Text homilie papeže Františka při mši svaté na Seslání Ducha svatého. 20. květen 2018

 

 

Seslání Ducha svatého a Letnice se přirovnávají k „hukotu, jako když se přižene silný vítr“ (Sk 2,2). Co nám říká tento obraz? Vichr dává tušit velkou sílu, která však není samoúčelná, nýbrž mění realitu. Vítr totiž přináší změnu: teplý proud, když je zima, a chladný, když je teplo, déšť, když je sucho... Také Duch svatý takto působí, ovšem na zcela jiné rovině. Je božskou silou, která mění svět. Ve svatodušní sekvenci oslovujeme Ducha: „v práci libý pokoji [...] rač nás v pláči utišit“ a dále „viny z duší našich smaž, a vyprahlá srdce svlaž, raněné rač vyhojit“. Duch vstupuje do dění a proměňuje ho; mění srdce a mění dění.

Mění srdce. Ježíš řekl svým apoštolům: „Až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc [...] a budete mými svědky“ (Sk 1,8). A právě tak se stalo. Učedníci doposud ustrašení, schovaní za zavřenými dveřmi i po Mistrově zmrtvýchvstání, jsou Duchem proměněni, a - jak předpověděl Ježíš v dnešním evangeliu - „vydávají svědectví“ (Jan 15,27). Z váhavých se stanou odvážní, odcházejí z Jeruzaléma a vydávají se až na konec světa. Když byl Ježíš s nimi, byli bázliví, nyní bez Něho jsou odvážní, protože Duch změnil jejich srdce.

Duch odblokuje duše zapečetěné strachem. Přemáhá odpor. Toho, kdo se spokojil s poloviční mírou, obdarovává rozmachem. Rozšiřuje scvrklá srdce. Podněcuje ke službě toho, kdo se uvelebil v pohodlí. Přiměje jít dál toho, kdo se domnívá, že už došel. Umožňuje snít tomu, kdo zvlažněl. Taková je změna srdce. Mnozí slibují dobu změn, nové začátky, nosnou obnovu, avšak zkušenost učí, že žádný pozemský pokus o změnu lidské srdce plně neuspokojí. Změna, kterou působí Duch, je odlišná: nepůsobí revoluci života kolem nás, nýbrž mění naše srdce; nezbavuje nás problémů naráz, nýbrž osvobozuje nás zevnitř, abychom jim čelili; nedává nám všechno ihned, nýbrž umožňuje nám kráčet s důvěrou, aniž by nás unavoval život. Duch zachovává srdci mladost,  omlazuje. Mládí, navzdory všem pokusům ho prodloužit, dříve či později pomine, avšak Duch zabraňuje jedinému nezdravému stárnutí, tomu vnitřnímu. Jak to činí? Obnovuje srdce, proměňuje ho z hříšného na rozhřešené. To je obrovská změna. Z viníků činí spravedlivé a tak mění všechno, protože nás - otroky hříchu - osvobozuje, ze sluhů činí syny, ze skartovaných vážené, z rozčarovaných doufající. Takto Duch svatý obrozuje radost a dává vzejít pokoji v srdci.

Dnes se tedy učíme, co dělat, když potřebujeme opravdovou změnu. Kdo z nás ji nepotřebuje? Zejména jsme-li na dně, když klesáme pod tíží života, když nás deptají naše slabosti, když je těžké jít dál a nemožné mít rád. Tehdy by nám prospěl nějaký silný „životabudič“, a právě to je on Boží síla. On je „dárcem života“, jak vyznáváme v Krédu. Jak by nám tento životabudič denně prospíval! Říci si po probuzení: „Přijď, Duchu svatý, přijď do mého srdce, přijď do mého dne!“

Duch mění kromě srdcí také dění. Jako vítr vane všude, tak i On dosahuje netušených situací. Ve Skutcích apoštolů, což je kniha, kterou je třeba znovu objevit, je protagonistou Duch a jsme tam svědky neustálého dynamismu, který překypuje překvapeními. Aniž by se učedníci nadáli, Duch je posílá k pohanům. Otevírá nové cesty, jako v epizodě s jáhnem Filipem. Duch jej pobídne pustou cestou z Jeruzaléma do Gazy – jak bolestně zní to jméno dnes! Duch ať změní srdce a dění a přinese pokoj Svaté zemi! – Filip na této cestě káže etiopskémui komořímu a pokřtí ho, potom je přiveden do Azotu a pak do Césareje. Vždycky v nových situacích, aby hlásal novost Boha. Potom Duch „nutí“ Pavla (Sk 20,22) cestovat až do končin země a nést evangelium obyvatelům, které nikdy neviděl. Kde je Duch, vždycky se něco děje, a když zavane, nikdy není bezvětří.

Když v našich společenstvích život prochází obdobím „apatie“ a upřednostňuje se domácí poklid před Boží novostí, je to špatné znamení. Znamená to, že se vyhledává úkryt před vanutím Ducha. Když se žije kvůli sebezáchově a nejde se k těm, kdo jsou daleko, není to hezké znamení, Duch vane, ale my máme raději plachty. A přece jsme mnohokrát spatřili divy. Často právě v těch nejtemnějších obdobích Duch vzbudil zářivou svatost! On je duší církve, vždycky ji oživuje nadějí, naplňuje radostí, dává novou plodnost, obdarovává zárodky života. Jako když se v rodině narodí dítě: převrací časový rozvrh a odebírá spánek, avšak přináší radost, která obnovuje život, posunuje ho vpřed a rozpíná jej láskou. Duch vnáší do církve „nádech dětství“. Neustále obrozuje. Oživuje první lásku. Duch připomíná církvi, že je navzdory svým staletým dějinám stále dvacetiletou, mladou Nevěstou, do níž je Pán šíleně zamilován. Nepřestávejme tedy zvát Ducha do svého prostředí a dříve než začneme cokoli dělat, prosme: „Přijď Duchu svatý!“

On přinese proměňující sílu, jedinou sílu, která je takřkajíc dostředivá a zároveň odstředivá. Je dostředivá, protože nás tlačí ke středu, neboť působí v nitru srdce. Přináší jednotu do roztříštěnosti, pokoj do rozbrojů, sílu do pokušení. Připomíná to Pavel ve druhém čtení, když píše, že plodem Ducha je radost, pokoj, věrnost a zdrženlivost (srov. Gal 5,22). Duch dává důvěrnost s Bohem a vnitřní sílu k další cestě. Současně však je silou odstředivou, to znamená, že tlačí ven. Ten, který žene do středu, posílá na periferii, na každou lidskou periferii; Ten, který nám zjevuje Boha, nás žene k bratřím. Posílá a činí z nás svědky, a proto – jak píše opět Pavel – nás zahrnuje láskou, shovívavostí, dobrotou a tichostí. Pouze v Duchu Utěšiteli říkáme slova života a opravdu povzbuzujeme druhé. Kdo žije podle Ducha, nachází se v tomto duchovním napětí: je rozpjat  zároveň k Bohu a ke světu.

Prosme Jej, abychom takoví byli. Duch svatý, silný vítr, ať se přižene na nás. Ať duje do našich srdcí a umožní nám dýchat Otcovou něhou. Ať vane v církvi a posune ji do nejzazších končin, aby byla nesena Tebou a nepřinášela nic jiného než Tebe. Ať vane ve světě jemným vánkem pokoje a svěžím občerstvením naděje. Přijď Duchu svatý, změň nás uvnitř a obnov tvář země. Amen.

Převzato z webu Radio Vaticana.