Působení Ducha Svatého

30.1.2012

Působení Ducha Svatého

Rozhovor P. Prokopa Brože s P. Vojtěchem Kodetem pro mezinárodní katolickou revue Communio 4/2005
Toto číslo Communia je věnováno působení Ducha svatého - obecně řečeno - v dějinách. S osobou Ducha svatého je spojená též charismatická obnova či Obnova v Duchu svatém.

1.  Jak vlastně došlo ke zrodu tohoto hnutí? Jaké osobnosti stojí na jeho počátku?

Na rozdíl od ostatních známých hnutí v církvi nemá žádného zakladatele. Mluvíme-li o Charismatické obnově (CHO) nebo o Obnově v Duchu svatém, většinou se tím myslí obnovný proud uprostřed katolické církve, který vychází se zkušenosti nových Letnic, z osobního prožitku naplnění Duchem svatým. Tuto zkušenost v novodobé historii římskokatolické církve prožili poprvé studenti katolické university Duquesne v Pittsburghu v USA. Stalo se tak v roce 1967, během jedné víkendové rekolekce o Duchu svatém. Během dalších měsíců zasáhla vlna této zkušenosti celé Spojené státy, modlitební skupiny vznikaly na univerzitách, ve farnostech i v řeholních komunitách. Tento okamžik je považován za počátek tzv. Charismatické obnovy v římskokatolické církvi.

Krátce potom byl Pavlem VI. poslán do Spojených států belgický kardinál Suenens, známý jako jeden ze čtyř moderátorů právě skončeného II. Vatikánského koncilu. Stalo se tak zřejmě proto, že se při koncilní diskusi nad textem Lumen gentium ohnivě zastával názoru, že charismata pro růst Kristova těla Bůh nedává jen biskupům, ale i kněžím a laikům. Měl za úkol navštívit několik hlavních center obnovy a posoudit, co se vlastně děje. Suenens sám zkušenost nových letnic prožil a po své návštěvě o všem informoval papeže Pavla VI, který ho požádal, aby se stal poradcem charismatické obnovy a dohlížel na její začlenění do srdce církve. Později společně s dalšími teology vypracoval první teologickou reflexi charismatické obnovy. V roce 1975 svolal kardinál Suenens do Říma první světový charismatický kongres, na který už přijelo asi deset tisíc vedoucích charismatické obnovy z více než šedesáti zemí z celého světa. Tehdy papež Pavel VI. ve své homilii označil charismatickou obnovu za „velkou šanci pro církev a pro svět”.

V letech 1970-1980 zaplavila vlna charismatické obnovy doslova všechny země ve svobodném světě, zvláště Evropu, přičemž na některých místech se objevila zcela bez souvislostí s americkými počátky. Odhaduje se, že od roku 1967 do roku 2000 učinilo v rámci katolické charismatické obnovy zkušenost křtu v Duchu na 140 milionů katolíků, což je asi 11,3% z celku. Některé komunistické země ve východní Evropě, mezi nimi i Československo, prožily rozšíření charismatické obnovy až po roce 1980, v jiných se objevují první skupiny až po roce 2000 (např. některé země bývalé Jugoslávie).

2. Obnova v Duchu svatém zanechala své stopy v české církvi napříč jejími různými složkami: v hierarchii, v řádech a kongregacích, v řadě manželství, obecně řečeno v mnoha vírou, láskou a nadějí otevřených srdcích. Můžeš načrtnout dějiny Obnovy na území našich zemí?

V tehdejším Československu se objevila Charismatická obnova o více než deset let později než v západní Evropě. Důležitou roli sehrály v počátcích kontakty některých katolíků s letničními nebo s charismatickým proudem v protestantských církvích, případně s katolíky sousedních zemí. Obnově v katolické církvi u nás zpočátku hodně pomohl pastor letniční církve Rudolf Bubík (dnes biskup Apoštolské církve). Při shromážděních jeho sboru po domech na Severní Moravě učinilo několik prvních katolíků, kněží i laiků, zkušenost naplnění Duchem svatým. Někteří učinili podobnou zkušenost skrze modlitební skupiny v Polsku, jiní skrze kontakty z Německa, odkud se u nás začaly šířit semináře Obnovy teologa Herberta Mühlena. V počáteční formaci hodně napomohlo společenství kolem Ludvíka Kolka v Brně, které se po převratu včlenilo do mezinárodní komunity Emanuel, původem z Francie.

Počátky obnovy v Praze byly zčásti ovlivněny kontakty s holešovickým sborem Církve českobratrské evangelické, který prožil probuzení v polovině osmdesátých let a později z něj vznikla dnešní Křesťanská společenství (sbory KS), ale také kontakty s Moravou, s Plzní a Německem. Spolupráce s tehdejšími charismatickými evangelíky z Holešovic vyústila v uspořádání ekumenické charismatické konference v pražském Paláci kultury, v roce 1989, ještě před převratem. Od roku 1990 se pak konala již každý rok vlastní Katolická charismatická konference, nejprve v Hradci Králové, pak po několik let v Českých Budějovicích, několikrát v Třebíči, v Ostravě a poslední dva roky zpátky v Budějovicích – vždy podle toho, kde se našli lidé ochotní pracovat na přípravě praktického zázemí a vstřícný místní biskup.

Ve většině katolických společenství byl od počátku kladen velký důraz na propojení nové zkušenosti s katolickou tradicí. Za tím účelem se konaly zmíněné formační semináře, kterých se ještě před revolucí tajně zúčastnilo na sta věřících. Dnes je u nás asi nejznámějším seminář sestavený německým misionářem v Ugandě, otcem E. Sieversem.

3. Co si má člověk neznalý věci představit pod pojmem „seminář Obnovy“?

Nejčastější formou semináře jsou několikatýdenní „exercicie všedního dne”, kterými prochází celé společenství. Každý týden má své téma, které je obsahem katecheze na setkání a dále je rozvedeno v úryvcích z Písma na daný týden. Obsahem katechezí je tedy základní zvěstování křesťanského poselství (kerygma), nikoli katechetické vyučování či teologické vzdělávání. Mají spíše mystagogický záměr, jde o uvádění křesťanů do základních tajemství víry zkušenostně, nejen po intelektuální stránce. Účastníci jsou neustále stavěni do situací, ve kterých je třeba udělat konkrétní krok na své cestě víry.

4. Jaká je vlastně vnitřní organizace hnutí Obnovy? Má nějakou institucionalizovanou podobu, nějaké oficiální vedení?

Vedení v přísném slova smyslu ne. Ti, kdo se cítí patřit k Charismatické obnově, jsou normálně součástí svých farností, diecézí, případně řeholních komunit. Pouze v nových komunitách vzniklých na bázi Obnovy je jasnější struktura i vedení, ale i tyto komunity jako celek jsou samozřejmě podřízeny místním biskupům.

Právě kardinál Suenens ale zřídil první Mezinárodní kancelář charismatické obnovy, ICCRO, která je dnes přejmenována na ICCRS - International Catholic Charismatic Renewal Services. Záhy se přestěhovala z Bruselu do Říma, do jedné z vatikáských budov, kde sídlí dodnes. Nejde však o řídící orgán, spíše o koordinační centrum, které zastřešuje a propojuje CHO ve více než sto zemích, přesně řečeno ty z Obnovy, kdo se zastřešit a koordinovat nechají. Působí jako kontaktní orgán mezi hnutím Obnovy a Vatikánem, organizuje mezinárodní setkání vedoucích Obnovy, mezinárodní exercicie pro kněze, různé semináře apod. V 90. letech vznikla v úzké spolupráci s ICCRS další organizace, která sdružuje nové komunity vzešlé z Obnovy, nebo asociace zprostředkující kontakt mezi různými evangelizačními školami, apod.

Ve většině zemí funguje někdo jako národní koordinátor Obnovy, který mívá k ruce tým spolupracovníků a poradců. Skrze oblastní vedoucí má přehled o dění v dané zemi, nabízí různé formační a jiné akce, zve zahraniční hosty, reprezentuje Obnovu vzhledem k biskupům a k dalším uskupením v církvi. Nejde ale o vedení v přísném slova smyslu – mnohé skupiny fungují bez návaznosti na koordinátora CHO a nelze jim to zakazovat. Hnutí charismatické obnovy totiž není žádnou organizací s evidencí členů a s nějakou hierarchickou strukturou. Rovněž vedoucí malých společenství jsou vlastně dobrovolní animátoři. Obnova tedy nemá žádné vstupní podmínky nebo jednolitou systematickou přípravu, formaci svých členů. V tom se liší od hnutí jako je Focolare, Neokatechumenát apod. Proto ani každoroční Katolická charismatická konference není valnou hromadou členů Obnovy, ale je otevřená pro kohokoliv, kdo se chce na pár dní zastavit a podívat se na svůj život ve světle Božího slova, více se modlit s druhými apod. Jde vlastně o jakousi rekolekci prožitou ve větším počtu lidí.

5. Co je vlastně jádrem či zásadním poselstvím Obnovy v Duchu svatém?

Jak už jsem řekl v jiné souvislosti, Charismatická obnova je jednou z cest znovuobjevení tajemství Letnic, tajemství křesťanského života žitého z Božího obdarování, z moci a lásky Ducha svatého, který byl vylit do našich srdcí. První skupiny charismatické obnovy vznikaly na základě osobní zkušenosti s Duchem svatým - tzv. křtu v Duchu svatém - zasažení Boží láskou doprovázené většinou hlubokou vnitřní radostí, velkou touhou po modlitbě a po Božím slově. Z tohoto Božího daru charismatická obnova vyrostla. Snad by se dalo říci, že jejím prvním úkolem je pomoci dalším křesťanům, aby se otevřeli letniční milosti naplnění Duchem svatým a tím zkušenosti, že bez Ducha svatého není život křesťana možný. Duch svatý je tím, kdo oživuje náš vztah k Otci i k Synu, jen s Jeho pomocí je možné Otci zcela patřit a Ježíše svým životem následovat, mít ho za svého Pána. Skrze Ducha má Kristus vládnout v našich životech, ve smyslu prosby „přijď království tvé“. To je to hlavní. Pokud se někdo považuje za „charismatika“ jen proto, že zpívá většinu písní k Duchu svatému a při modlitbě se klátí jako třtina ve větru, je to samozřejmě smutné.

Kdybych měl tedy v pár slovech shrnout, oč vlastně v Obnově jde, řekl bych, že jde o obnovu celého křesťanského života ve všech jeho dimenzích, a to v moci Ducha svatého.

6. Dosud byla řeč víceméně o katolických charismaticích. Zasáhlo podobné hnutí i další církve? Jsou tu nějaké souvislosti?

Samozřejmě ano, i když ne ve všech církvích byla Obnova integrována tak jako v Církvi katolické, mnohde přetrvávají velká pnutí, zákazy působení apod. podnes. Z širšího hlediska musíme však Katolickou charismatickou obnovu vidět jako součást obnovného proudu, který procházel napříč církvemi a denominacemi minimálně od začátku dvacátého století. V roce 1901 vzniklo v USA tzv. letniční hnutí. Stalo se, že metodistický kazatel Charles Fox Parham vedl biblickou školu v Topece (Kansas). Při studiu knihy Skutků apoštolů ho jedna posluchačka požádala, aby na ni vložil ruce a vyprosil jí křest Duchem svatým. Prožila tuto zkušenost včetně daru modlitby v jazycích, následně přijali podobnou milost téměř všichni ve tomto malém sboru.

O několik let později dosáhlo velkého rozmachu letniční hnutí v Los Angeles. V roce 1906 nastala v jeho sboru v Azusa Street jakási duchovní exploze, která zasáhla během pár let několik kontinentů a během následujících desetiletí postupně i všechny tradiční církve. Velmi zajímavě o tom píše historik a velký znalec ekumenismu Peter Hocken v knize Strategie Ducha? Výzva obnovných hnutí pro tradiční církve (KNA 1998, pozn. redakce).

Evangelikální a protestantské církve se k hnutí postavily zprvu nepřátelsky, takže vznikala celá řada nových letničních církví a nezávislých sborů (free churches). Ty se nakonec natolik rozrostly, že dnes představují jakýsi třetí fenomén v křesťanském světě. U nás jsou zatím mezi křesťany menšinou, proto nám to z české perspektivy nemusí připadat důležitý fenomén, ale opak je pravdou. Letniční církve a nezávislé sbory v Jižní Americe, Africe a některých zemích jihovýchodní Asie největší skupinu křesťanů po katolících, jak uvádí Barretova encyklopedie křesťanství (viz BARRET D.B., The World Christian Encyclopedia, 1982, pozn. redakce). Ve srovnání s ostatními křesťanskými církvemi také vykazují absolutně největší nárůst počtu členů, přičemž tradiční církve zaznamenávají většinou úbytek.

V oficiálním ekumenickém dialogu je tato skupina křesťanů většinou opomíjena, podle mého názoru neprávem. A nejde jen o počty. Přes všechny výhrady ve věcech učení, které u mladých sborů mnohdy kvasí jako burčák a právem jej můžeme napadnout jako nezralé, někdy i poznamenané fundamentalismem, věřím, že nám mají mnoho co říci nebo co připomenout z bohatství našeho vlastního pokladu víry… Ale zpátky k otázce.

V polovině minulého století se začala letniční zkušenost křtu v Duchu svatém objevovat také v tradičních protestantských církvích, a to o něco dříve než v katolické církvi. Přes počáteční odmítavé postoje ze strany vedení se jejich členové snažili spojit letniční zkušenost s tradicí svých církví a neodcházet. Tento proud byl nazván charismatickým, aby se odlišil od samostatných letničních církví. V napjaté atmosféře podezírání až vzájemného odmítání vykonal nedocenitelnou službu pro vzájemné pochopení letniční kazatel David du Plessis, jeden ze skutečných mužů Božích současnosti. Vešel do dějin jako „pan Letnice”. Procestoval množství zemí a vytrvale vedl dialog se zástupci mnohých „klasických“ církví. Byl dokonce pozván do Vatikánu, kde s ním o letniční zkušenosti se zájmem hovořil kardinál Bea. O jeho životě a díle dialogu u nás také existuje jedna zajímavá kniha. (Srov. SLOSSER, B., Říkali mu pan Letnice. KMS, Praha 1996, pozn. redakce).

7. Jaké jsou podle tebe charakteristické rysy hnutí Obnovy v Duchu svatém?

Tady musím zdůraznit, že všechny křesťanské spirituality hodné tohoto jména se v hlavních rysech a prvcích shodují, pouze akcenty mohou být různé. Např. nemůžeme říci, že charismatici mají Ducha svatého a Focolare mají lásku; vždyť láska bez Ducha je jen atrapou lásky, zatímco působení ducha, které nevede k růstu lásky k Bohu a bližnímu, nemůže být působením Ducha Božího. Proto mi připadá zvláštní, když se někdo bojí, aby si kontaktem se spiritualitou některého hnutí nenarušil nebo dokonce nepošpinil svou vlastní spiritualitu. Já sám jsem karmelitán a zůstal jsem jím i po kontaktu s Obnovou, jen mi pomohla žít charisma Karmelu hlouběji. Ale to jen pro vysvětlení, že charismatici nemají a nemohou mít nic, co by vlastně neměli nebo nemohli mít všichni ostatní křesťané. Jen v důrazech se mohou lišit, nikoli ve vlastním obsahu spirituality. Evangelium je pro všechny stejné.

Charismatická Obnova je tedy jako každá křesťanská spiritualita kristocentrická, zdůrazňuje však osobní vztah člověka ke Kristu a přijetí Krista za svého Pána a Spasitele, osobní obrácení člověka, jež by se mělo postupně projevit v celém konkrétním životě. Zde se mi vybavuje nepřekonatelná kniha papežského kazatele otce Raniera Cantalamessy, Život pod vládu Kristovou, která vlastně vznikla jako tzv. seminář Obnovy, příprava na prosbu o nové vylití Ducha svatého. (KNA 2000, pozn. redakce).

Někdy vzniká mylný dojem, že Charismatická obnova klade hlavní důraz na Ducha svatého nebo na jeho dary. Duch svatý má v Obnově důležité místo, ale ne centrální. Spíše by se dalo říci, že je snaha vrátit mu místo, které mu patří, jako tomu, bez něhož je křesťanský život nemyslitelný, vpravdě „bezduchý“. Víme, že až do Koncilu byl v mnohých oblastech života církve Duch svatý vnímán snad až příliš implicitně; vzpomeňme třeba jen na údiv východních otců na Koncilu, když viděli první návrh dokumentu o posvátné liturgii, který se obešel bez jediné zmínky o Duchu…

Jak se vlastně pozná, že někdo tzv. křest v Duchu přijal? Jaké nese tato zkušenost ovoce v praktickém životě?

Může nést ovoce mnohé nebo také žádné, to už záleží na spolupráci člověka s milostí. V té lepší variantě je ovocem křtu v Duchu na prvním místě nová důvěrnost ve vztahu k Bohu, ke Kristu. Jakási žízeň po jeho přítomnosti, která působí vnitřní tah k osobní modlitbě, jak soukromé tak společné. Typická pro Obnovu je spontánní modlitba chvály a intenzivní přímluvná modlitba, přičemž modlitba v jakékoli podobě se stane nezbytnou součástí života.

Dalším ovocem křtu v Duchu je objevení Písma jako živého Slova Božího, které promlouvá do konkrétních životních situací. Současně roste hluboký smysl pro svátostný život, oživení vztahu k eucharistii a svátosti smíření, které jsou prožívány s vnitřní účastí. Smysl pro pokání vyrůstá z osobní zkušenosti usvědčení Duchem svatým, který dává pochopení hříšnosti zevnitř. V katolickém prostředí je ale běžným ovocem vylití Ducha a dalšího života z této milosti také proměna vztahu k Panně Marii, ke světcům a k andělům, protože celý duchovní svět se stane reálnějším.

Většina lidí postupně objeví nově smysl společenství církve, v němž existuje vzájemná sounáležitost. Proto se člověk začne zajímat o rozměr služby, vnímá spoluzodpovědnost za dílo evangelizace. Přijetí Ducha svatého dává člověku touhu mluvit o Kristu a uschopňuje ho vydávat o Něm svědectví. Zkrátka objeví se nová motivace ke službě v církvi i mimo ni, někdy i specifická povolání. Mnozí také prožívají nově bolest nad rozdělením církve, proto se cítí puzeni pracovat pro ekumenismus „zdola“, společnou modlitbou, službou a v neposlední řadě skrze iniciativy smíření, uzdravení ran přetrvávajících z historie.

Nejnápadnějším rysem hnutí Obnovy jsou asi charismata, o nichž čteme v Písmu ve Skutcích apoštolů a v Pavlově listech. Ta jí zřejmě vysloužila zavádějící název „charismatická“ obnova, což budí mylný dojem, jakoby charismata stála v centru jejího zájmu.

8. Ve spojitosti s charismatiky se skutečně často hovoří o různých darech: mluvení cizími jazyky, uzdravování apod. K čemu jsou vlastně charismata a jaké podoby mohou takové dary mít?

Charismata jsou zvláštní obdarování, která jsou každému jednotlivci dána zdarma, tedy ne pro jeho zásluhy, a to ke službě druhým. Jak píše apoštol Pavel v prvním listě do Korinta: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.”(1 Kor 12,7) Charismata nesvědčí o osobní svatosti toho, kdo jimi slouží, ale o Boží starostlivosti o potřebné. Z množství charismat jsou právě dar jazyků a dar uzdravování nejvíce diskutované.

Dar jazyků, který mnohý věřící přijme při vlastní zkušenosti křtu Duchem, je považován za dar, který otvírá cestu k přijetí dalších darů. Napomáhá totiž modlitbě, a to jak osobní, kde pomáhá posílení vnitřního člověka v nás (1 Kor 14,4), tak i společné modlitbě chvály, kde napomáhá vyjádřit vděčnost a lásku k Bohu, na něž lidská slova nestačí. Je pomocí i při modlitbě za druhé, když nevíme jak a za co se modlit, ale Duch svatý ví a přimlouvá se v nás nevyslovitelnými vzdechy, jak říká apoštol Pavel (Řím 8,26). Nejde o zázračnou znalost cizího jazyka, tím méně o modlitbu ve vytržení, jak zkresleně překládá ekumenický překlad Bible. Tento dar nás v modlitbě uvádí do kontaktu s Božím tajemstvím, které nás přesahuje.

Charisma mluvení v jazycích budilo odjakživa pozornost, i když jde podle Písma o nejmenší z darů. U letničních bývá považováno za poznávací znamení toho, že někdo prožil křest Duchem svatým. Katoličtí charismatici sice za dar jazyků prosí a váží si jej, ovšem neberou jej jako důkaz přijetí milosti křtu v Duchu, ta může daru jazyků předcházet nebo být obdržena bez něho.

Vedle tohoto daru jsou však ještě důležitější dary. Dar prorockého slova, který slouží k budování, napomínání a povzbuzování, tedy k užitku druhých (1 Kor 14,3). K prorockému slovu má blízko dar slova poznání, který odhaluje skryté Boží působení, a často souvisí se znameními, jimiž Bůh dosvědčuje zvěstování, jako jsou například tělesná uzdravení. Dar slova moudrosti pak ukazuje cestu k řešení problematických situací. Dar rozlišování pomáhá člověku odhalit, jakým duchem se co nese.

Skrze dar uzdravování Pán ve svém milosrdenství s trpícími uzdravuje na modlitbu druhých. Jedná se jak o uzdravení nemocí těla, tak především o vnitřní uzdravení nevyvážených emocí a bolestivých vzpomínek. Vždy je to Bůh sám, který uzdravuje skrze modlitbu bratří a sester.

Když hovoříme o charismatech, je však dobré zdůraznit, že jde o dary k růstu těla Kristova, neznamenají automaticky větší zralost nebo svatost jejich nositele. To, že je u díla Duch Boží, není zřejmé podle charismat - i zlý duch může nabízet imitace daru uzdravování, prorokování, vidění, zázraků, dokonce i daru jazyků - , ale podle ovoce Ducha, jak je známe z listu Galatským 5,22.

Z druhé strany není na škodu vědět, že nejde o specialitu pár extatiků posledních desetiletí. I pokud bychom pominuli nebo si nějak rozumně „vysvětlili“ slova Písma o charismatech, zůstává svědectví Otců rané církve, kteří chápali přijetí charismat jako normální součást křesťanské iniciace. O tom čteme třeba u Hilaria z Poitiers nebo u Jana Zlatoústého. Posledně jmenovaný vypovídá v komentáři na První list Korinťanům, že každý, kdo byl pokřtěn, mluvil v jazycích, ale mnozí také prorokovali a Duch působil mnoho jiných podivuhodných projevů. Charismata tedy známe jak z Bible, tak i z tradice. Byla by škoda vyškrtnout je ze současné praxe.

9. Mezi charismatiky - za hranicemi katolické církve i v jejím rámci - můžeme někdy narazit na protiinstitucionální afekt. Je tomu skutečně tak?

Nemyslím, že je to pravda. Alespoň jsem se mezi charismatiky s tím nesetkal více než jinde, ba naopak. Posloucháme-li skutečně Ducha svatého, vede nás vždy k úctě a poslušnosti vůči hierarchii církve. Je však pravda, že kdo přijal Ducha svatého, stává se citlivým na prázdné a bezduché formalismy, ideologie a instituce. Ale to je snad dobře.

10. Hned přidávám další otázku: má toto hnutí nějaké své limity, slabiny? Ví o nich? Reflektuje je?

Hnutí Charismatické obnovy prošlo samozřejmě také svým počátečním obdobím zrodu a nadšení a nese v sobě mnohdy ještě něco ze svých dětských nemocí. To je většina těch jevů, které provokují a znesnadňují druhým pochopení Obnovy a její podstaty. Úplně se jich asi nezbavíme nikdy, už jen proto, že jedni sice vyzrají, ale přicházejí noví nadšenci a opakují chyby, z nichž ti první už vyrostli.

Jednou ze slabin je pokušení určitého fundamentalismu, zvláště v interpretaci Bible, které jde ruku v ruce s odmítáním teologického vzdělání, psychologie a pod. Z toho už jsme u nás skutečně většinou asi vyrostli.

Další dětskou nemocí je tendence k elitářství, ke komplexu nadřazenosti nad těmi, kdo neprožili tutéž zkušenost, jakási charismatická pýcha, třeba právě na Boží dary nebo na schopnost více se modlit, na vlastní horlivost... Může se projevit jako přehnaný reformátorský duch, který je nekompromisní a nemilosrdný k druhým. Jak už jsem ale řekl, křest Duchem svatým neznamená skok do větší zralosti a už vůbec ne do větší svatosti. Je to milost, se kterou když budeme spolupracovat, tak nám pomůže na cestě ke svatosti. V tom je velký rozdíl. Mnozí tu počáteční milost ztratili právě postojem elitářství, který se Bohu protiví.

Další dětská nemoc je nadšenectví, radostnost na odiv a vzájemné hecování se do radostnosti za každou cenu, jako kdyby to byla podstata křesťanství. Je dobře, když nám Pán dá prožít radost z hloubi srdce, ale je nebezpečné myslet si, že křesťan naplněný Duchem svatým a správně věřící nezná problémy a má pořád úsměv od ucha k uchu. To neměl ani Pán Ježíš. V Getsemanech nevykřikoval „aleluja“, ani se nesmál. Radost je ovocem Ducha, ne psychologické manipulace.

Dalším úskalím je pokušení iluminismu těch, kteří říkají: „Pán mi řekl…, já jsem se za to modlil, tak vím, že to má být tak….“ Ne, že by Bůh do našich životů nechtěl a nemohl mluvit, ale je nebezpečné, když se někdo tváří, jako že má přímou linku do nebe a vždycky jasně ví, co si Pán přeje. Každý, kdo opravdově Boží vůli pro svůj život hledá, ví, že je to složitější.

Dalším z velkých pokušení je třeba honba za zážitky, citovými prožitky a kult spontánnosti. Je dobře, když prožijeme radost z modlitby, když prožijeme vnitřní uzdravení nebo zásah živým Božím slovem. Občas se potřebujeme posilnit ve společenství křesťanů. Problém ale začne, když si člověk chce dál tuto radost vyvolávat sám a chce se uměle udržet v počátečním nadšení, a proto začne jezdit po různých akcích. Ne jako učedník Páně, ale aby někde něco zažil, aby vyšel ze stereotypu. Skutečný růst se však děje v každodennosti a život všedních dnů je i prověrkou křesťanské zralosti, v něm se ověřuje pravdivost Božího obdarování a působení. Stejně tak je legrační, když i ze spontánních modliteb a gest vytvoříme nové formy, na které se upneme a nechceme se jich vzdát - mnohem více než se jiní upnuli na klasické formy zbožnosti.

Jiné pokušení je modlitba za druhé na způsob „čarování“. Těmito praktikami bylo odrazeno moc lidí. Sama modlitba za druhé je veliký dar. Pokud někdo mluví mezi křesťany o svých těžkostech, nemělo by se ve společenství ani při osobním setkání zůstat jenom u lidských rad a hledání řešení. Za potíže daného člověka se lze pomodlit spolu s ním, což samozřejmě nevylučuje následné přímluvné modlitby. Modlitba v přítomnosti daného člověka mu totiž pomáhá vzchopit se k důvěře v Boha a Bůh této příležitosti rád využívá, aby do situace vstoupil. Mnozí kněží svědčí o tom, že až poté, co se začali s lidmi za jejich problémy také modlit, jejich pastorační činnost se stala plodnou a životy svěřených lidí se začaly proměňovat. Můžeme se modlit za druhého, když nás o to poprosí, na znamení solidarity a přímluvné modlitby mu můžeme i položit ruku na rameno. Při takové modlitbě však nemusíme Pánu Bohu dlouhosáhle vysvětlovat, co má s tím člověkem dělat. Když chce Pán požehnat, stačí mu na to i krátký čas. Jestliže si však někoho posadíme mezi sebe a dvě hodiny kolem něho „vyrábíme“ přítomnost Ducha svatého halekáním a pro umocnění dojmu dotyčnému třepeme hlavou, určitě to není nejlepší způsob, jak někoho otevřít působení Božího Ducha.

11. V Písmo svatém (např. Lk 11,14nn) ve sporu o vyhánění zlého ducha zmiňuje též "prst Boží", Duch svatý. Je třeba i dnes vyhánět zlého ducha? Kdo to může dělat? Jak to probíhá?

Od samého počátku dějin spásy se pokouší Nepřítel naší spásy narušit dílo Boží v člověku a odvést ho od Boha, zničit mu život. To platí i dnes, a v nějakém ohledu zvláště dnes, kdy žijeme v době otevřených i rafinovaných satanských útoků. Je pochopitelné, že tam, kde působí Duch svatý, tam je také odhaleno působení zlého.

Modlitba za osvobození z moci zla by měla být běžnou praxí služebníků církve ve službě věřícím. Něco jiného je modlitba tzv. slavného exorcismu, která je v současné praxi církve vyhrazena jen biskupům a jimi pověřeným kněžím. Používá se pro případ posedlosti, která je nejvyšším projevem satanovi moci nad člověkem. Mezi oběma modlitbami je následující rozdíl: V případě posedlosti exorcista nařizuje jménem Krista a jménem církve přímo démonovi, aby odešel pryč, zatímco v modlitbě za osvobození kněz nebo věřící prosí Pána, aby osvobodil trpícího člověka od ďábelského sužování či prokletí. Exorcismus je potřebný spíše řidčeji, zatímco modlitba za osvobození z moci zla, za rozvázání z moci prokletí či duchovních závislostí je v současnosti velmi důležitá. Otevírá věřícím cestu k svobodě Božích dětí, k radosti v modlitbě a ke službě. Může se ji modlit společenství věřících i jednotlivec. Ve vážnějších případech je lépe, aby u ní byl kněz, který má s touto modlitbou zkušenost. Každý pokřtěný sám však může velmi účinně zahnat satana tím, že se ho zřekne a obnoví svůj křestní slib, protože má v Kristu moc nad nepřítelem. Škoda, že málo víme o této moci, kterou náš Pán svěřil svým následovníkům.

Sekce: ROZHOVORY | DUCH SVATÝ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.