Nedostatek skromnosti okrádá člověka o duši

24.2.2018

Nedostatek skromnosti okrádá člověka o duši

Skromnost neznamená „žít v nedostatku“. Spíše je to schopnost dodržet zdravou míru a žít svobodně vůči světu druhým i sobě samému, vysvětluje karmelitán P. Vojtěch Kodet. .

 


Řekneme-li „skromné“ vybavení nebo „skromný“ příbytek, představíme si cosi obyčejného, kde je i jistý nedostatek. V čem spočívá, je-li skromný člověk?

Z křesťanského pohledu je skromnost jedním z projevů mírnosti, uměřenosti – jedné ze čtyř základních mravních ctností. Ve skromnosti nejde ani tak o nedostatek jako spíše o přiměřené množství, ačkoli ve všeobecném povědomí se obsah tohoto pojmu skutečně scvrkl především na nedostatek vnějších věcí. Skromnost má širší význam: týká se celého způsobu života, našich vztahů, intelektu, emocí, způsobu, jak zacházíme s věcmi, s časem, se silami – stejně, jako neskromnost není jen problém přejídání, hýření, obklopování se množstvím zbytečných nebo přepychových věcí, ale jde spíše o vnitřní neukázněnost a nesvobodu.
Můžeme se setkat také s neskromností sekundární – překračováním míry v běžných věcech, která je spíše důsledkem zranění. Z tohoto pohledu může být určitý druh řízené neskromnosti dokonce cestou k uzdravení, to však bude jen přechodné. Když svou vnitřní prázdnotu bezděčně vyplňujeme něčím, co nám nepomůže, promění se v nenasytnost. Neuspokojení z nenaplněných potřeb a žádostí pak povede k neskromnosti jako trvalému jednání, kterým si ubližujeme.
 
Jak se křesťan může ve skromných postojích cvičit, aby se z nich nestalo jen „okénko do modrého života“ nebo obvyklý výchovný apel na děti?


Skromnost je nezbytná pro každého člověka, nechce-li minout cíl svého života. Bez ohledu na to, je-li křesťan nebo není. Umožňuje žít s vnitřní vyrovnaností, pevností a svobodou. Každá neukázněnost nutně vede k neschopnosti ovládat se a ke ztrátě svobody. Protože je skromnost ctnost, je plodem našeho úsilí a důsledkem je svoboda konat dobro a žít ve svobodě lásky. Každý z nás do ní vrůstá postupně. Svatý Řehoř z Nyssy napsal, že ctnostný život spočívá v tom, že se stáváme podobnými Bohu.

Ani mezi rodiči a dětmi nejde tedy jen o nějaký výchovný manévr, ale o předání toho podstatného v každodenním životě. Rodiče musí mít vnitřní svobodu a moudrost v tom, co je pro dítě dobré a kdy dětem například něco koupit nebo dopřát. Právě v postoji vůči dětem můžeme vidět, jak moc máme sami v sobě skromnost jako samozřejmě žitý vnitřní postoj.
 
Může být skromný i bohatý člověk? Je skromnost stejně cenná u majetného jako u někoho, kdo stejně nic nemá?


Samozřejmě, že může. Vnější podoba skromnosti může mít pochopitelně jiný výraz u člověka bohatého a jiný u chudého, ale především, zopakujme, jde o vnitřní řád a svobodu vůči vnějším věcem, prožitkům, vědomostem a znalostem, společenskému přijetí. Nezřízená chamtivost po věcech, prožitcích nebo informacích a po vlivu je bohužel dnes považována za cestu ke štěstí a naplnění života. Tuto chamtivost a nenasytnost může mít v sobě bohatý stejně jako chudý. Přitom právě tyto projevy nedostatku skromnosti člověka nejvíce okrádají o duši. 

Má skromnost mezi projevy svatého života nějakou blízkou příbuznou?


Má hodně společného s pokorou. Svatá Terezie z Ávily napsala, že pokora je pravda. Pak je vlastně skromnost jako určitý konkrétní projev uměřenosti také projevem pokory. Je to vyjádření hluboké pravdy o nás samotných ve vztahu k okolnímu světu, ve vztahu k sobě, druhým lidem i ve vztahu k Bohu. Kdo není skromný, nemůže být ani pokorný. Pokud nějaký světec nebyl skromný, tak asi nebyl světec. Apoštol Pavel spojuje pokoru se skromností, střízlivostí a umírněností. V protikladu k těmto životním postojům staví pýchu jako domýšlivost rozumu, ctižádost vůle a žádostivost vlastnit.
 
Lze tedy skromnost či neskromnost prožívat také ve vztazích nebo v duchovním životě?

Uměřenost, a tedy i skromnost vyžaduje vše v našem životě. Přehnat se dá všechno. Také vztahy mohou být sobecké, vlastnické nebo manipulativní. Rodina může být vězením místo přípravou na život. Prostředky duchovního života se nám mohou stát překážkou ve vztahu k Bohu a druhým lidem. Odtržení vztahu k Bohu od reality života nás uvrhne spíše do iluze než do života v Duchu.

Jen u lásky je to jinak, její jedinou mírou je, že je bez míry. Jde ovšem o lásku, která je z Boha a na kterou odpovídáme láskou k Bohu, k sobě i k druhým lidem. Tato láska pak usměrňuje i ostatní ctnosti.
 
Může být přehnaná skromnost někdy i na překážku?

Skromnost jako taková na překážku být nemůže, protože je vyjádřením pravdivého vztahu ke světu, k druhým lidem i k nám samotným. Je spíše podmínkou skutečného štěstí. Jedině zdravá míra všeho nám dává schopnost skutečně žít.


Tázala se Alena Scheinostová, rozhovor vyšel v letošním 8. čísle Katolického týdeníku (únor 2018).
 


Sekce: ROZHOVORY   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2018 NETservis s.r.o.