Svatý Augustin - Vyznání (XIII 1,1)

Volám tě, můj Bože, mé milosrdenství — tys mě stvořil a nezapomněls na toho, který zapomněl na tebe, Volám tě do své duše — tebe, který ji touhou, kterou do ni vdechuješ, připravuješ na to, aby tě mohla chápat. Když tě teď volám, neopouštěj mě — tys mě předešel, než jsem tě začal volat, a vytrvale ses mi znova a znova různými způsoby ozýval, abych tě z dálky slyšel a obrátil se a abych, když na mě voláš ty, volal já tebe.'

Tys totiž, Pane, smazal všechno, co jsem udělal zle, abys nemusel odplácet mým rukám, jejichž pomocí jsem od tebe odpadl, a předešel jsi všechno, co jsem udělal dobře, abys mohl odplácet rukama svýma, kterýma jsi mě stvořil — protože dřív, než jsem byl já, byl jsi už ty, a já jsem nebyl ani něco takového, čemu bys dal bytí. A přesto, pohleď, existuji: z tvé dobrotivosti, která to všechno, čím jsi mě stvořil a z čeho jsi mě stvořil, předchází. Vždyť tobě jsem nescházel, a ani nejsem nějakým takovým dobrem, které by ti mohlo pomoci, Pane můj a Bože můj. Neexistuji proto, abych ti takto sloužil — jakoby proto, aby ses při své činnosti neunavil, nebo aby tvá moc nebyla menší, kdyby se jí nedostávalo mých služeb —, ani proto, abych ti prokazoval kult, jako se kultivuje země, a kdybych ti ho neprokazoval, něco by ti chybělo. Existuji proto, abych ti sloužil a prokazoval ti kult, aby se mně dostalo dobra od tebe — když se mi od tebe dostalo, abych byl tím, komu se má dostat dobra. 


Zdroj textu: VYZNÁNÍ - Překlad pro 21.století (KNA 2015).