K čemu je Bohu naše díkůvzdání?

23.6.2016

K čemu je Bohu naše díkůvzdání?

Nemohu pochopit, k čemu je děkovná modlitba. Rozumím závazku vděčnosti vůči rodičům nebo jiným lidem, kteří nám prokázali dobro. Oni se nám věnovali, když jsme byli odkázáni na jejich péči nebo když jsme byli potřební. Proto se i my máme snažit jim pomoci, když to potřebují. Ale vděčnost vůči někomu, kdo nepotřebuje moji pomoc? Leda by byl tak malicherný, že si to přeje, nebo má rád, když se mu děkuje. Ale Boha nemůžeme podezírat z malichernosti. O co tedy jde v děkovné modlitbě? (dotaz čtenářky)

 

Asi před třiceti lety nás navštívil jeden ze spolupracovníků otce Dominika Pire, laureáta Nobelovy ceny míru, a vyprávěl o vesnicích pro uprchlíky, které tento otec založil. Utkvěla mi v paměti jeho stížnost, jak je těžké některé obyvatele vesniček naučit, aby šetřili obydlí a věci, které jim byly dány k užívání. Vešel prý například do jednoho bytu a vidí, jak dítě sedí na úplně nové dece a dvě další ho vozí po podlaze, a rodiče nejen nezasáhnou, ale ještě se tou zábavou sami baví.


Na tomto příkladě je jasně vidět, že lze být nevděčný i vůči tomu, kdo pravděpodobně nikdy nebude potřebovat naši pomoc. Protože nevděčností je rovněž zmaření přijatých darů nebo jejich užívání v rozporu s úmyslem dárce.


Přenesme tuto intuici na případ děkovné modlitby. S naprostou jistotou Bůh nepotřebuje naše díky, ale nás postoj díkůčinění ochrání před promrháním nebo zneužitím Božích darů. Vezměme nejběžnější případ: děkujeme Bohu za jídlo. Ale může to být milé Bohu, jestli to ve skutečnosti nebylo posilnění, ale obžerství? Nebo jestli jsem jako ten evangelijní boháč, který se s Lazarem nechce podělit ani o to, co odpadne od jeho stolu? Nebo jestli posilněn tímto pokrmem jdu provést nějakou špatnost?


Můžeme tedy učinit dva závěry týkající se děkovné modlitby. Jednak se nesmí omezovat na slova, protože to by byla pseudomodlitba, o níž čteme v Izaiášovi: „Lid ten ctí mě ústy, ale jejich srdce je daleko ode mě.“ (Iz 29,13) Děkovná modlitba je tím pravdivější, čím pravdivěji přijímáme dary, za které Bohu děkujeme.


Za druhé: Vyjádření, že Bůh touží po našem díku, je pravdivé jen tehdy, chceme-li jím sdělit, že Bůh nás miluje a záleží mu na nás. Našimi chválami a díkůčiněním ho neučiníme šťastnějším ani lepším, protože on je nekonečně šťastný a dobrý. Zato my potřebujeme modlitbu díků, protože s její pomocí se otvíráme nezištné Boží lásce a učíme se přijímat dary shodně s úmyslem Dárce.


Přejděme k dalšímu postřehu. Písmo svaté na několika různých místech upozorňuje, že vědomí toho, jak velmi nás Bůh obdarovává, nás má mobilizovat k milování bližního. „Zdarma jste dostali, zdarma dávejte.“ (Mt 10,8) Církevní otcové vztahovali ta slova nejen na duchovní dobra. Jestliže si uvědomuji, že i materiální dobra, dokonce i ta, které jsem vydobyl vlastní prací, jsou vposledku darem Božím, budu se o ně snadněji dělit s potřebnějšími, než jsem já.


Vědomí, že za všechno, co jsem – s výjimkou hříchu a jiných nedostatků – vděčím Bohu, mě chrání před vyvyšováním se nad jinými. „Ať se nikdo ve své pýše nevynáší nad druhého,“ nabádá apoštol Pavel, a odůvodňuje to slovy: „Co máš, abys to nebyl dostal? A když jsi dostal, proč se chlubíš, jako bys to nedostal?“ (1 Kor 4,6n)


Existuje jeden Boží dar, který bychom nepotřebovali, kdybychom neupadli do hříchu. Ano, jde o dar odpuštění. Když si budeme stále vědomi, že dlužíme Bohu trvalé díky za tento dar, uchrání nás to od pohrdání druhými, a to i tehdy, jsou-li hříchy druhého navenek větší než ty moje. Na to zapomněl farizeus z podobenství o farizeu a celníkovi, proto jeho děkovná modlitba byla urážkou Boha a jeho samého utvrdila v sebeklamu. „Bože, děkuji ti, že nejsem jako jiní lidé: zloději, lháři, cizoložníci, nebo jako tento celník,“ modlil se bezelstně (Lk 18,11). Nemýlil se ve svém soudu, že celník je člověk duchovně nemocný. Pouze netušil, že stav jeho vlastní duše je mnohem horší, když nevidí, kolik milosrdenství jemu samému Bůh prokazuje. Je nejen duchovně nemocný, on je dokonce duchovně nepřítomný.


V podobenství o nelítostném služebníkovi nás zase Pán upozorňuje, že vděčnost za dar odpuštění nás zavazuje nejen k nápravě zla a změně smýšlení, ale také k pochopení pro jiné. Sluha, kterému byla odpuštěna závratná suma deseti tisíc hřiven, nebyl ochoten darovat nesolventnímu dlužníkovi směšných sto denárů. Z toho plyne ještě jedno naučení – že postoj vděčnosti vůči Bohu od nás vyžaduje předávání dobra našim bližním.


Myslím, že v tuto chvíli se už můžeme pokusit o všeobecnější pohled na smysl děkovné modlitby. Především nám pomáhá rozpoznat a milovat Boha jako Toho, který je Láska. Připomeňme si evangelijní případ deseti malomocných. Ten, který se vrátil k Ježíši a padl před ním na tvář, aby mu poděkoval za dar uzdravení, uslyšel slova: „Vstaň a jdi, tvá víra tě uzdravila.“ (Lk 17,19) Co znamenají ta slova, když přece Ježíš uzdravil z malomocenství i těch devět nevděčníků? Jistě, ale pouze vděčný Samaritán rozpoznal skrze své uzdravení milujícího Dárce, jediný on z těch deseti se dočkal také uzdravení duše. V případě zbylých devíti se Boží dar omezil na uzdravení těla.


Jestliže chce Bůh naše díkůčinění, tak pouze proto, že nás miluje. Vždyť teprve v postoji díkůčinění dokážeme rozpoznat smysl našeho života, porozumět světu, do něhož nás Bůh umístil, a otevřít se našemu konečnému cíli. Jestli se nenaučíme děkovat Bohu za ty dary, které si uvědomujeme již teď, jak budeme někdy schopni přijmout, že jsme celí beze zbytku zanořeni v Božích darech? Božím darem je přece všechno, co jsme, co nás obklopuje a co užíváme. Božím darem je samotná naše existence, naše schopnosti fyzické i psychické, intelektuální i duchovní. Božím darem jsou osoby blízké i vzdálené. Každodenně dostáváme od Boha bezpočet darů, více méně nezbytných k životu. A všechny ty dary jsou nám dány proto, že vposledku nám Bůh chce dát sebe samého, a zároveň touží, abychom se i my jemu darovali jako dar lásky.


Na několika místech čteme v Novém zákoně výzvu k děkovné modlitbě, ze které člověku malé víry až naskakuje husí kůže: „V každé chvíli děkujte, protože taková je vůle Boží vzhledem k vám v Ježíši Kristu“ (1 Sol 5,18; srv. Ef 5,20). Copak máme děkovat Bohu i tehdy, když přijde neúspěch či choroba? Když nás potká neštěstí nebo křivda? Rozumí se samo sebou, že smíme, ba máme v té chvíli prosit Boha za odvrácení tohoto zla. Ale zároveň se snažme neopustit zcela postoj díků. Neboť když Bůh dopouští, aby na nás dopadlo nějaké zlo, zároveň udílí dar, aby nás to zlo nezničilo, ale naopak aby přispělo k našemu dobru. Jestli Bohu nebudeme důvěřovat, že nás neustále obdarovává a že mu máme stále za co děkovat, snadno si ve zlých chvílích Božího daru nevšimneme nebo jím pohrdneme, a tehdy nás zlo může skutečně zničit.


Rovněž církev se snaží během každé mše svaté upevnit v nás vědomí, že „vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože, abychom Ti vždycky a všude vzdávali díky“. Všimněme si těch dvou výrazů, „vždycky“ a „všude“.
Možná si někdo řekne, že vypěstování postoje díkůčinění je záležitost správné duchovní formace a vědomé práce na sobě. Kdo tak soudí, neví nic o tom, jak vážně jsme zraněni hříchem. Jediný Kristus mohl prožít svůj lidský život v ideálním děkovném postoji. Ale zároveň se vyjevilo, jak těžké je vytrvat v tomto postoji na naší zemi obývané hříšníky. Síly zla v určitém momentě na Krista tak zaútočily, že vytrvání v oddanosti Bohu ho stálo krvavá muka v Getsemanech a kříž.


Čím více je člověk odevzdán věčnému Otci, tím opravdověji se stává darem pro jiné. Člověk Ježíš se na Kalvárii oddal Otci celou nekonečností své božské Osoby, a tak se stal nekonečným darem pro všechny lidi. Skrze svou smrt na kříži se stal zdrojem smíření nás všech s Otcem. A teprve mocí Kristovou začala náprava našeho postoje díkůčinění, který se stává naší cestou k věčnému životu.


Není to náhoda, že zpřítomnění Kristovy oběti se nazývá eucharistie. Eucharistie znamená v řečtině díkůvzdání. My sami můžeme pouze povrchově upravovat jednotlivé výrazy nevděčnosti vůči Bohu a jeho darům. Skutečnou proměnu, v níž reálně přijímáme samotného Boha, který se nám dává darem, a zároveň se jemu odevzdáváme jako dar, v nás může uskutečnit pouze Kristus. Plného, celostního díkůčinění jsme totiž schopni jen v té míře, v jaké jsme sjednoceni s ním. A právě proto se nejdůležitější svátost křesťanské víry – ta svátost, ve které se nejplněji sjednocujeme s Kristem – nazývá eucharistií, čili
díkůčiněním.

Jacek Salij

W drodze 11-12/89. Přeložila Eva Fuchsová.
Z časopisu Amen 7-8/2001
S laskavým svolením

 

 Zdroj: bosekarmelitky.cz

Sekce: DUCHOVNÍ ŽIVOT   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

    Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.