Nikdy jsem nezažil nudu

11.12.2013

Nikdy jsem nezažil nudu

Rozhovor s P. Vojtěchem Kodetem, O.Carm. pro Týdeník Rozhlas



Uvést Vojtěcha Kodeta není vůbec jednoduché.  Charismatický řeholník a kněz karmelitánského řádu, zakladatel Karmelitánského nakladatelství, publicista, lektor, ale především muž s obrovskou autoritou a respektem, oslovující již třicet let masy lidí, je především člověkem, který si sám ze sebe dokáže udělat legraci, protože ví jak důležité je nebrat sám sebe příliš vážně. Možná mu ani nic jiného nezbývá, protože dobře zná i nejtragičtější stránky lidských životů.

Mnoho let jste vnímán mezi křesťany v Čechách i na Slovensku jako duchovní „superstar“. Jak Vás toto vědomí formuje jako člověka?

Nikdy jsem se tak necítil. Uvědomuji si, že jsem mezi některými věřícími známý a oblíbený, ale stejně tak mám i dost nepřátel. Obojí to přijímám tak, jak to je. Možná, že nějak vyčnívám, ale o „superstar“ mám zcela jiné představy.  

Nahrávky Vašich duchovních promluv kolují více jak třicet let mezi lidmi, lidé je opatrují jako oko v hlavě.

Před mnoha lety jsem přišel jako kaplan na Vysočinu. Tamním lidem se líbila moje kázání a začali si je nahrávat. Netušil jsem, že hlad po živém slovu bude tak veliký a že moje slova budou tak rozšiřována. Bylo to ještě v době komunistického režimu, kdy nebyla běžně dostupná duchovní literatura ani nosiče s mluveným duchovním slovem. Lidem se mé promluvy zřejmě nezdály tak hloupé, přestože já je dnes nemohu poslouchat. Byl jsem mladý zelenáč, radil jsem v mnoha věcech, které jsem samozřejmě nemohl prožít, ale snažil jsem se o to více vzdělávat. Nad svými promluvami o křesťanské výchově jsem sedával do tří hodin do rána. Postupem let jsem zkušenosti načerpal převážně ze své kněžské praxe, kdy za mnou přicházely stovky lidí se svými starostmi i radostmi.  Vzdělání je potřeba spojit s životní zkušeností, protože žádná teorie sama o sobě nemůže postihnout všechny životní situace.  

Vaše kázání prý v osmdesátých letech poslouchávaly i krávy v kravíně. Neměly pak vyšší dojivost?

Jestli se zvedla dojivost krav nevím, pokud ano, bylo by to na patent. Každopádně moje tehdejší názory a myšlenky musely v kravíně poslouchat nejen krávy, ale i nevěřící lidé, protože ženy, které nemohly jít v neděli ráno na mši, si nechávaly mé kázání nahrát a pak je takhle hromadně všichni při práci poslouchali.

Škoda, že při nich krávy nemohly vidět Váš herecký talent, Vaše rétorické nadání, kterými oplýváte.

Spíše jsem se setkával u mých kritiků s názorem, že mluvím až příliš pateticky. Možná měli pravdu. Jako mladý kněz jsem působil emotivně a lidé na to tenkrát nebyli zvyklí. Nebyli zvyklí ani na to, že život s Bohem se má žít s našimi každodenními radostmi i starostmi úzce propojený. Hovořil jsem o tom jako o velkém dobrodružství a s trochou toho herectví či patosu pak moje slova lidi zasahovala. Ale takových kněží je víc, jen možná neměli to štěstí, že se nestali tak známými, nebo neměli tu drzost jako já, aby se nechali nahrávat.

Pocházíte z rodiny, která byla za komunistického režimu perzekuována. Jak tato skutečnost ovlivnila vztahy ve Vaší nejužší rodině?

To byl a je velmi důležitý aspekt naší rodiny. Tatínek byl již v roce 1948 odsouzen za práci s křesťanskou mládeží. Ve vězení pak prožil nové osobní obrácení k Bohu, k hlubšímu životu s Ním a došel určité lidské zralosti v nazírání na svět. Následně pak velmi provokoval totalitní mocnáře tím, jak dával najevo, že se nikoho nebojí, protože vnitřní svobodu mu vzít nemohli. A v tomto duchu nás všechny vychovával. Vedl nás k tomu, abychom pochopili, že pokud nedosáhneme v životě všeho toho, po čem toužíme, tak že to ještě neznamená, že nemůžeme být šťastní.

Jak jste situaci kolem vaší rodiny chápali jako děti?

Samozřejmě, že jsme vnímali třídní rozdíly. Viděli jsme jaké oblečení a jaké svačiny si nosily děti z „normálních“ rodin. Ale rodiče o tom s námi mluvili a neustále se nás snažili vést k tomu, abychom se sami rozhodovali pro vyšší hodnoty. Moc důležité bylo i to, že se nám opravdu věnovali. Díky tomu jsme se pak doma všichni scházeli rádi a našich vztahů jsme si vážili nade všechno. Měli jsme jistotu, zázemí a domov v tom nejkrásnějším slova smyslu.

To je dnes velká vzácnost. Proč se dnešní rodiny tak lehce rozpadají?

Příčin bude asi víc. Především záleží na kvalitě manželů a také na tom, z jakého prostředí sami vyšli, na jejich hodnotovém žebříčku a také na tom, co od života očekávají. Každého člověka zásadně poznamenává to, co prožil v dětství. Do dalšího života si z něho nese nějaký vzorec chování ve vztazích, pocit bezpečí nebo nejistoty, lásky a odpuštění, nebo naopak neodpuštění. Jestliže má člověk vlivem dnešního hédonismu zásadní touhu vlastnit co nejvíce, pak to pochopitelně vztahům neprospívá, ale rozbíjí je. Není důležité to, co mám, ale to, co jsem! V pořádku musí být především nejbližší vztahy, pak ty s ostatními lidmi, protože od toho se odvíjí vše.

Porevoluční mládež je však úplně jiná než děti padesátých let.

Ano. Nikdy jsem nezažil něco jako nudu. Když jsem si uvědomil, že v nově formující se společnosti je potřeba organizovat dětem volný čas, byl jsem jako v Jiříkově vidění. Organizovat mladému člověku jeho čas, je samo o sobě něco podivného, nezdravého. Pokud si mladý člověk neví rady s časem, který má, znamená to, že něco v něm je prázdné. Nemá dostatečně bohatý vnitřní svět, který by určoval jeho život a vztahy. Velkou chybou dnešní společnosti je, že děti nemají často žádné povinnosti a práci. Dítě přece musí být od malička vedeno k tomu, aby přispělo svojí prací do společné domácnosti, aby jim pak bylo všem v ní dobře. Dnešní děti mají jednu obrovskou nevýhodu. Mají sice technické vymoženosti, o jakých se nám ani nesnilo, ale právě díky nim často nežijí vztahy. Žijí ve světě komunikace, která komunikací snad ani není. Všichni máme dnes svůj pokoj, mobil, počítač, televizi. Večer se často nesejdeme ani u večeře. Snadno tak dochází k odcizování se ve vlastní rodině a není kde se naučit žít zdravé vztahy, naučit se lásce, odpuštění.

Co je tedy určujícím prvkem pro zdravé fungování rodiny?

Láska, úcta, věrnost.

Každý člověk, každý vztah i každá rodina mají své rituály. Jsou důležité?

Patří k utváření jistoty, ve které se člověk naučí pohybovat, kde se cítí dobře, když věci jsou, jak mají být. Ušetří se tím i mnoho času a vnitřní energie, když vím, že to a to má svůj řád. Vždyť i slavení čehokoliv, nebo obyčejný všední život, mají své rituály a stále se opakující činnosti. Kdyby tomu tak nebylo, nepoznali bychom rozdíl mezi obyčejným dnem a svátkem. A nemusejí to být velké věci, stačí maličkosti, detaily, na které se dokážeme těšit. Rituál z nás snímá úzkost z rozhodování, stačí mu dát jen obsah. Velmi důležité z hlediska psychohygieny je, jak dokážeme zakončit náš den. Jestli do poslední chvíle před spaním sledujeme televizi, nebo jestli se dokážeme před spaním vnitřně ztišit, projít si zpětně den a jít spát s čistou hlavou.

Proč mají mnozí lidé, a je to stále častější, přímo odpor cokoliv slavit?

Nejspíš je to proto, že mají se slavením negativní zkušenost. Příkladem mohou být blížící se Vánoce. Mnoho lidí to zažilo takto: „Jsou Vánoce, proto se alespoň dnes nebudeme hádat, budeme se mít rádi a budeme dělat jen dobré věci“. Jenže pokud se v rodině hádali třistašedesát dní v roce, tak je logické, že na povel se nejde změnit. Napětí, které se vytvoří tímto očekáváním, na konec způsobí ještě větší hádky. Hraje se hra na obrovský pokoj a radost, ale napětí v člověku se stupňuje. Pokud si tuto zkušenost někdo spojí s Vánocemi, pak je z duše nenávidí. Z rituálu Vánoc, který nám měl dát pokoj, je najednou pakárna, která nás zcela vykolejí. V tomto případě si zúčastnění oddechnou, když Štědrý večer skončí, všichni se rozejdou do svých pokojů a mají klid. Pokud se totiž rituály přecení a stanou se z nich cíle, sehrají naprosto opačnou roli. Znechutí nám důvod, proč vlastně byly zavedeny. 

Dá se tedy v této souvislosti mluvit o určitém rodovém či rodinném zatížení, které si neseme s sebou do života?

Každý člověk si nějak v sobě nese dědictví svých předků z toho, co oni sami prožili. Do života si neseme vzorce chování, které jsme vídali ve svých rodinách. Nepominutelné jsou i různé druhy závislostí, ať to je alkohol, drogy, gamblerství atd., které ovlivní další generace. Rozvody, přání zla, špatné mezilidské vztahy, to vše jsou velmi závažné věci, které se podvědomě, i když třeba nechtěně, přenášejí dál. Tady může velice pomoci, když se mladý člověk z takové rodiny seznámí s protějškem, který pochází z harmonického prostředí, a začnou spolu chodit. V této době pak je prostor ke změně mnoha postojů a chování. Samozřejmě, že to stojí námahu a práci na sobě samém. Ale každý člověk na sobě musí po celý život pracovat, pokud nechce, aby s ním nebylo k vydržení.

Je člověk opravdu utvořen jako bytost duchovní?

Z mého pohledu je člověk především duchovní bytostí. Duchovní rozměr ho určuje zevnitř. Jistěže je i bytostí vztahovou, emoční, tělesnou. Emoční ani tělesná uspokojení však nemohou naplnit tu nejhlubší podstatu člověka. Tu může opravdu naplnit jen Bůh. Ať ho známe nebo ne. Riziko však vidím v tom, že dnešní duchovní svět je rozplizlý do mnoha falešných duchovních směrů, které nám mají naše duchovní potřeby uspokojit. Jenže, my nemáme naše duchovno uspokojovat. Člověk má v sobě něco, co ho přerůstá. Je to Boží pečeť, kterou jsme si všichni přinesli do života. Cílem našeho života má být, abychom se stali lidmi, kteří nežijí pro sebe, ale abychom se po vzoru Boha stali darem pro druhé lidi. Můžeme se stát lidmi vnitřní svobody, lidmi ducha, lásky, vztahů, když nedáme přednost uspokojení svých potřeb, včetně těch tělesných, které k našemu životu přirozeně patří. Jestli někdo opravdu žije z víry v Boha, tak se od nevěřících lidí neliší především tím, že chodí do kostela, nebo že je mravně lepší, ale že má jinou hierarchii životních hodnot. To pak ovlivňuje vše ostatní.

Zmínili jsme, že je mnoho duchovních směrů. Ale o Vánocích nakonec stejně většina z nás čeká na Ježíška…

To ano, ale v jakém smyslu? Z narození Božího Syna jsme udělali rozkošnou tradici. Tím však také většinou končíme. Nemám nic proti stromečku, dárkům, dobrému jídlu. Ale pokud nám unikne, že tím největším darem je Boží Syn, tak jsme nepochopili nic o pravém zdroji lásky, ze kterého se má skrze nás rozlít řeka lásky na celý svět. Ježíšek v jesličkách je velmi důležitý symbol. Bůh nechtěl, abychom se ho báli. Proto nám poslal právě Ježíše jako dítě, nepatrného a malého, aby k němu mohli všichni přijít. Dítě nikoho neohrožuje, naopak, obdarovává už jen tím, že je, a vyvolává i v tom nejsilnějším chlapovi ty nejněžnější reakce. Přijetí Boží lásky člověka proměňuje zevnitř a vede ho ke svobodě ducha.

Co je tedy v čase vánočním pro jejich správné prožití důležité?

Vedle otevřenosti pro dar lásky Boží je to pospolitost v rodině. Doma jsme už jako děti vždy ráno na Štědrý den dostaly nějaký úkol, abychom tak všichni přispěli ke společnému večernímu slavení. Když jsme začínali večeři, tatínek vždy děkoval Pánu Bohu za vše, co jsme od Něho dostali. Navodil tím tak atmosféru vděčnosti za příchod Boha na zem. Po večeři jsme zpívali u stromečku koledy a pak tatínek znovu poděkoval, tentokrát za to, že jsme se dožili dalších Vánoc a pomodlil se za ty, kteří se jich nedožili. A bylo velmi zvláštní si uvědomit, že prarodiče už tu nejsou, ale že o nich víme. Když přišli na řadu dárky, bylo pokaždé mnoho legrace. Tatínek říkával, že ten, kdo byl během roku nejhodnější, dostane nejvíce dárků. My děti jsme vždy dostali stejně dárků, protože jsme pro ně byli hodní vždy. Nejvíce jich mívala maminka, která se tomu pokaždé velmi smála. Až s odstupem jsem si uvědomil, jaký vliv měla tato skutečnost na nás. Tatínek tak dával mamince najevo velikou lásku a úctu za to, jak se pro naši rodinu obětovala. S podstatou Vánoc to třeba souvisí jen okrajově, ale to vědomí, že Bůh je tady pro nás a že my jsme jeden pro druhého, je nesmírně důležité. A když se toto podaří rodičům navodit a předat, udělají pro sebe a své děti opravdu moc.

 

Autor rozhovoru: Pavel Sršeň, publicista

 

 

 

Sekce: ROZHOVORY   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

    Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.