Otcovství II.

10.1.2012

Otcovství II.

2. část přepisu přednášky, která zazněla na X. katolické charismatické konferenci v Třebíči v červenci 1999.
V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: Kdo je vlastně největší v království nebeském? Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: Amen, pravím vám. Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v tomto nebeském království. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne. (Mt 18, 1-5)

Všichni potřebujeme autentickou zkušenost s nebeským Otcem. Mluvili jsme o překážkách, které nám brání zakoušet v životě Otce takového jaký je a žít s ním. Podívejme se na otázku ještě trochu jinak. Ježíš chtěl svým učedníkům celým životem předat vlastní zkušenost s Otcem a vtáhnout je do svého vztahu k němu. Dobře věděl, že jedinou možností, jak dosáhnout nebeského království, je být jako děti. Když viděl jak se jeho nejbližší dohadují o tom, kdo z nich je největší, zavolal si zvenčí děcko, postavil je doprostřed a pak učedníci museli vyslechnout: Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do nebeského království .
Těžko si představíme naléhavější slova, jenže my jsme Boží dětství pochopili po svém, stejně jako obrácení. Vždyť jsme jsme pokřtěni, mockrát v životě jsme se obrátili a pořád se obracíme. A děti? - samozřejmě: máme přece nebeského Otce, jsme bratři a sestry, jsme přece děti... Ale ani jednou z těchto skutečností ve svém křesťanství skutečně nežijeme, jinak by náš život vypadal jinak. Ježíšovo obraťte se je milost. Od nás se očekává, že budeme ochotni obrátit se. K obrácení totiž vede poznání, že bez milosti není možné. Neznamená nic jiného, než ochotu nastoupit cestu, na niž Ježíš zve své učedníky: cestu plnění, hledání, uskutečňování a milování Otcovy vůle.
Učedníci stále hledali problémy a "špekulovali", jak chápat všechno to nové a krásné, co Ježíš přinášel. Ale Pán mluvil stále o jediném - o Otci. Dokud se člověk skutečně zcela neobrátí k Otci, neví, kým je a jak má žít, chybí mu zdroj života. Na každém kroku dnes vidíme, že lidem chybí otec - ten přirozený stejně jako Bůh.
 
Nedávno jsem četl statistiku, jak poznamenal chybějící vliv otců v posledních generacích mentalitu celé společnosti v rozvinutých zemích. Porovnal jsem symptomy, a jen namátkou některé uvádím: výrazná osamělost, odcizení, problémy ve vztazích, apatie anebo hyperaktivita, cynický postoj k práci a k životu vůbec, násilí, trudomyslnost, vandalismus, sebevraždy, kriminalita, pocit hlubokého neštěstí, nespokojenosti se životem, pocit méněcennosti a nenávisti vůči sobě - to jsou důsledky nedostatečného otcovského vlivu. A řekl jsem si: Vždyť celý svět i celá církev trpí symptomy nedostatku otcovství. Všem nám chybí táta, nejen ten lidský. Chybí nám Otec Ježíše Krista.
Podíváme-li se z jiného zorného úhlu na problémy církve, na všechny podivné bojůvky utíkající se pod roušku otevřeného dialogu, na diskuse okolo hledání pravdy v dnešní církvi - nakonec opět zjistíme, že nám chybí Otec.
Jsme jako sirotci, kteří si dokazují pravdu a přesvědčují druhé mocí silnějšího argumentu nebo hlasu. Nedivme se tedy, že Ježíš při pohledu na skrývané tendence k sebepotvrzování ukázal svým učedníkům potřebu obrácení. Ani my tuto skutečnost neobejdeme.
Víme, že máme být dětmi, a přesto jimi nejsme. Víme, že máme Otce, ale nežijeme s ním. Víme, že se k Němu máme modlit, a my mu nevěříme. Jsme nemocní. Proto je důležité, abychom se od Ježíše učili Otce nejen poznávat, ale i dát se vtahovat do niterné zkušenosti vztahu s ním. Kdybychom přijímali Boha skutečně jako Otce, ušetřili bychom si mnoho strachu, úzkostí, problémů i necitelnosti vůči němu i sobě samým.
Podívejme se alespoň krátce na to, jak o svém Otci hovoří a jak se k němu modlí Ježíš. Mluví o Otci jinak než byli apoštolové zvyklí. Starý zákon znal Hospodina jako Otce národa, případně Otce budoucího Mesiáše, Otce Stvořitele. Ježíš fascinoval své učedníky a provokoval své nepřátele hovorem o Bohu jako o vlastním Otci. Toto je nová zvěst, kterou chtěl Pán sdělit svým učedníkům - mně, tobě, každému z nás: abychom začali sami sebe vnímat jako Otcovy vlastní děti a tak se učili žít každodenní život a nezpochybňovali vlastní identitu. To je výsledek obrácení. Nemusíme po sobě šlapat, zesměšňovat se ani ovládat druhé, schovávat se ani čnít - máme přece Otce. Jsme sam
 
i sebou. Můžeme žít a děkovat za všechno, co přijímáme jako dar.
Mluví-li Ježíš o Otci, pak vždy se zvláštním důrazem a pohnutím. Hovoří přece o tom, který je jeho srdci nejblíže. Učedníci postupem času pozorovali, jak Ježíš pravidelně odcházívá na osamělá místa. Když ho někdy našli, viděli, že se modlí - jinak než se modlili oni. Proto se také jeden z nich na něho obrátil s prosbou: Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan (Lk 11,1). Vyslovil velice důležitou věc. Ježíš učil své učedníky modlitbě tak, jak se modlil sám, jak žil s Otcem. Celý apoštolát, evangelizace, všechny naše snahy o obnovu církve a světa musí začít vědomím, že jsme Otcovy děti. Pak se budeme modlit tak, že se budou chtít modlit i naše děti. Pak budeme žít tak, že se ostatní budou ptát na naději našeho života. Dokud však nežijeme vlastní identitu, můžeme se sice naučit techniku, praktiky a slova, ale bude chybět to, čím své okolí přitahoval Ježíš.
Duch Svatý působící v Ježíši, zmocňující jeho slova - byl Duchem synovství. Ježíš učil své přátele modlit se: Když se modlíte, říkejte Otče. Toto Otče - je v Ježíšových ústech velice plným slovem. Ze souvislostí Nového zákona dnes víme, že Ježíš Otce oslovoval Abba . Dochovala se jediná Pánova autentická modlitba v řečtině s citací tohoto aramejského výrazu - a sice Ježíšova úzkost v Getsemanech: Abba, Otče, tobě je všecko možné, odejmi ode mne tento kalich (Mk 14,36) . Všude jinde evangelista Abba přeložil jako Otče . Apoštol Pavel i nás učí modlit se Abba , jak v nás volá Duch Svatý.
To slovo nelze snadno přeložit. Zní jako naše "tatínku", jenže bez faliliérní podtextu. Uvedu příklad: Svému rodnému otci jsem říkal tatínku, když jsem byl malý, a říkám mu tak dnes, když už zestárnul, ale když jsme oba byli v plné síle, byl to táta. Slovo tatínek je spojeno buď se zvláštním vztahem dítěte nebo s pozdějším vztahem určité starostlivosti, péče, pozornosti a úcty z naší strany. V Ježíšových ústech však bylo Abba-tatínku ještě něčím více - slovem důvěrným, avšak plným úcty a respektu, synovské milující poslušnosti i svobody. Někdy je nám zatěžko pochopit, co znamená žít jako Boží děti, protože s dětstvím spojujeme představu infantility. Žít skutečné synovství však znamená oddat se otci ve svobodě a milující poslušnosti - to vyjadřuje Ježíšovo Abba. Je zajímavé, že je evangelisté zaznamenali právě v nejtěžších chvílích Ježíšova života.
 
Ježíš toužil, aby se učedníci modlili v Getsemanech spolu s ním - a oni usnuli. Zklamali, jako zklamáváme i my. Pán chtěl být s nimi nejen proto, že byl lidsky sám, ale protože svou úzkost neprožíval odděleně od Otce. Když mu bylo nejhůř, volal: tatínku, Abba , a tak učedníkům nejen jednoznačně ukázal, ale přímo je vtáhl do skutečnosti, že existuje jediný způsob úniku před beznadějí a doléhajícími těžkostmi, a sice nenarušený a čistý vztah k Otci, který v nás vytváří Duch Svatý.
Problém je v tom, že když je nám těžko, obvykle se málo modlíme, a jestliže se už modlíme, nevoláme Abba, tatínku , spíše jen prosíme, vyčítáme a žebráme, protože naše zkušenost je deformovaná. Ježíš nám ale ukazuje, že být s Otcem znamená mít záda krytá tím, kdo nás provede největšími životními úskalími až po smrt.
Veškerý existenční strach pramení z naší nedostatečné zkušenosti Otcovy péče a věrnosti. I Ježíš měl strach - a strašlivý! Takový bychom nedali dohromady ani součtem všech našich strachů. Ježíš se při něm potil krví, jeho úzkost dosáhla hranice lidské únosnosti, hranice mezi životem a smrtí. Přesto jí prošel - protože měl Otce.
Ježíš nebyl jako antičtí hrdinové, kteří se vychloubali vlastní silou. Byl ve svém člověčenství slabý, avšak silný v důvěře k Otci, která ho přenesla nejen přes Getsemane, ale jeho Abba mu pomohlo projít také Golgotou. Ježíšův zápas na kříži je pro nás velmi důležitý, poněvadž s jeho úzkostí a zápasem často spojujeme vlastní úzkosti, opuštěnost, neštěstí a životní trápení. Ukřižovaný Ježíš nám zvláštním způsobem zjevuje úděl člověka v jeho nahotě, narušenosti hříchem a vydanosti napospas životním obtížím. Hledíme-li na Ježíšovu bolestnou zkušenost z hlediska jeho vztahu k Otci, vidíme drama, které Ježíše utužuje ve vztahu věrnosti, zvláštním způsobem konfrontovaného, namáhaného a zkoušeného. Právě tento vztah přenáší Ježíše k novému životu.
 
Ježíš prochází na kříži opuštěností vyjádřenou slovy žalmu 22: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Podobnou úzkostí procházely během staletí a tisíciletí celé generace lidí a mnozí ji prožívají i dnes. Toto Ježíšovo slovo z kříže však není poslední. Pán volá svého Otce na kříži dvakrát - poprvé se přimlouvá za nás: Abba, Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Podruhé se Ježíš ještě naposled dovolává svého tatínka v poslušnosti, lásce a oddanosti: Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Je to vysoká škola pro nás, kdo se Bohu vzpouzíme a podřizujeme se pouze z donucení. Je to lekce pro všechny, kdo Bohu něco vyčítají. Ježíš nás ale zve, abychom s ním se modlili k Otci.
Dalo by se očekávat, že začneme hledat, jak se prolomit k Otci, jak najít zdravý vztah k Bohu, jak žít jako jeho milované děti. Říkám rovnou: bez modlitby to nejde. Můžeme být jakkoli uzdravení, svobodní a obdarovní, můžeme sloužit druhým a mít veškerá charismata, ale nemáme-li lásku, která Ježíše v dlouhých nocích vtahovala do Otcovy blízkosti, neprobouzí-li v nás oddanost a neživí vnitřní zápas o vytrvání před Jeho tváří a věrnost, nebude se nám dostávat sil ani schopností. Budeme stále zápasit o vlastní identitu a motat se jen kolem sebe. Z Ježíšovy zkušenosti s Otcem v nejtěžších chvílích můžeme vytušit, že modlitba je cestou vedoucí k trvalému uzdravení a plnosti života. Musíme se jí učit.
Všichni jsme byli nějak uvedeni do modlitebního života - v lepším případě maminkou, tatínkem a panem farářem, v horším případě knihou nebo kázáním, ale jedno je jisté. Ježíš uváděl své učedníky do modlitby jako člověk - to nelze pominout - a také jako Boží Syn. Sdílel s nimi svého Ducha. Nejsme schopni modlit se k Otci bez Ducha Svatého, který v nás volá: Abba . Nemůže se v nás však modlit, pokud sami nevoláme totéž. Závisí to na nás i na něm. Veškeré naše pokusy o modlitbu nás nakonec mají dovést k nejdůvěrnějšímu vztahu, protože teprve modlitba k Otci dává duchovnímu životu řád.
Zpočátku se často lidé ptají: Pane faráři, vadí to, když se modlím hlavně k Pánu Ježíši? Jiná paní přijde a řekne, že se modlí k Panně Marii a třetí se modlí ke svatému Tadeáškovi...
Každý máme svého patrona, k němuž se modlíme, což je moc dobře. Navíc jsme většinou byli uvedeni do modlitebního života velice dětským způsobem ("Andělíčku, můj strážníčku"). Jednoho dne však přijde chvíle, kdy zahlédneme Otce a začneme ho poznávat. Rozhodneme se k němu modlit a zjistíme zvláštní věc - že už že nám nedělá problém, ke komu se modlit, protože od vztahu k Otci se odvozují všechny ostatní.
Je-li zdravý náš vztah k Otci, je zdravý i vztah k Ježíši Kristu, k Duchu Svatému, ke svatým a andělům. Otcovo srdce je tak veliké, že se v něm všichni scházíme. Pochopíme tajemný Boží řád, který nás do něho vtahuje. Otec nás učí porozumět smyslu života, urovnává všechna nepochopitelná a neuchopitelná tajemství. Dává nám jistý krok a vytrvalost v následování Ježíše, i když jdeme temnotou, je zdrojem naší životní síly.
Proto je důležité neodkládat rozhodnutí žít s Otcem, milovat ho a volat jménem. Neoodalovat okamžik, kdy v nás Duch Svatý začne svobodně volat. Dovoluji si vám zaručit: řeknete-li denně jednou ze srdce Abba, nikdy se v životě neztratíte a začnete vnímat, že se něco podstatného ve vašem srdci dá do pohybu: vztahy se začnou uspořádávat, problémy začnou mizet, temnota postupně ztratí sílu a přitažlivost. Jednou denně ze srdce Abba, Otče.
Naučíme-li se modlit se k Otci, zjistíme, že se v nás modlí, volá, pláče a chválí sám Duch Svatý. Zatoužíme připojit svou modlitbu k modlitbě Ducha a pochopíme, že se Ježíš nemodlil celou noc k Otci jen proto, že si spolu měli co říci, jako dva zamilovaní, kteří stráví v rozhovoru celou noc a ráno mají pocit, že si toho večer musí ještě spoustu dopovědět. Jde o bytostný vztah. Zjistíme, že nemůžeme být bez něho a on bez nás. Tajemství záchrany člověka spočívá v pochopení Boží touhy po člověku, lásky a zájmu. Pochopíme-li, že Bůh nemůže bez nás být, vyhráli jsme a jsme zachráněni.
 
Od této chvíle se budeme celou svou bytostí snažit dělat Otci radost a neustále se vracet do jeho blízkosti. A - šalamounsky řečeno - na něho taky vyzrávat. Přeje si totiž, abychom to s ním "uměli". Mnozí z vás žijí v manželství a víte, že malé děti dokážou vystihnout, jak to na rodiče zahrát, a někdy toho i pěkně zneužít. Ale jsou bezelstné a nechtějí nic špatného, touží jen, aby si jich tatínek všiml a vzal je na klín, aby se podíval na ten obrovský hrad, který jeho kluk postavil. Chtějí jen pochvalu a pohlazení od maminky a najdou si cestu, jak se k srdci rodičů dostat. To je moc krásné. A rodiče nejsou nikdy šťastnější než ve chvíli, kdy pochopí nevinnou lest svého dítěte, přeruší práci: máma nechá nádobí, táta zvedne hlavu od svých zpráv, všimne si děcka, které se mu škrábe na klín, a vědomě se ponoří do situace. Tehdy je dospělý člověk šťastný díky radosti svého dítěte.
Náš Otec chce z nás být šťastný, přeje si, abychom na něho vyzrávali a stále více mu dávali najevo, že toužíme po jeho pozornosti, chceme, aby se podíval na to, co děláme, aby vnímal, jak nám to myslí (nebo nemyslí), aby viděl každý náš rozbitý hrnek, protože On jediný si s tím ví rady.
Velkým vítězstvím Nepřítele, který nás vede k ukrývání se před Bohem, je to, že nás hříchem na hony a léta odlákal z Otcovy náruče. Ježíš nás však učí znovu a znovu do ní utíkat zpátky. Není jiné cesty, než volat Abba, Otče . V jakékoli životní situaci není jiné možnosti, jak vyzrát nad zlem, které je chytřejší než my, a jak zvítězit nad hříchem, který se nás nechce jen tak pustit. Jak přemoci slabost, s níž musíme celá léta žít.
Je nesmírně těžké to pochopit, proto potřebujeme obrácení mysli. Je těžké tak žít, proto potřebujeme obrácení vůle. Je těžké tomu uvěřit a zakusit to, proto potřebujeme obrácení srdce. Vracíme se tedy znovu k tomu, čím jsme začali.
Prosme Otce, aby denně obracel náš pohled na život, nás samé, na něho a na církev. Prosme ho, aby obracel naše nitro, aby nám dal stálou odvahu k pravdě o nás, která bývá velmi bolestná. Máme-li však Otce, nemusíme se tohoto pohledu bát. Všichni jsme na tom víceméně stejně. To, co nám dává hodnotu, je právě vědomí, že máme Otce. Záleží na nás, jestli se jeho poznávání stane naší každodenní zkušeností, úsilím a hledáním.
Bývá na nás v církvi občas trapný pohled, když ústy vyznáváme, ale v srdci nevěříme a naše slova prozrazují sobecké zahledění na vlastní díla, aniž se staráme o Boží království. Že nemáme na mysli jako Ježíš jediné - Otcovu slávu.
Ač jsme takoví, přesto máme Otce. Ježíš nám k němu otevřel cestu, kterou místo nás nemůže jít nikdo jiný. Každý jdeme tu svou. Můžeme si navzájem pomáhat, můžeme dosvědčovat své zkušenosti a navzájem se povzbuzovat. My, starší muži, otcové duchovní i tělesní, můžeme dětem, mládeži i vrstevníkům pomáhat, aby jejich zkušenost s lidským otcovstvím nebyla zbytečně bolavá a dramatická. Můžeme se za sebe navzájem modlit. Avšak nejdůležitější je učit se v každé životní situaci modlit se s Ježíšem k Otci. Tady najdeme řešení všech našich problémů. Ty nespočívají v úspěchu či neúspěchu, v odlišných představách, ale ve skutečnosti, že sami nejsme tím, čím máme být. Stejné je to s podstatou našich hříchů, která nespočívá v naší činnosti ale v naší bytosti.
 
Nenechme si tuto nabídku vzít. Nebude snadné vytrvat. Ježíš prošel očistným ohněm zápasu na poušti, životními zkouškami až po tu v Getsemane a na Golgotě. Pro každého má Bůh připravené zkoušky jako nutnou součást cesty do jeho náruče. Nelze než jimi projít. Je zbytečné se litovat nebo strašit, je třeba jít - s voláním Abba, Otče na rtech. Jedině tento vztah nám může dát jistotu, že nezabloudíme.
Važme si každého slova, které Ježíš o Otci vyslovil, važme si všeho, co životem dosvědčil. Čtěme evangelium mezi řádky, pouhá slova nestačí. Za každým Ježíšovým výrokem o Otci je osobní zkušenost toho, který od Otce vyšel a k němu se vrací. Za každou větou se skrývá plnost jeho nasazení, jeho lidství. Pro Ježíšovy současníky muselo být nesmírně úžasné, když hovořil o Otci. Mluvíme-li o milované osobě, mluvíme jinak než o člověku, na němž nám nezáleží. Hovoříme-li o někom, kdo hýbe našim srdcem a na kom nám nesmírně záleží, je to jiné, než když klábosíme o politické situaci. Apoštolové pro nás zaznamenali slova. Abychom jim dobře rozuměli, je třeba, aby se v nás při jejich četbě Duch modlil: Abba, Otče . Pak v nás budou vyvolávat stále více vnitřního napětí a touhy mít Otce skutečně denně po své pravici, před svou tváří, za svými zády - slovy apoštola Pavla - v něm se pohybovat, v něm se hýbat, v něm být , k němu volat, v něm nacházet svou jistotu, abychom naše dnešní nadšené Abba, Otče dokázali jednou žít i v hodině své smrti.

Laskavý Otče, nejspíš neumíme žít tak, jak bychom měli. Pouze tušíme, že se nás do morku kosti týká to, co nám přinesl Ježíš, a přitom nás to přesahuje. Jeho životní zkušenost nás provokuje a vtahuje. Toužíme tě znát, toužíme tě milovat, toužíme tě poslouchat. Jakoby však na dně našeho srdce stále ležel strach, že je všechno ještě nějak jinak a že to nezvládneme. Prosíme tě, nauč nás žít synovství tvého Syna. Nauč nás žít s Tebou tak, jak s Tebou žil Ježíš. Nauč nás modlit se k tobě a milovat tě. Prosím, Otče, uzdravuj v nás skrze Ducha svatého všechnu bolest a zmatek, který do našeho života vnesli druzí lidé, životní události nebo náš hřích, abychom se stále více podobali tvému Synu a naše tvář zářila při pohledu na tebe, při myšlence na tebe, při slově o tobě. Drahý Otče, svět tě nepoznal, ale Ježíš nám dal tebe poznat. Dej, abychom zůstali věrni tvé věrnosti, abychom se naučili žít pod tvým láskyplným pohledem a na rtech měli denně zpěv našeho srdce - Abba, Otče.
Amen.

Sekce: DUCHOVNÍ ŽIVOT | RODINA A MANŽELSTVÍ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.