Známe to asi všichni. Podivný, plíživý pocit viny a rozmrzelosti z toho, jak se nám nedaří najít dost času na modlitbu nebo četbu Písma. Chtěli bychom, ale nejde to. Práce je pořád víc, než se dá stihnout.

 

 

Možná nás i napadne, že kdyby druzí dělali trochu víc, také my bychom se rádi víc modlili, ale někdo tu práci přece musí udělat. Jindy si zase urveme čas na modlitbu nebo četbu, a přitom někde v sobě vnímáme nepříjemnou výčitku, že nám práce stojí a že jsme měli dělat něco naléhavějšího. A co teprve, když jste se rozhodli odpočinout si a šli jste se projít, nebo jste začali dělat něco, co vás baví. Pak většinou přijdou myšlenky na to, co všechno jsme ještě měli udělat, nebo že jsme se přece měli spíše modlit. Prostě nejde stihnout všechno. A tak většina z nás buď zabředne v práci, s omluvou, že to jinak nejde, nebo se trvale trápí pocitem viny.  

Zdálo by se, že evangelní příběh o Martě a Marii je jasnou odpovědí na tuto naší vnitřní rozpolcenost. Od dětství jsme slýchali, jak je třeba především se modlit jako Marie, a ne se jen pořád o něco starat jako Marta. Musím se přiznat, že mi už od dětství ale té Marty bylo nějak líto. Přišlo mi trochu nespravedlivé, jak dopadla, když chtěla upřímně posloužit Ježíši a jeho učedníkům. Písmo o ní píše, že je ochotně přijala do svého domu. Jistě to myslela dobře, a přitom si vysloužila takové napomenutí. Chtěl bych vidět každého z nás na jejím místě, když by mu nečekaně přišla návštěva tolika vyhladovělých a po cestě unavených chlapů. Ale musí v tom být něco důležitého, když se Pán nakonec tak jasně zastal Marie.

Marta i Marie Ježíše milovali a jistě pro něho chtěli to nejlepší. Lišila se ale jejich představa o tom, co se Pánu v té chvíli líbí. Martě se dokonce přihodilo, že díky své jistotě o tom, co je v té chvíli správné, podřídila své kritice nejen svou sestru Marii, ale i samotného Ježíše.

Jak se chtěla Pánu zalíbit, tak byla plná lásky k sobě, dělala to nakonec kvůli sobě a svému dobrému pocitu, víc než kvůli Ježíši. Nepochopila, že blízkost s milovaným je v té chvíli víc než všechna práce a že všechna naše práce musí vycházet ze společenství s ním, má-li být požehnaná. Pán nepotřebuje, abychom se uštvali svou prací, třeba i pro něj, ale abychom se napřed nechali obsloužit jím a u něj načerpali sílu pro vše ostatní. Jinak se i nám může stát to co Martě, že pro nás setkání s Ježíšem bude povinností a námahou, místo radostí, jak bylo pro Marii.

Každý z nás má v sobě něco z obou sester, někdo víc z Marty, někdo z Marie. Marta je symbolem té aktivní oblasti v nás samých, která je v kontaktu se světem. Marie pak je zase symbolem oblasti vztahů a vnitřního světa modlitby. Tyto dvě složky jsou neoddělitelné. Víme, že by měly by být v harmonii a jednotě, ale častokrát se v nás samotných dohadují, jako sestry v evangeliu. Vzájemně by si někdy rády vnutili pocit viny. Marta v nás ráda dělá Marii výčitky za chvíle prožité jen tak v Boží blízkosti, ve ztišení a v modlitbě. Vyčítá jí maření času, zvláště když je té práce opravdu hodně. Ani si neuvědomuje, jak je přitom sama tak ponořena do práce, že práce je pro ni smyslem existence. Marie má zase Martě za zlé, že se topí v přemíře práce a pozemských starostí, zatímco má přece hlavně naslouchat Pánu. Poněvadž je ale Marta v nás vždy hlasitější, tak Pán musí většinou hájit Marii. A ruku na srdce, většinou to tak opravdu je. Přitom je-li ta Marie v nás podobná té Marii z Betánie, pak určitě nehrozí nebezpečí, že zůstane nečinná. Je nečinná jen navenek a na čas, kdy naslouchá Ježíšovu slovu. Ježíš ji nebude žádat, aby zůstala nečinnou, ale aby jednala podle jeho slova a v síle Ježíšovy lásky. A poslouchat Ježíše nakonec vždy končí službou druhým, ať už tou, která je vidět navenek, nebo tou, která vidět není. Ale důležitý je On, který si nás zamiloval. A zakusit jeho lásku a přijetí je tím nejlepším základem pro jakoukoli vnější činnost.

 

Tento text je převzatý z Katolického týdeníku.