Jak Duch svatý zachází s církví

9.4.2013

Jak Duch svatý zachází s církví

Text je vytvořen z promluv P. Vojtěcha Kodeta O.Carm. o Duchu svatém, které vydalo v r. 1998 na 4 kazetách Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří s titulem Přijď, Duchu svatý.


Z katechismu víme, že církev je místo, kde poznáváme působení Ducha, kde se jako jednotlivci necháváme vést Duchem. Teď se podívejme, jak Duch svatý zachází s církví jako celkem. Vezmeme si na pomoc Ezechielovo proroctví o suchých kostech (Ez 37, 1-14).

Prorok je vyveden Hospodinovou rukou na pláň plnou suchých, rozházených kostí. Těch kostí je mnoho a jsou velmi suché, což je obraz definitivní smrti, zmaru, tedy nepřítomnosti Boha a Božího života v životě Izraele. Postupně, pod vedením Božím, Ezechiel prorokuje a Duch způsobuje, že se kosti dávají dohromady. Toto všechno je obraz obnovy církve. Prorok je předobrazem Krista. Ježíš sám je totiž ten veliký prorok, který je poslán mezi nás, aby mocí Ducha obnovil trosky Izraele, aby vlil do suchých kostí nový život a vytvořil něco, co zde ještě nebylo. Ta zkáza, zmar a smrt, kterou prorok vidí, je důsledkem lidského hříchu a odpadu od Boha. A Duch Boží vrací život a dává ještě něco nového a netušeného. Je to tedy obraz vzniku církve, toho, co vykonal Duch svatý skrze Krista v tomto světě s lidmi ze společenství Izraele a posléze s námi se všemi.
 
Obnova církve v etapách
Otázal se Hospodin: "Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?" Připomeňme si, že Ježíše nazývali Synem člověka. A prorok říká: "Panovníku, Hospodine, to víš ty." I Ježíš se celý svůj život odvolával na Otcovu vůli. Ježíš ve své poslušnosti pronáší jenom slova Boží a koná pouze skutky Boží a skrze tuto poslušnost obnovuje církev, která vzniká z neposlušných kostí Izraele. Tento text ale naznačuje, že oživení církve je postupný proces, není to něco, co by se dálo v jediném okamžiku, děje se to po etapách a po stupních. To platí jak pro církev jako celek, tak pro každé společenství uvnitř církve. Bez Ducha svatého by církev vlastně vůbec nebyla. To společenství, které tenkrát Pán zanechal v Palestině, by se rozpadlo jako každý jiný lidský spolek, kdyby nepřijalo Ducha svatého. A dnešní propracovaná organizace církve by bez Ducha zašla ze dne na den. Duch svatý způsobuje, že církev je živý organismus. A Bůh chce, abychom žili a aby žil celý tento organismus.
Prorok oznamuje Hospodinovo slovo suchým kostem. Představme si ho, jak stojí na té pláni a mluví k rozházeným kostem - už to je úkon obrovské víry. Ale když Pán Ježíš přišel mezi nás, byl na tom podobně. O jeho současnících evangelista napsal, že "měli uši a neslyšeli". Ježíš mluvil k lidem, kteří mu nerozuměli, přinesl poselství evangelia, celým svým životem svědčil o Otci, on sám byl plný Ducha, a oni netušili, co se děje. Mezi Ježíšem a jeho současníky byla obrovská bariéra nedorozumění - asi jako mezi prorokem a suchými kostmi - a přesto Duch svatý prorazil tento krunýř a v několika lidech se zrodil nový život; začal život církve.
 
První etapa: "kosti se přibližovaly jedna k druhé"
První etapu obnovy církve můžeme nazvat nastolení řádu. Kosti hledají jedna druhou a dávají se dohromady tak, jak k sobě patří. Nastal hluk, dunění, kosti se přibližovaly jedna k druhé. Bůh začal shromažďovat svůj lid. Možná se vám vybaví text, který je o několik kapitol dříve: "Mé ovce bloudí po všech horách, po kdejakém pahorku. Jsou rozptýleny po celé zemi, kdo by je hledal, kdo by po nich pátral?" (Ez 34, 6) A o několik veršů dál slyšíme Boží příslib: "Já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat" (Ez 34, 11).
Evangelista Matouš zaznamenává, že se ve velikonočních událostech naplnilo prorocké slovo: "budou bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda". A skutečně všichni ti, kteří s ním byli a počítali se k němu, když dělal zázraky a byl slavný, se v okamžiku jeho odsouzení rozprchli. Ale on začal shromažďovat svůj lid velice zvláštním způsobem, tím, že za své ovečky zemřel, jak předpověděl: "Až budu vyvýšen od země, přitáhnu všechno k sobě" (Jan 12, 32). Ježíšovým křížem začíná velkolepé dílo obnovy Božího lidu, začíná se rodit církev.
Ježíš umírá a odevzdává svého ducha (Jan 19, 30). Ale on neodevzdává ducha jenom Otci, odevzdává Ducha i církvi, kterou zde zastupovali pouze Panna Maria, Jan a ženy, které stály opodál.
Tato fáze v životě církve jako společenství spočívá v tom, že lidé objevují jeden druhého. Začínáme si uvědomovat, že patříme k sobě. "To je tvá matka" - "To je tvůj syn." Patříte k sobě. Člověku v určitém okamžiku dojde, že ti lidé, kteří jsou s ním v kostele, kteří s ním chodí na mši svatou, se kterými se modlí, i když je vlastně jinak nezná, vlastně patří k němu a on k nim. Tvoříme jedno společenství, i když toho o sobě moc nevíme. Možná si nejsme sympatičtí, ale začínáme si uvědomovat, že nelze žít s Bohem soukromě. Když se otevřeme Božímu působení, tak nám Pán dá schopnost vnímat druhé jako součást sebe samých.
 
Druhá fáze: "pokryly se svaly a kůží..."
Nastává druhá etapa. Prorok prorokuje a kosti se začínají potahovat, nejprve se objeví šlachy, pak svaly, kůže a těla ožívají. To je situace církve mezi vzkříšením Páně a sesláním Ducha svatého.
Apoštolové se scházejí ve večeřadle. Jak spolu žili a vycházeli, nevíme, ale když se zjevil mezi nimi Pán, tak jim řekl: "Pokoj vám". Dechl na ně svého Ducha a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého, komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny". Pán znovu přišel se svým Duchem; toho Ducha, kterého vydal na kříži, novým způsobem předává učeníkům ve večeřadle, a to k odpuštění hříchů.
Toto je také velice důležitá etapa v životě církve. Nejen že objevujeme jeden druhého a snažíme se ho přijmout takového, jaký je, ale dochází mezi námi k vnitřní spolupráci, k jednotě. K tomu je nutné odpuštění. Začínáme žít spolu, což s sebou přináší velké problémy - zraňujeme se, ubližujeme si, máme problémy spolu komunikovat, modlit se spolu. Ale tyto problémy jsou znamením, že je zde život.
Pán nám dal Ducha na odpuštění hříchů, který mezi námi pročišťuje vztahy; uvědomujeme si, že spolu nejsme proto, že jsme si jeden druhého vybrali, ale že jsme byli povoláni Bohem, že tvoříme společenství z Boží vůle. On to byl, kdo nás sjednotil a svolal.
V této fázi už jako jednotlivci jsme napojeni na Ducha svatého a žijeme z něj. Máme pocit živého křesťanství. Jenže prorok říká: "duch v nich ještě nebyl". Co to znamená? Hned to uvidíme.
 
Třetí fáze: "ožili a bylo to velmi veliké vojsko"
Po dalším prorockém slově se najednou z těchto ležících lidí stalo vojsko, bojovníci. Lidé, kteří byli vyzbrojeni a připraveni k boji. Nastává další fáze: už jsou to lidé, kteří nejen žijí, ale přijímají úkol a poslání. A to nejen jako jednotlivci, ale jako společenství. Letnice - to je okamžik, kdy Pán v plnosti vylévá svého Ducha na učedníky, kteří společně s Pannou Marií přebývají a modlí se ve večeřadle z jeho vůle. Duch svatý způsobuje, že otevírají dveře večeřadla, zbaveni strachu vycházejí ven a zvěstují evangelium. Hned v první fázi hlásají radostnou zvěst, setkávají se s těmi, kteří ukřižovali Pána, usvědčují je z hříchu a posléze se dostávají do konfliktů s židovskými předáky. Začínají vést skutečný duchovní boj o evangelium v tomto světě.
Touto situací musí projít každé společenství, protože přijímá Ducha svatého nejen pro sebe, pro svoji spásu, ale pro záchranu druhých. Církev už není jenom svátostí jednoty, tak jako v těch předešlých situacích, stává se "svátostí spásy", jak učí koncil. To znamená místem, kde lidé nacházejí Boha, jsou přiváděni k víře, nalézají spásu. Tento zázrak Letnic je v církvi stále přítomen. Tak, jako je přítomen okamžik Ježíšova ukřižování, tak jako jsou přítomny Velikonoce, tak jsou také přítomny Letnice. Stále znovu Pán dává svého Ducha ke službě. Dává Ducha k evangelizaci a k duchovnímu boji. Duch svatý už nevede jenom jednotlivce, ale vede církev jako společenství; a jako společenství ji také obdarovává a učí sloužit. Z učedníků se stávají svědkové evangelia až k smrti. Naplňuje se to, co Ježíš předpověděl, že budou získávat učedníky po celém světě. K tomu dostávají Boží moc a Boží výzbroj.
 
Oblečte zbroj světla
Že jde skutečně o výzbroj k boji, víme z Ježíšova výroku těsně před jeho nanebevstoupením: "zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti" (Lk 24, 49). Jde skutečně o duchovní zbraně, které podrobně popsal apoštol Pavel v listě Efezanům: "A tak, bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci." Ta moc Pánova, to je Duch svatý. "Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli obstát, odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste mohli obstát v den zlý, postavit se na odpor, všechno překonat..." (Ef 6, 10-17) A dále apoštol vypočítává Boží zbroj, kterou dává Duch svatý o Letnicích těm, kteří jsou v jednotě společenství a společně prosí o Ducha svatého. Už nežijí každý sám pro sebe, ale jeden pro druhého a společně pro ty, ke kterým je Pán posílá.
Jsou opásáni kolem beder pravdou. Pravda je v přímém odporu proti Božímu nepříteli, který je duchem lži. Proto je tak důležité, abychom my stáli v pravdě a nechávali se Duchem stále uvádět do veškeré pravdy, aby žádnou skulinou Boží nepřítel nepronikl do našeho nitra.
Obrněni pancířem spravedlnosti. Bůh je ten, který nás ospravedlňuje. Člověk si nemůže dát spravedlnost sám. My jsme ospravedlněni tím, co pro nás Ježíš vykonal. To je naše důstojnost, naše velikost, naše sláva i naše vítězství.
Obuti k pohotové službě evangeliu pokoje. To je charizmatické působení Ducha těch, které Pán volá k evangelizaci, aby přinášeli tomuto světu poselství naděje, aby si nenechali tu velikou zvěst pro sebe.
Štítem víry můžeme uhasit všechny ohnivé střely toho Zlého. Víry, která je darem Božím. Víru můžeme pojímat v různých rovinách. Věří i zlí duchové, jak učí apoštol Jakub, a přesto se třesou hrůzou. To je víra, která nepopírá existenci Boha, ale taková víra nestačí ke spáse. Pouze víra, ve které dáváme Bohu svou důvěru a spoléháme na něj, je spasitelná. Přijímáme to, co Ježíš pro nás vykonal, a na tom stavíme svůj život. A pak je ještě jeden druh víry, který vypočítává sv. Pavel v seznamu charizmat. Víra jako charizma ke službě - to je víra, která nám velí modlit se za druhé, vyprošovat jim Boží pomoc, spásu, uzdravení. Tuto víru nám dává Duch svatý k této konkrétní službě.
"Přijměte také přilbu spasení". Máloco je v našem životě tak důležité, jako jistota, že jsme spaseni. Abychom mohli obstát ve všech pokušeních, zkouškách a pochybnostech, které na nás doléhají, musíme si být jisti, že patříme Bohu, že Ježíš za nás zemřel, jsme jeho a on se o nás postará. Proto nebudu vězet v depresích, nenechám se v tomto světě utrápit, protože patřím Bohu a směřuji k němu. Bratři evangelíci tomuto postoji říkají jistota spásy.
Meč ducha je slovo Boží, oživované Duchem svatým, ne samotná litera. Všechno, co je napsáno, se může stát literou. Kdybychom Písmo četli bez Ducha svatého, tak nám to k životu nepomůže. To, co proměňuje lidská srdce, co zasahuje, vede k obrácení, je slovo oživené Duchem.
Pánu na církvi záleží. Ona je skutečně nevěstou Kristovou a chrámem Ducha. O Letnicích ji Pán učinil krásnou a neposkvrněnou. Dal jí své svatební dary, vyzbrojil ji, aby v tomto světě obstála a aby se zachovala neporušená až pro ten slavný den, kdy nastane mesiánská svatba na věčnosti, ke které jsme všichni pozváni. My jsme ta církev, kterou Pán takto obdarovává, buduje a obnovuje.

Sekce: DUCH SVATÝ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.