Máme v sobě hlubokou touhu po modlitbě, ale nedáváme jí prostor

25.7.2015

Máme v sobě hlubokou touhu po modlitbě, ale nedáváme jí prostor

Překážkou není nedostatek času, neboť časem nezřídka plýtváme na záležitosti málo prospěšné, ale především nedostatek naší vnitřní harmonie.

Je možné, že věnujeme modlitbě hodně úsilí i času. Možná se někteří z nás duchovně velmi angažují: podnikáme dlouhé poutě, pravidelně se zapojujeme do života určitého náboženského společenství, účastníme se různých duchovních obnov, věnujeme čas duchovní četbě, a přesto naše duchovní potřeby nebývají uspokojeny.

Naše frustrace se velmi často prohlubuje, když zjišťujeme, jak je naše každodenní chování vzdáleno ideálům, které chováme v srdci. Mylně se pak domníváme, že vstup na cestu duchovního života rázem odstraní všechny naše slabosti a chyby z našeho každodenního života, zvláště ty, které si nepřiznáme.

Časem náš duchovní elán vlivem frustrace pohasíná

A tak s ubíhajícím časem náš duchovní elán vlivem frustrace pohasíná. Někam mizí nadšení pro duchovní záležitosti. Nezřídka se také stává, že po zklamání z dosažených výsledků se vracíme k životnímu stylu „normálních“, „střízlivých lidí“, pro které má hodnotu především to, čeho je možné se dotknout, co je možné slyšet, vidět, změřit, vydělat, spočítat. Na své zkušenosti z duchovního života pohlížíme zpětně jako na idealismus mládí, který musí prohrát v boji s každodenními starostmi o vlastní kariéru, rodinu, práci, zdraví, a tím spíše ve tvrdém boji o peníze nebo o profesní úspěch. Navzdory tomuto bloudění, chaosu a naší morální neuspořádanosti teskníme po ztracených nadějích a hlubokých duchovních touhách.
V hloubi srdce toužíme – tak jako marnotratný syn pasoucí vepře – abychom se mohli vrátit k Bohu, abychom znovu intimně zakoušeli jeho blízkost.

Lidmi modlitby se nestaneme přes noc

A ve chvílích upřímnosti se pokoušíme o návrat k prožitkům minulosti. Snažíme se znovu vzkřísit „něco“, co už dávno odumřelo. V takových okamžicích máme dojem, že opravdu nechybí mnoho, abychom „ožili“ a abychom znovu zatoužili po horlivosti v náboženském životě. A skutečně je tomu tak.
Je třeba však počítat s tím, že se nestaneme lidmi modlitby a lidmi duchovními „na první pokus“. Je k tomu nutná určitá duchovní vytrvalost a věrnost spojená s vnitřní opravdovostí. Právě opravdovost je podstatou duchovního života. Jakýkoli sebeklam, týkající se čehokoli a na jakékoli rovině, působí destruktivně na celý duchovní život. Všechny polopravdy, drobné ústupky, polovičatá upřímnost k sobě samému i k Bohu, i to, že nenazýváme věci pravými jmény působí, že není možné, abychom zakusili osvobození z životního zmatku, nepořádku, bloudění, z určité životní povrchnosti. Novým začátkem je tedy upřímné a otevřené úsilí o celou pravdu o Bohu, který je přítomen v našem životě, a o pravdu o sobě.

Pravda vás osvobodí

Jistě, opravdové prožití svátosti smíření může být zkušeností pravdy, která nás osvobozuje. Ale často k ní přistupujeme formálně a ve spěchu, a soustřeďujeme se ani ne tak na „pravdu“, jako spíš na „formální čistotu“. Ale i kdybychom se zpovídali s vynaložením velké námahy, upřímně a otevřeně, přece jen chvilka upřímnosti jednou, nebo několikrát za měsíc, je příliš málo na to, abychom dokázali demaskovat všechno nepravdivé v našem běžném životě.
Karl Rahner SJ soudí, že duchovní život vyžaduje každodenní upřímnost, protože nepravda se každodenně vkrádá do našeho myšlení, životního stylu, jednání. Člověk je po prvotním hříchu bytostí silně nakloněnou k morální nepravdě. Sídlí v něm neuvěřitelná náklonnost k morální nepravdě. Zvláštním místem upřímnosti a hledání plné pravdy o Boží lásce a o nás by měla být, kromě pravidelně praktikované svátosti smíření, naše každodenní modlitba, zvláště večerní.

Zpytování svědomí

Svatý Ignác z Loyoly, veliký mistr v učení metod modlitby přizpůsobené duchovním potřebám člověka, nám v Duchovních cvičeních nabízí úžasnou pomoc v úsilí o „každodenní“ pravdu o sobě: „denní zpytování svědomí“. Zpytování svědomí podle sv. Ignáce není ani tak hledáním vlastních slabostí, jako spíše rozhovorem člověka s Bohem o vzájemné lásce: o lásce Boha k člověku a člověka k Bohu. Při denním zpytování svědomí objevujeme nejprve bezvýhradnou Boží lásku a naše odpověď na ni je následujícím krokem. Zpytování svědomí, jemuž máme podle sv. Ignáce věnovat denně čtvrthodinu, můžeme nazvat „denní čtvrthodinkou upřímnosti“, čtvrthodinkou hledání „pravdy“ o Bohu a „pravdy“ o člověku. Podívejme se nyní na denní zpytování svědomí v Duchovních cvičeních sv. Ignáce z Loyoly. Jednotlivé body budou tvořit schéma našich úvah.
Návod, jak dělat všeobecné zpytování, obsahuje pět bodů: 1. Děkovat Bohu, našemu Pánu, za přijatá dobrodiní. 2. Prosit o milost hříchy poznat a zbavit se jich. 3. Vyžadovat od duše počet nejdříve z myšlenek, potom ze slov a nakonec ze skutků od hodiny vstávání až do přítomného zpytování, hodinu za hodinou, dobu za dobou. 4. Prosit Boha, našeho Pána, o odpuštění chyb. 5. Předsevzít si polepšit se s jeho milostí. 

 

Upraveno podle knihy Čtvrthodinka upřímnosti od Józefa Augustyna, kterou vydalo KNA

Převzato z webu modlitba.cz.

Sekce: DUCHOVNÍ ŽIVOT   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz