím Ducha svatého, je způsob, jakým Bůh promlouvá k srdci člověka, jak osvěcuje jeho mysl, jak ho vede a jak mu dává poznat, co se Bohu líbí a co je pro něho to nejlepší.
 
Lze těmto vnuknutím nějak „připravovat půdu“?
Určitě. Nejprve je třeba uvěřit, že Boží vedení potřebujeme, a prosit o ně. Druhou důležitou věcí je skutečně patřit Kristu. Křesťan, který se zřekl sebe sama ve prospěch Krista, ve prospěch vůle Boží, se vědomě otevírá Božímu vedení. U těch, kdo nedali Kristu svůj život a nežijí z víry, to má Duch svatý daleko složitější. Ti spoléhají především na svůj rozum, svoji vůli a své schopnosti.

Co dalšího ještě může pomoci?
Duch Boží mnohem snadněji vede ty, kdo se upřímně modlí, kdo mají pravidelné chvíle v samotě s Bohem, kdo se modlí nad slovem Božím. Je důležité se naučit každý den Bohu svěřovat svůj život, odevzdávat se mu do rukou se vším, co nás čeká, klást mu otázky a naslouchat mu ve svém srdci. Když čteme Písmo sv. v postoji modlitby, víry a otevřenosti, tak skrze ně do našeho života promlouvá Bůh, Duch svatý nás může mnohem snadněji vést a dávat nám vnuknutí. Často je to tak, že nám Duch svatý připomene konkrétní slovo z Písma v situaci, kdy je to pro nás důležité. V té chvíli člověk ví, že tohle by si opravdu nevymyslel.  

Co nejčastěji brání tomu, abychom slyšeli hlas Boží? 
Brání tomu právě to, když se člověk nemodlí a když nežije ve smíření s Bohem a lidmi. Když nezve Boha do svého života, když vše rozhoduje jakoby Bůh nebyl a žije své křesťanství v takové zvláštní dvojkolejnosti – Pána Boha má jen na bohoslužby, či formální modlitby a jinak s Bohem vůbec nepočítá. Jak má Duch svatý mluvit k člověku, který vůbec nepočítá, že by se o nás Bůh zajímal, že by chtěl v našem životě něco změnit, že by měl na něco svůj názor? Stejně tak, když člověk svůj život Bohu nepředkládá, do modlitby nevkládá to, co prožívá a Boha se neptá, nemůže čekat Boží odpověď. Největší překážkou je pak samozřejmě hřích. Zvlášť hřích vědomý, dobrovolný, kdy člověk ví, že nejedná dobře a přesto se pro něj rozhoduje. Tím v sobě toto Boží volání dusí.

Něco se ale může za Boží hlas vydávat – naše zbožná přání, nebo přímo působení Zlého. Některá vnuknutí od ďábla se navíc mohou jevit na první pohled jako dobrá. Co je prověří, co může odhalit jejich záludnost?
Člověk, který poctivě s Bohem žije, se časem naučí vnímat, jak Bůh promlouvá. Hlas Boží v nás není hlasem lidským, není to tak, jakoby nám někdo šeptal do ucha. Je to vnuknutí, které se najednou stane součástí mě samotného a já si pak musím klást otázku, jestli to, co mě teď napadlo, či pocit, který mám, je od Boha. Když se zeptám přímo v modlitbě, tak buď naleznu pokoj, anebo nenaleznu. Vnuknutí od Boha je také vždy v souladu s moudrostí Evangelia a naukou církve. Nemůže to být něco nemorálního a proti víře. Bůh nás vždy vede k dobru.
Ten, kdo se nějakým způsobem otevřel ezoterickým, či okultním věcem, to bude mít s rozlišováním složitější. Boží nepřítel se bude snažit daleko více vstupovat do jeho života a ovlivňovat jeho myšlení a jeho emoce, protože mu ten dotyčný už jednou dal prostor v sobě. Také je to složitější u lidí, jejichž psychika je oslabená. Tam jsou pak pravidla rozlišování trochu jiná. Ale mluvíme o obecném příkladě, kdy se člověk snaží s Bohem žít, kdy vydal Kristu svůj život a pravidelně se modlí. Ten si pak navykne zmíněnou zpětnou otázkou a následným pokojem v srdci rozlišovat, co je od Boha.
 
V Bibli se píše, že dobrý strom se pozná podle dobrého ovoce. Jaké je vůbec ovoce Božích vnuknutí? Lze podle něho usuzovat?  
Samozřejmě, že hlavní kritérium pro rozlišování, je ovoce Ducha svatého. Problém však spočívá v tom, že toto ovoce většinou nevidíme hned, ale časem. Proto je důležité žít v ochotě zpětně zkoumat svůj život a své myšlenky. Mít něco jako pravidelné zamyšlení nad sebou. Například pravidelné večerní zpytování svědomí. Čas od času je také dobré poohlédnout se za svým životem, jestli moje rozhodnutí byla dobrá, anebo nebyla. K tomu slouží den ztišení, rekolekce, a jednou za čas třeba exercicie. Další důležitou pojistkou při rozlišování je zpovědník nebo duchovní vůdce. Když se rozhodnutí, ke kterému máme pocit, že nás vede Duch svatý, týká vážných věcí, je vždycky dobré poradit se s duchovním vůdcem.

Některá vnuknutí od Boha ale v člověku vyvolávají také neklid, když zvou z pohodlí do nezajištěnosti. Jak tento neklid odlišit od neklidu, který působí ten Zlý?
Rozlišit se to dá. Můžu být neklidný ve chvíli, kdy mě Duch Boží k něčemu vede a je to proti tomu, co jsem si naplánoval, co je blízké mé přirozenosti. Najednou jsem jakoby v protisměru. Počáteční neklid je pro tuto situaci dokonce příznačný. Ale ve chvíli, kdy se nad tím rozhodnutím s Bohem zastavím, kdy se Boha zpětně ptám a porovnám to s tím, zda je to v Duchu víry, zda je to v linii, kterou mě Bůh vede už dlouho a rozhodnu se pro to, tak pak, pokud je to od Boha, přijde hluboký pokoj. Naopak, pokud je to od Božího nepřítele, tak se pokoj nedostaví, ba naopak, žačne neklid. Duch svatý se mě totiž bude snažit odvrátit od tohoto konání. Pokud člověk po rozhodnutí silně znejistí, tak to není od Boha, a musí dále rozlišovat. Boží nepřítel se snaží samozřejmě také odvrátit naše rozhodnutí, která konáme z vnuknutí Ducha svatého, ale to se většinou projevuje tím, že přicházejí vnější obtíže – někdo nám jakoby hází klacky pod nohy. Světci tyto vnější obtíže často považovali za potvrení správnosti své cesty.

V duchovním životě panuje trochu zažitá představa, že při nějakém rozhodování máme mít na mysli, že Boží vůlí je vždy to, co je těžší, co nás stojí víc sil. Jde o spolehlivé měřítko?  
Úplně ne. Mnohokráte to tak vypadá, protože jsme nakloněni snadnější cestě. Takže když po nás Bůh něco chce, často to v první chvíli znamená postavit se proti svému pohodlí a proti svým vyjetým vnitřním kolejím. Na druhou stranu ale není pravda, že Bůh chce vždy to těžší. Vždycky chce to lepší, i když je to někdy těžší. To je velmi rozdílné. A většinou když člověk překoná počáteční obtíže, tak potom získá schopnost dělat některé věci pod Božím vedením, aniž o tom uvažuje a velice mu to pak usnadní život. Duch Boží nás určitě vede například k tomu, abychom den začínali modlitbou. Když si na to zvykneme, tak se se nám to stane druhou přirozeností. Zvláště když pak člověk čas od času prožije v ranní modlitbě oslovení, krásné setkání, tak by to za nic nevyměnil, byť to zpočátku nebylo snadné.

Uznávaný francouzský exercitátor a autor duchovních knih Jacques Philippe píše v knížce „Ve škole Ducha Svatého“, že tím, co nám v posledku umožňuje co nejsnadnější a nejrychlejší orientaci, co je pravé Boží vnuknutí, je jistý „duchovní smysl“, který postupně získáváme. Co je tento „duchovní smysl“ zač?
Je to takový cit pro Boží věci. Boží konání má specifickou pečeť, pečeť Boží. Je to vždycky dobro, působí pokoj, vnitřní radost, krásu a lásku, vede člověka k pokoře před Bohem. Pokud to má tyto atributy, tak to má onu pečeť Boží. To jsou věci, které Boží nepřítel imituje velmi nesnadno. Stejně tak vnuknutí Božího nepřítele má své symptomy – rozdělení, nepokoj, smutek, motání se kolem sebe, nadměrné výčitky, skrupulozitu, zmatek, chaos, temnotu. Člověk, který se snaží žít s Bohem, získá postupně cit pro Boží jednání – jakýsi „duchovní smysl“.
 
Někteří věřící se domnívají, že Boží vnuknutí se týkají jen velkých věcí (jako je volba životního stavu, odchod do konkrétního kláštera, volba partnera apod.). Jak je to s malými věcmi naší každodennosti?  
Naopak, právě každodenní vnuknutí jsou důležitá pro to, aby se člověk co nejvíce připodobnil záměru Božímu a aby co nejsnadněji dosáhl svatosti. Faustina Kowalská dokonce říká, že věrnost těm malým, každodenním vnuknutím Ducha svatého, je tou nejsnadnější cestou ke svatosti. Není to ale tak, že Bůh z nás sejme veškerou zodpovědnost a vede nás jako loutky. Takto s námi nejedná. Ale člověku, který chce konat vůli Boží, tomu dává vedení skrze události, skrze druhé lidi a Slovo Boží. Někdy je velmi těžké vše přijmout, ale v tom je právě veliké umění pokory a poslušnosti před Bohem, důvěry a oddanosti Bohu. Samozřejmě u velkých věcí zvláště prosíme Boha o světlo, ale je důležité být vnímavý i v obyčejných, malých věcech.

Co když jsme ve svém životě nějaké důležité Božímu vnuknutí či volání odmítli. Má Bůh pro nás jakýsi „náhradní“ plán?  
Vždycky je důležité znovu a znovu se k Bohu vracet. On není limitován tím, jestli ho někdy neposlechneme. Náš život se skládá z tisíců nových a nových příležitostí, které nám Bůh dává. A i když vím, že jsem se před časem nerozhodl dobře a obrátím se k Bohu, tak on mi ukáže, kam mám jít dál. Někdy to znamená vrátit se, někdy pro mě Bůh najde jinou cestu. Ale je důležité, abych ve chvíli, kdy mi to dojde a kdy se opět rozhodnu Boha poslouchat, se nechal opět Bohem vést.
 
Nemůže nastat ale i opačná situace: někdo může při každé volbě vyhlížet Boží vnuknutí v obavě, aby se s ním neminul, což ho může činit až nesvobodným?  
Pokud se modlíme a prosíme Boha o vedení, tak v každodenním životě pak jednáme podle svého nejlepšího svědomí. Kdybychom z cesty sešli, tak Bůh už najde způsob, jak nás přivést zpátky. Nejde to tak, že se začnu ptát a dokud nic nepocítím, nezvednu se ze židle. To bychom některé dny nedělali vůbec nic. Na druhou stranu je velmi nebezpečné, když se člověk Boha zeptá, dostane světlo na první krok a pak už si jede po svém. Je potřeba naučit se žít ve vnitřním postoji očekávání, oddanosti, s neustálým pohledem na Boha. Jak říká žalmista – dívat se na Nej jak služebník na ruce svého pána. I my se musíme dívat se na to, co dělá Bůh a přidat se k Němu se svými schopnostmi, časem a silou.

(Ptal se Tomáš Kutil)

Sekce: ROZHOVORY | DUCH SVATÝ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.