Setkání s hříchem v církvi

26.10.2013

Setkání s hříchem v církvi

I českými médii procházejí zprávy o skandálu kolem limburského biskupa Franze-Petera Tebartze-van Elsta. Německou církevní i necírkevní veřejností hýbe skutečnost, že oprava biskupské rezidence stála šestkrát víc, než bylo původně plánováno, tedy 31 milionů eur, a to z velké části nikoliv za nezbytné věci: luxusní vana, konferenční stolek i umělecké předměty...


Pan biskup Tebartz-van Elst byl navíc novináři přistižen při lži, když popíral, že by na návštěvu chudých v Indii letěl luxusní třídou. Situace v Německu je je krajně napjatá, mnoho lidí vystupuje z církve, sbírá se mnoho podpisů pro biskupovo odstoupení. Ten byl v pondělí v Římě po týdnu čekání přijat papežem Františkem. Konečné rozhodnutí ještě nepadlo, snad proto, že se celá situace stále prověřuje.

Napadá mě, kdo má právo posoudit, co je a co není luxus, jakou třídou smí letět biskup nebo v jak luxusní vaně se smí koupat. Objektivně se taková hranice nedá stanovit. Asi jde spíš o hranice vkusu či o nějakou základní citlivost ke standardu druhých lidí. O plavavém charakteru mezí pohodlí, ale třeba také postní povinnosti věděli už staří křesťané. A proto se bránili stanovit nějaký striktní limit, který by mohl být závazná pro každého.
 
Celá situace je velmi zajímavá. Na jedné straně veřejnost očekává, že církev, jejíž papež se proklamativně hlásí k chudobě a blízkosti potřebným a sociálně vyloučeným, bude tyto kristovské hodnoty sdílet. Je patrné, že se za více než půlrok Františkova působení podařilo zaměřit pozornost světa k chudobě, a tedy i k chudobě a prostotě křesťanů samotných. Umím si velmi dobře představit, že před rokem by prostavěných 30 milionů euro jen tak někoho z církve nevyhnalo.  A přitom papež jen připomněl to, co všichni dobře víme, totiž že hlasatel radostné zvěsti sám musí být chudý, aby evangelium, které nese, bylo důvěryhodné pro ty, kterým je určené. Ježíš sám se stal chudým, aby chudé zbohatil.
 
Církev je navíc, zvlášť v Německu, v situaci, kdy se k ní - zejména díky skandálům se zneužíváním dětí a mladistvých - veřejnost staví velmi pozorně a neváhá využít skutečně radikálně prostředků, které jí demokratická svoboda slova poskytuje. Snad je to nepříjemné, ale na druhé straně to svědčí o tom, že lidé od církve ještě něco očekávají, že se nehodlají smířit se šedí a pokrytectvím. A to je přeci velmi dobře. To je otevřený prostor pro autentické křesťanské svědectví. Možná má současná mediální bouře některé rysy osobní kampaně proti limburskému biskupu. Určitě není v pořádku, když se bez dokončené finanční prověrky a skončeného soudního řízení přezdívá Tebartzi-van Elstovi "papež luxusu", nebo se veřejně uvažuje o jeho psychickém zdraví. Nicméně média plní svou úlohu, kterou ve společnosti mají, a požadují soulad mezi slovy a skutky. Jen doufám, že nikoho nenapadne přirovnávat napětí v německé církvi k pronásledování církve, jak se to stalo v souvislosti s 'pedofilními skandály' před několika lety. Tady se totiž nejedná o pronásledování - církvi se neupírá žádné z jejích práv. Spíš se nacházíme v situaci, kdy společnost církvi nic nedaruje. A proč by měla - tento tlak je motivován nadějí, že ti, kteří hlasají lásku a naději slovy, ji také žijí. Že mají co nabídnout.
 
Bojím se však, že my křesťané nejsme na tento tlak veřejnosti zvyklí. A to alespoň ve dvojím ohledu. Jednak nechceme, aby nám někdo šlapal na paty a ptal se po důvodu naší naděje. Přitom snaha prozkoumat, jestli jako křesťané také žijeme jinak, když už věříme něčemu jinému než většina společnosti, je legitimní a dobrá. A pak si nevíme rady se situací, kdy se na nekalosti přijde. Hříšnost církve je skutečností. Svěcením ještě v nikom nezemřela hříšná náklonnost. Ani papež, ani biskupové, kněží a jáhni nejsou svatí ve smyslu mravní dokonalosti. Mrzí mě, že lidé opouštějí církev, když se dozví, že její představitelé jednají zle. Obávám se , že takový odchod nic nevyřeší - ani v církvi, ani v životě daného člověka. Jistě je v realitě Německa nemalou motivací k takovému kroku možnost neplatit církevní daň, a tedy se finančně jakkoliv nepodílet na podobném mrhání. Jakkoliv chápu hloubku zklamání ze špatného jednání církevních hodnostářů, rozchod s církví však znamená také opuštění pramene, který je i hříšné církvi svěřený Bohem. Podobné je to v rodině, kterou také není možné tak snadno opustit, když přijdeme na hříchy předchozích generací. Dospělým postojem je mnohem spíš schopnost tuto hříšnost unést a dost možná svým vlastním jednáním napravovat.
 
Ať je církev jakákoliv, jen ve společenství s ní je možné žít svou víru, svůj osobní vztah s Bohem. Ale nebojme se vzájemně se povzbuzovat k cestě, která je dobrá, vzájemně se napomínat a vést ke Kristu. Nebojme se jednat odpovědně a možná nepopulárně, když se nám něco nelíbí. V tuto chvíli nevíme, jak kauza limburského biskupa dopadne, zda bude odvolán, nebo zůstane v úřadu. Ale je jasné, že napříště musí církev prokazatelněji a beze lží nakládat s financemi. A to je vývoj dobrým směrem, vývoj směrem ke světlu a vzájemné odpovědnosti.
 
 
Tento text byl převzat z webu farnosti v Praze-Liboci
 Autor: Jaroslav Lorman

Sekce: CÍRKEV A SVĚT   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.