Modlitba v životě sv. Antonína

16.1.2015

Modlitba v životě sv. Antonína

Mezi nejstarší dochované texty, které nám zachovaly svědectví o životě, myšlení a nauce prvních mnichů, patří především Život svatého Antonína.


 

 

Život svatého Antonína napsal alexandrijský biskup sv. Atanáš (+373) v roce 357, krátce po Antonínově smrti.[1] Svatého Antonína považovali egyptští mniši za svého zakladatele. Evagrius přeložil tento životopis do latiny a tím se stalo, že toto dílo ovlivnilo celou křesťanskou spiritualitu a na celá staletí jí vtisklo výrazné až nesmazatelné rysy, a to jak na Východě tak i na Západě. Navzdory tomu, že mniši vždy tvořili v církvi menšinu, měly v křesťanské spiritualitě do značné míry určující vliv. Jan Pavel II. píše že mnišství „nebylo chápáno jako něco výjimečného, co je vlastní jen jisté kategorii křesťanů, ale jako vztažný bod pro všechny pokřtěné… Mnišství se představuje jako symbolická syntéza celého křesťanství.“[2]

V mnišské spiritualitě má modlitba přední místo. Je zasazena do rámce osobní zkušenosti s Bohem, spojena neoddělitelně se Slovem Božím, s dobrovolnou askezí a duchovním bojem. Cílem askeze je zachránit svou duši, proto se počáteční mnišské hnutí samo definuje jako hnutí útěku před světem (fuga mundi) do samoty. V apoftegmatech Otců pouště čteme, jak mnich celý život neprosí staré mnichy o nic jiného, než o to, aby ho naučili, jak dosáhnout tohoto cíle: „Řekni mi, prosím tě, jakým způsobem se mohu zachránit“.[3] Arsenius, který žije ve světě zbožným životem, jednou při modlitbě zaslechne hlas, který mu říká: „Uteč od lidí a budeš spasen“.[4]

Ale to nebyl jediný rozměr jejich spirituality. Už u sv. Antonína (+356) vidíme již od začátku jeho mnišského života přítomné základní prvky mnišské spirituality, mezi nimi na prvním místě byla četba Písma spojená s jeho meditací a s modlitbou žalmů. Písmo je pro Antonína základní normou jeho myšlení i života: „Živil se prací svých rukou, neboť slyšel: Kdo nechce pracovat ať nejí (2Tes 3,10). Část toho, co vydělal, vydal na chléb pro svou obživu a zbytek rozdával chudým. Neustále se modlil, protože pochopil, že je třeba se modlit bez přestání (1Tes 5,17) a v skrytu (Mt 6,6). Rovněž věnoval pozornost předčítání (lectioni: 1Tim 4,13), aby nic z Písma nepadalo u něho na zem (1Sam 3,19). Vše si pamatoval, takže mu pak paměť nahrazovala knihy.“[5]

Je všeobecně známo, jak sv. Antonín ve svém duchovním zápase s démony vítězil modlitbou a Božím slovem (6). Ve svých poučeních k ostatním mnichům zdůrazňoval, že pro tento boj „je třeba ustavičné modlitby a askeze, aby ten, kdo přijal od Ducha dar rozlišování  duchů (1Kor 12,10), mohl poznat… jak každého z nich porazit a zapudit“ (22). Varoval, aby se nikdo nechlubil tím, že má dar vyhánět démony a dar uzdravování, protože to je milost, kterou dává Spasitel. Ale přitom říkal, že „je nutno se modlit za to, abychom přijali charisma rozlišování duchů“ (38). Když ve svých poučeních vysvětloval, jak démoni působí, zanechal nám tím také zajímavý doklad o tom, jak  vlastně vypadal mnišský modlitební život: „Jsou lstiví a pohotoví ke každé přeměně a přetvářce. Často jako neviditelní předstírají zpěv žalmů a předříkávají výroky Písma. Mnohdy, když čteme, hned jako ozvěna opakují to, co jsme právě přečetli. A když spíme, probouzejí nás k modlitbě. To činí ustavičně. Téměř nám nedovolí ani spát“ (25). 

Protože boží nepřítel pokouší také tím, že vnuká věci, které se mají v budoucnu stát, Antonín před tím varuje a říká: „Je důležité se také modlit, ne však za to, abychom znali něco dopředu, nebo to žádat za odměnu za to, že se cvičíme v kázni. Spíše je třeba prosit Boha, aby nám pomohl zvítězit nad ďáblem“ (34). Někdy nad démony vítězil tím, že se modlil a vleže ve svém nitru zpíval žalmy (39). Mnichům, kteří k němu přicházeli, říkával: „Utíkej před ješitností, bez přestání se modli (Lk 18,1; 1Tes 5,17), zpívej žalmy před spaním a po vyspání si ustavičně opakuj přikázání, která ti byla dána v Písmech, a zapamatuj si skutky svatých, aby tvoje duše, když si pamatuje přikázání, byla vzdělávána jejich horlivostí“ (55). Když  pak uzdravoval nemocné, „nedělal to rozkazováním, ale modlitbou a vzýváním Kristova jména“, aby lidé pochopili, že neuzdravuje on, ale „Bůh, který tak jeho prostřednictvím zjevuje svoji lásku k lidem a uzdravuje trpící“ (84).



[1] Vita Antonii: PG 26, 837-976. Český překlad: Život sv. Antonína poustevníka, Refugium, Velehrad 1996.

[2] Orientale Lumen 9.

[3] Apophthegmata Patrum. Hierax, 1: PG 65, 231; Macarius Alexandrinus 23-24: PG 65, 272.

[4] Apophthegmata Patrum. Arsenius 1: PG 65, 87.

[5] ATHANASIUS, Vita Antonii 3: PG 26, 845a. Další citace z tohoto díla jsou označena čísly hned za textem.

Sekce: DUCHOVNÍ ŽIVOT | SVATÍ - BOŽÍ PŘÁTELÉ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

    Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.