Neposkvrněná Panna Maria v nevěstinci (svědectví)

20.2.2013

Neposkvrněná Panna Maria v nevěstinci (svědectví)

Na opakovanou prosbu zpovědníka se odhodlávám zalistovat v diáři paměti a znovu oživit zkušenosti skutků Božích, které jsem viděla – ty současné i ty z let minulých. V souvislosti s provokativním názvem mého svědectví předesílám, že jsem řádovou sestrou, a proto se čtenář snad nemusí obávat nějaké hereze co do popření čistoty Matky Boží.

V červenci roku 2008 jsem jela jako delegátka na generální kapitulu naší kongregace. Když jsem vstoupila do pokoje, v němž jsem měla po následující čtyři týdny bydlet, našla jsem na stole svatodušní obrázek s textem o Panně Marii, která – v německém přepisu „in blanko“ - podepsala Bohu šek svého života.  Tato slova mne doslova udeřila do očí, evokovala totiž mé křestní jméno a vedla mne k úkonu vydanosti Pánu pro dny kapituly a pro to, co z nich může vzejít pro mne osobně. 
Během dní našeho společného hledání jsme se spolu se sestrami ze čtyř kontinentů zamýšlely nad tím, jak dnes aktualizovat slova našeho zakladatele o tom, že „potřeba doby je vůle Boží“.  Jedním z témat, které nám bylo živě postaveno před oči, byl obchod s lidskými bytostmi, především otřesná situace žen a dívek nucených k prostituci. V onen den mi vyvstala v mysli mozaika, která se skládala již řadu let, a kapitulní den věnovaný obchodu s lidmi byl posledním kamínkem obrazu, v němž jsem rozpoznala jasnou Boží výzvu vydat se na cestu, která mne přivede do blízkosti ženám v prostituci.
Prvním zastavením této cesty byla Itálie, která je zemí, v níž je velmi dobře propracovaný systém záchrany obětí a jejich následné „rehabilitace“. Po tři měsíce jsem tak směla žít v komunitách, které se ujímaly žen zachráněných z nucené prostituce, mnoho dalších jsem navštívila, načetla jsem spoustu materiálů, prožila jsem mnoho setkání se zachráněnými ženami a s těmi, kdo jim pomáhají, absolvovala jsem několik konferencí věnovaných tématu, navštěvovala jsem detenční centrum, kde „potencionální oběti“ čekaly na repatriaci, a mohla jsem si tak utvořit ucelený obraz o dané problematice. Největší zkušeností však byly ony noci a dny na ulicích a perifériích velkoměst, které jsem spolu s řadou terénních skupin prožila v blízkosti těch, jež jsou neustále vydávány všanc lidské žádostivosti, zneužívání a vydírání. Věděla jsem a vím, že právě sem vede konkrétní Boží volání k mé službě.
Po návratu ze zahraniční stáže se začalo postupně, často hodně bolestně, mé „povolání v povolání“ naplňovat. Jeho první viditelnou podobou byla a jsou četná pozvání na přednášky do škol a různých společenství o fenoménu novodobého otroctví, následovaly úkoly v týmech věnujících se hledání pomoci obětem. Možnost terénní služby však nastala až po třech letech nesnadného hledání otevřených dveří. Po dlouhé době modliteb, slz a otázek podpíraných stálým ujišťováním o neodvolatelnosti Božího volání, které mi dávala slova Písma, se dveře otevřely – ven i dovnitř. Dnes smím pracovat ve dvou terénních skupinách, s nimiž přicházím na noční ulice a do nočních klubů přinášet jiskřičky naděje a ujištění o tom, že Boží láska nikoho neopomíjí.
Tou hlavní zkušeností, kterou potvrzuje každé setkání s těmito ženami, je to, s jakou vděčností přijímají naši návštěvu a jak dramatická a bezvýchodná je situace, kterou prožívají. Většinou nemohu posoudit, zda jsou v prostituci proto, že se staly obětí obchodování, podstatné však je, že naprostá většina z nich tam dobrovolně není. Jednou při cestě na výjezd do terénní služby náš vlak způsobil smrt člověka, který se rozhodl ukončit svůj život. Byl to bolestný zážitek, který mne přivedl k příměru: Když se muž dostane do bezvýchodné finanční situace, řeší ji v krajní situaci skokem pod vlak. Žena, která nese zodpovědnost za své děti, se odhodlá k prostituci.
„Myslela jsem si, že to nedokážu.“ „Je to strašné.“ „Kdybyste věděly, jak hrozný nápor je to na psychiku.“
„Splatím dluhy a pak chci žít normální život, už nikdy však nevstoupím do žádného vztahu.“  „Jenom my tady víme, jací muži ve skutečnosti jsou!“ „Hrozně se stydím.“ To jsou slova, která často slýcháme v rozhovoru s těmi, na něž mají mnozí jasný názor: dělají to, protože chtějí, protože si zvykly na vyšší životní standard nebo dokonce proto, že je to baví… „Jak velmi se mýlíte!“ Tato Ježíšova slova určená farizeům zazněla sice v jiné souvislosti, zaznívají však i počestným farizeům dnešních dní. Jen On sám ví, jak hluboké ponížení tyto ženy zakoušejí a jaké utrpení prožívají ve svém nitru. Do srdce se mi zaryla odpověď, kterou jsem dostala na otázku položenou jedné mladé ženě, zda se nebojí: „Nebojím se lidí, bojím se Boha, protože hřeším.“
Každá žena, se kterou se na ulici nebo v klubu setkám poprvé, ode mne dostane medailku Neposkvrněné Panny Marie. Je až dojemné, s jakou vděčností tento malý dárek přijímají. Některé si medailku navléknou na řetízek na krku, jiné při dalších setkání připomínají, že ji mají stále schovanou. Někdy se stane, že s sebou máme jiné drobné dárky nebo cukroví, avšak medailonek, křížek či růženec přijímají děvčata s úplně jiným postojem. Má nevěřící kolegyně jednou poznamenala, že často pozoruje, jak krásné jsou tváře těch žen ve chvíli, kdy dostávají náboženské předměty, a ve chvíli, když jim dávám křížek na čelo. Bylo by také na dlouhé vyprávění, kolikrát se naše rozhovory brzy stočí k otázkám víry v Boha. Jedna ze dvou zmíněných terénních skupin je skupina ekumenická, jejímž úkolem je především služba modlitbou a slovem. Kromě toho, že každý společný večer zahajujeme modlitbou, nabízíme ji s diskrétností i ženám, které potkáváme. Modlitba na ulici či v nočním klubu je pro mne vždy novým svědectvím o tom, jak mocný a velký je náš Pán, který neváhá přijít do žádného prostředí, aby tam přinesl své milosrdenství, útěchu a naději a zvěstoval své vítězství nad každou temnotou.
Jedné noci mi připadalo, že padají hradby a, jak říká žalmista, železné závory se lámou. Byla to noc milosti a zázraků Božího milosrdenství, směly jsme vejít dokonce do podniku, na jehož dveřích bylo napsáno „Dveře do pekla“. Bylo tam nejméně sedmdesát dívek, s dobrou polovinou z nich jsme stačily promluvit a obdarovat je medailkou Neposkvrněné, s několika jsme se i modlily. Když jsem pak dlouho po půlnoci uléhala, došlo mi, proč tato noc byla tak zvláštní. Bylo to v noci ze sedmého na osmého prosince, o slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie. Matka Boží nám tak dala jasně na srozuměnou, že chce, abychom obdarovávaly ony ženy posvěcenou medailkou, a že Bůh má jejich i naše životy pevně ve svých rukou.
Mariině přímluvě i Vaší prosebné modlitbě svěřuji životy všech těch, jejichž důstojnost je bezohledně pošlapávána a kteří nevidí východisko ze své zoufalé situace. „Povstaň, Hospodine, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované. Ty vidíš trápení a hoře. Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou.“ (Ž 10, 12.14)

Sekce: SVĚDECTVÍ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

    Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.