„Mám úkol tě zapálit,“ říká jednou zápalka svíčce.
„Jen to ne,“ úzkostlivě odpovídá svíčka, „když budu hořet, mé dny jsou sečteny a nikdo už nebude obdivovat mou krásu.“
Zápalka jí dává čas na rozmyšlenou: „To jediné, co můžu udělat já, je zapálit. Když nezapálím, nesplním svůj úkol a promarním také své poslání. A ty jsi svíce a jsi k tomu, abys dávala světlo. Chceš, aby byl tvůj život navěky studený a marný, chceš nesplnit svou úlohu?“
„Ale hořet – to bolí,“ vzdychá svíce. „A když mě zapálíš, moje síla je pryč.“
„Ano, to máš pravdu,“ odpověděla zápalka. „Ale není to tajemství našeho povolání: dávat světlo? Když se budeš ztrácet v ohni, vše proměníš v hřejivé světlo a mnozí z toho budou mít radost. Když se ale schováš, bude tma i tam, kde stojíš.“
Svíce uvažovala, potom plná očekávání řekla: „Zapal mě...!“
Postní doba nás zve, abychom i my přistoupili k Ježíši a řekli mu: „Zapal mě...!“
Zpracováno podle knihy Viliama Judáka Postní a velikonoční zamyšlení
vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Se svolením převzato z webu pastorace.cz.
