Dar víry a 9 prvních pátků (svědectví)

11.10.2013

Dar víry a 9 prvních pátků (svědectví)

Často člověk slyší, že víra je dar, a i já to tisíckráte slyšel a snad i někdy říkal, ale až dnes, když jsem parkoval auto u kostela, že se zajdu podívat, zda se neslouží mše svatá, říkali v rádiu „víme termín, kdy bude svatořečen Jan Pavel II., více po písničce, zůstaňte s námi!“

 

Nebudu čekat v autě a poslouchat nějakou písničku, kouknu večer doma na web, říkám si. V kostele je prázdno, dnes mše svatá není, klekám si na klekátko za mříží a vtom to přichází. Najednou vidím víru, poprvé v životě takto jako něco křehkého, jemného, vzácného jako starou křehkou naprasknutou skleněnou baňku na vánočním stromku, kterou neseš v rukách a bojíš se, aby se nerozbila, takovou, co máš jedinou zbylou po rodičích, kteří již nežijí, a krom té baňky po nich nemáš nic. A přesto je tím nekrásnějším, co ti mohli zanechat. Žádné pozemky, baráky, ale křehkou baňku. Nikdy, ačkoliv jsem možná říkával, že ano, jsem víru takto jako dar neviděl. Spíše jsem k ní přistupoval jako k věci naprosto samozřejmé a neochvějné. Stejně krásnou a nanejvýš vzácnou ji máš úkol předat dětem, více než co jiného.  Žádný pouze návyk, ale jako to nejkrásnější, nejcennější. Najednou to takto cítím.  


V tom kostele jsem nebyl ani pět minut, žádné dlouhé vyklekávání, bylo to vše tak rychlé, intenzivní a niterné, že teď píši s odstupem několika hodin a slzy mi stále stékají po tváři. 
Mám potřebu se podělit o jednu věc, ke které mě maminka vedla a co mi víru dodnes uchovalo. Byly to takzvané první pátky. V rámci úcty k srdci Ježíšovu byla jedné duši svěřena jistá přislíbení od Pána Ježíše. Stačí pouze jít ke zpovědi, na mši svatou a ke svatému přijímání, a to vždy v první pátek v měsíci, a to „pouze“ devětkrát po sobě. Když jednou vynecháš, můžeš začít znovu. Možná to zní jednoduše, ale mě se to povedlo přes veškerou snahu tak jednou, možná dvakrát za těch několik desítek let, co se o to snažím. Vždy se najde nějaký důvod sérii přerušit. 

Je mi přes čtyřicet let a v životě jsem měl dvě příčiny, při kterých člověk obyčejně přichází o víru. Zmíním jednu. Potkal jsem „ženskou, která by stála za hřích“. Skutečně jsem to svým kamarádům takto hloupě řekl, když jsem jim povídal o pohovoru do nového zaměstnání, kde mě ta ženská nabírala.  Do nového zaměstnání jsem nastoupil a skutečně k tomu hříchu došlo, a to i přesto, že jsem krom své manželky s jinou ženou nikdy nic neměl a manželku si bral v čistotě. Vztah s touto ženou, „co stojí za hřích“, byl čarokrásný, a zdálo se, že se nic krásnějšího k tomu nedá přirovnat. Pokud to někdo někdy zažil, ví, o čem mluvím. Úplná ztráta povědomí o realitě. Žádná šance z toho vyskočit. Nic, nic a zase nic, jen ta jediná. Poslední známý člověk, kdo tak dopadl, je bývalý premiér Petr Nečas, velmi mu rozumím. Pokud se toto stane, nemáte šanci se svými silami se z toho dostat. Fakt ne. Vím, o čem mluvím. U mě nastal obrat až jednou před vánoci, kdy jsem „musel“ jít s rodinou, jak se chodívá během zpovědního dne farnosti, ke zpovědi.  Co tomu knězi řeknu, ptal jsem se sebe, a stál v té řadě, která se pomalu posouvala dopředu. Můj problém byl ten, že jsem se neměl z čeho vlastně zpovídat, protože jsem si byl jist, že se nedopouštím hříchu. Takto je mozek, svědomí a srdce zpracováno. Ale věděl jsem přece, že se píše, že cizoložství hřích je. No a tak jsem tomu knězi na rovinu řekl, že se přicházím vyzpovídat pouze z poslušnosti k církvi, že necítím, že bych se dopouštěl hříchu, že mám svědomí čisté, ale že vím, že církev to vidí jinak. Kněz zachoval chladnou hlavu a suše a také na rovinu mi řekl, že jsou mi hříchy odpuštěny a že pokud to ještě zvládnu, ať se pomodlím za pokání dva desátky. To je vše, nic víc?? - říkal jsem si. Ale ty dva desátky jsem se musel modlit na několikrát. Fakt to nešlo. Pak, jak bývá někdy sled zvláštních událostí a jako když otec za ucho vytáhne zlobivé děcko z bryndy, tak i já byl vytáhnut a za nepříliš jednoduchých okolností od vztahu odstřihnut.  Dokonce mi toto přišel předem sdělit nějaký posel u postele nad ránem, abych se nelekal. V těch přislíbeních prvních pátků je totiž krom jiného napsáno, že kdo je absolvuje, tak jeho rodina bude mít zvláštní ochranu. Je toho mnohem více, ale i za to, že se rodina našich dětí nerozpadla, vděčím oněm prvním pátkům. 

Toto je moje svědectví o milosti Boží a prvních pátcích. Všem je vřele doporučuji i jako cvičení v sebepřekonávání pro Krista a z úcty k Jeho srdci. Je skutečné dobrodružství upřednostňovat první pátek před vším, co vám Nepřítel pošle do cesty, abyste tu sérii nedokončili. Často jsou to věci, u kterých jste si jisti, že musí mít přece větší prioritu. Nejkrásnější na tom všem je, že Bůh drží své slovo i mnoho let poté, co se vám to povede, a vlastně až do smrti. 

 

Sekce: SVĚDECTVÍ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

    Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.