Nejsvětější jméno Ježíš

5.2.2015

Nejsvětější jméno Ježíš

Bible klade na jméno člověka veliký důraz, protože ve starých kulturách dát někomu jméno znamenalo, že dotyčná osoba dostala autoritu s právem uplatňovat moc. Když Bůh na počátku tvoří svět, vyslovuje jejich jména. Podobně Adam dává jména "všem krotkým zvířatům, nebeským ptákům a veškeré divoké zvěři" (Gn 2,20). Tak uskutečňuje svou královskou vládu (Gn 1,28) nad celou živočišnou říší (Gn 2,19).

 

Jméno je tedy víc než nějaká konvenční formulka, která by sloužila k odlišení jedné bytosti od druhé. Ono tajemně představuje samu osobu. Když známe něčí jméno, máme přístup k dotyčnému člověku a otevírá se nám tak brána k vytváření důvěrného vztahu s ním. Díky jménu se může uchovávat vzpomínka na člověka po dlouhé generace.

S důležitostí jména člověka souvisí v dějinách Izraele také jméno Boží. To nabylo na významu tehdy, když Bůh zjevením svého jména zjevil svou totožnost. V dobách patriarchů byl uctíván pod různými jmény, z nichž nejrozšířenější bylo él šaddaj, tj. "Bůh mocný" (Gn 17,1; 28,3; Job 5,17). Ten pak Mojžíšovi zjevil své vlastní jméno JHVH (Ex 3,1-15; 6,3), což židé později přeložili do řečtiny jako kyrios, "Pán". V této souvislosti je zřejmé, že Bůh zjevuje své jméno proto, aby mohl vstoupit s izraelským lidem do svazku smlouvy, dát se mu poznat a otevřít mu přístup k sobě. Boží jméno je obdařeno mocí a vznešeností, v něm se otevřel pramen naděje a jistota spásy (srov. Žl 54,3; 72,19; 124,8; 148,13). Znát Hospodinovo jméno znamená setkat se přímo s Bohem a poznávat ho takového, jaký ve skutečnosti je. Z toho důvodu bylo Boží jméno vyslovováno s velikou úctou a prokazovaly se mu pocty jako samému Bohu. Písmo říká, že Bůh si zvolil uprostřed lidu místo, kde bude přebývat jeho "jméno" – nejdřív ve stanu a později v chrámě (srov. Dt 12,11; 16,11; 1 Král 8,16).

Boží jméno zůstává posvátným i pro Ježíšovy učedníky v Novém zákoně. Pán nás ve své modlitbě učí, abychom volali po posvěcení Božího jména (Mt 6,9). Maria ve svém chvalozpěvu konstatuje: "jeho jméno je svaté" (Lk 1,49). Ježíš před svou smrtí prosí: "Otče, oslav své jméno" (Jan 12,28).

K tomu ale přistupuje něco zásadně nového. Ježíšovo jméno je co do svatosti a moci rovné jménu Božímu. Protože on sám má božskou přirozenost, je Božím Synem, pak i jeho jméno má božské kvality. Jeho hebrejská forma (jehošua nebo jóšua) je teoforické jméno, to znamená, že obsahuje část Hospodinova jména JHVH. Druhá polovina jména se odvozuje od kořene s významem "zachránit, spása". Takže jméno Ježíš znamená "Hospodin zachraňuje, Hospodin je spása". Ježíš, syn Mariin, není prvním nositelem tohoto jména v Bibli. Jeho nejvýznamnějším starozákonním jmenovcem je Jozue, syn Nunův, který jako nový Mojžíš uvádí Izraele do zaslíbené země. Známý je také velekněz Jošua, který se vrátil s judským správcem Zorobábelem z babylonského vyhnanství, aby obnovil život v Jeruzalémě.

Protože Ježíš je Otcovým darem lidstvu, tak i jeho jméno je darováno z nebe. Je uloženo Josefovi (Mt 1,21) a Marii (Lk 1,31), aby dali dítěti jméno Ježíš. A aby se od něho neočekávala záchrana výlučně pozemského a politického rázu, upřesňuje se, že "on spasí svůj lid od hříchů" (Mt 1,21).

V tomto smyslu později apoštol Petr vyzná před veleradou: "V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy" (Sk 4,12). Ježíšovo jméno dává moc uzdravovat a konat zázraky (Mk 16,17; Sk 3,6), odpouštět hříchy (Lk 24,47; Sk 10,43), vyhánět zlé duchy (Lk 10, 17) a křtít (Sk 2,38; 1 Kor 6,11). Raný křesťanský hymnus zpívá o tom, že Bůh dal Ježíši po jeho smrti "jméno, které je nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí" (Flp 2,9-10; srov. Ef 1,21). Podle Skutků apoštolů kázat evangelium znamená hlásat Ježíšovo jméno (Sk 5,40; 8,12; 9,15). Ostatně veškerá činnost církve má být konána v Ježíšově jménu, protože ono dává život všem, kdo ho s vírou vzývají (Jan 20,31; 1 Jan 5,13). Křesťané mají dělat všechno ve jménu Pána Ježíše (Kol 3,17), i když tím vyvolají odpor světa a pronásledování (Mk 13,13; Sk 5,41; 1 Petr 4,14-16).

Úcta k Ježíšovu jménu má tedy hluboké biblické kořeny. Proto nás nepřekvapí, že Jan Pavel II. tento svátek po pár desítkách let přerušení dlouhé tradice vložil znovu do římského kalendáře. Navázal tak bohatou křesťanskou spiritualitu, pěstovanou především svatým Bernardinem Sienským, horlivým kazatelem jména Ježíš v 1. pol. 16. stol. ve střední Itálii. Pod jeho vlivem se začal slavit od roku 1530 slavit ve františkánském řádu zvláštní svátek jména Ježíš. Úcta k jménu Ježíš také hluboce pronikala sv. Ignáce z Loyoly. Od r. 1721 byl svátek rozšířen na celou církev a slavil se postupně v různých dnech. Podle poslední úpravy připadá na 3. ledna.

Zaposlouchejme se závěrem do vroucích slov sv. Bernardina: "Jméno Ježíš je leskem kazatelů, protože dává Kristovu slovu jasně zářit, aby bylo zvěstováno a slyšeno … Ó jak slavné jsi ty jméno! Jak půvabné, jak milostné, jak silné! Skrze tebe se tlumí zločiny, skrze tebe se vítězí nad protivníky, skrze tebe dostávají slabí svobodu, skrze tebe dostávají slabí svobodu, skrze tebe nabývají sílu a potěšení ti, kdo jsou v protivenstvích trpěliví. Ty jsi ctí věřících, ty jsi učitelem kazatelů, ty jsi posilou pracujících a podporou umdlévajících".

P. Jaroslav Brož

Převzato z http://tisk.cirkev.cz/

 

 

Sekce: DUCHOVNÍ ŽIVOT   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

    Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.