Každý člověk má dvojí přirozenost. Je v něm světlo i tma, závdavek Božího života i temnota zla. Obvykle se domníváme, že radost můžeme prožívat jen ve světlých stránkách našeho života.

Proto napínáme hodně síly do potlačování svých stinných stránek. Pravdou ale je, že dokonalou radost najde pouze ten, kdo dokázal přijmout i svůj stín, kdo se s ním smířil a svěřil jej Bohu.


Kdo se odevzdal Bohu objeví onu dětskou radost, po níž v skrytu srdce zatouží každý člověk. Temnota nás přestane děsit a ohrožovat. Všecko bezpečně spočívá v Boží něžné a silné ruce.

Bůh nestvořil svět a člověka v úplně hotovém stavu. Člověka a lidstvo tvoří tak, aby jeho poznání pozvolna rostlo a rozjasňovalo se. Takto – krok za krokem – si člověk postupně uvědomuje, co je dobré a spravedlivé. Tento vývoj patří k podstatě stvoření, je zamýšlenou součástí Božího plánu.

Bůh nežádá po dítěti, aby smýšlelo a jednalo jako dospělý. Dítě má právo být dítětem. Stejně je tomu ve vývoji každého jednotlivce i celého lidstva: procházejí různými etapami a každá z nich v sobě zahrnuje aktuální konkrétní část pravdy. Bůh nežádá, abychom už dnes byli těmi, jimiž se máme teprve stát. V každé fázi vývoje nám ale poskytuje potřebné světlo k rozlišování toho, kudy a jak dál. 

Naším nynějším úkolem je udělat jeden konkrétní následující krok, k němuž nás vybízí. Není třeba považovat za ztrátu to, co už máme za sebou, postupujeme-li kupředu podle toho, o čem jsme vnitřně přesvědčeni, že je správné. 

Možnost žít v souladu s Boží vůlí nám zůstává vždycky otevřená. Možná je čas od času jeho vůlí, že nevíme, co máme dělat při dalším kroku. Svěřme mu svou nejistotu a přijměme vlastní temnotu. Jsme-li k sobě i k němu zcela upřímní, v pravou chvíli pochopíme, co dělat dál.

Můj Bůh září do mých temnot (Žl 18,29)
 

(převzato z webu kna.cz)