Rozlišování u svaté Terezie Benedikty od Kříže (Edith Stein)

9.8.2014

Rozlišování u svaté Terezie Benedikty od Kříže (Edith Stein)

Pojednání »Sancta discretio v duchovním vedení« [1] napsala Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein) 15. října 1938 v Kolíně nad Rýnem. Tento krátký spisek byl zamýšlen jako dárek k svátku sr. Terezie Renaty od Ducha svatého, která byla v té době podpřevorkou komunity a novicmistrovou. Jeho cílem bylo pomoci jí vyvarovat se chyb v doprovázení novicek.


 

Řehole svatého Benedikta z Nursie bývá nazývána »discretione perspicua« (= jasným rozlišováním), význačná rozlišováním. Rozlišování je chápáno jako zvláštní pečeť benediktinské svatosti. Bez něj se ale vlastně neobejde vůbec žádná svatost, ano, když je pojímáme dostatečně do hloubky i do šíře, je totožné se svatostí. Člověk někomu něco svěří a zaváže ho »diskrétností«[2], to znamená, že očekává, že o tom pomlčí. Diskrétnost je ale víc než mlčenlivost. Diskrétní člověk ví, aniž byste ho o to žádali, o čem nesmí mluvit. Má dar rozlišit, co musí zůstat střeženo mlčením a co má být vyjeveno, kdy je čas mluvit a kdy mlčet, komu lze něco svěřit a komu ne. To vše platí jak pro jeho vlastní záležitosti, tak těch druhých. Jako »nediskrétnost« pociťujeme i to, když někdo mluví o tom, co se ho týká, v situaci, kdy se to nehodí. Člověk diskrétní se rovněž neptá na něco, nač druhý nechce být dotazován. Ví však také, kdy a kde je vhodné položit otázku a kdy nezeptat se by způsobilo zranění.

Mnohé je nám svěřeno bez zavázání k diskrétnosti, tedy abychom s tím nakládali svobodně. To však neznamená, že bychom s tím mohli nakládat svévolně. Ten, kdo nám něco svěřuje, nechává použití na nás, protože je přesvědčen, že umíme nejlépe rozlišit, jak s tím naložit. Také zde je tedy diskrétnost darem rozlišování. Zvlášť velkou měrou jej potřebuje ten, kdo musí vést druhé lidi. Benedikt o tom hovoří v souvislosti s tím, jaké nároky jsou kladeny na opata (řehole, kap. 64): »Ve svých rozkazech má být prozíravý a rozvážný. Ať už rozhoduje o věcech Božích, nebo světských, co poroučí, v tom musí rozlišovat a musí to řídit s myšlenkou na rozlišování svatého Jakuba, který řekl: Budu-li svá stáda hnát příliš, za den mi všechna pohynou (Gen 33,13). Opat si tedy osvojí tento výrok i jiné příklady rozlišování, matky ctností, a řídí vše tak, aby silní měli, po čem touží, a slabí aby neutekli!«

Rozlišování (discretio) zde můžeme nazvat »rozumným zachováním míry«. Avšak zdrojem takového rozumného zachování míry je skutečně dar rozlišit, co je pro jednoho každého přiměřené.

Odkud pochází tento dar? Součástí naší přirozenosti je něco, co nás uschopňuje k rozlišování až do určitého stupně. Nazýváme to taktem nebo citlivostí, jde o plod zděděné a mnohou vzdělávací prací a životní zkušeností získané kultury a moudrosti naší duše. Kardinál Newman říká, že dokonalý gentleman se podobá světci až k nerozeznání. To ale platí jen v určitých zátěžových podmínkách. Když je zátěž větší, přirozená vyrovnanost duše se zhroutí. Přirozené rozlišování kromě toho neproniká až do hloubky. Umí sice „zacházet s člověkem" a – podobno jemnému oleji – předcházet drhnutí v soukolí společenského života. Ale myšlenky srdce, nitro duše mu zůstává skryto. Tam proniká jen Duch, který zkoumá vše, dokonce i hlubiny božství. Pravé rozlišování je nadpřirozené. Najdeme je jen tam, kde panuje Duch svatý, kde duše naslouchá tichému hlasu tohoto milého hosta v nerozdělené odevzdanosti a ničím neblokované mobilitě a očekává jeho znamení.

Máme pohlížet na rozlišování jako na dar Ducha svatého? Nelze je chápat jako jeden z oněch sedmi známých darů, ani jako další osmý[3]. Patří podstatně ke každému daru, ano, dá se říci, těchto sedm darů představuje sedm podob tohoto daru. 

Dar bázně umí »rozlišit« v Bohu božský majestát a dovede posoudit nekonečnou vzdálenost mezi Boží svatostí a vlastní porušeností[4]. Dar zbožnosti umí rozlišit v Bohu »pietas«, otcovskou dobrotu, a vzhlíží k němu s uctivou synovskou láskou, s láskou, která rozlišuje a poznává, jaká úcta a láska náleží Nebeskému Otci.

V případě daru rozumnosti je nejjasněji vidět, že jde o dar rozlišování: rozlišení toho, co je v dané životní situaci přiměřené. U daru síly by se člověk mohl domnívat, že se zde jedná o dar, který se týká čistě vůle. Nicméně dělící hranice mezi rozumností, která rozeznává správnou cestu, aniž by po ní (nutně) kráčela, a silou, která se prosazuje slepě, může existovat jen na rovině čistě přirozené. Kde vládne Duch svatý, stává se lidský duch povolným, aniž by se stavěl na odpor. Rozumnost určuje praktické jednání, síla od rozumnosti přijímá světlo. Obě dohromady umožňují člověku pružně se přizpůsobit okolnostem. Protože se člověk poddává Duchu bez odporu, je schopen zvládnout vše, co ho potkává.

V podobě daru poznání mu světlo Ducha umožňuje, aby dovedl naprosto jasně rozlišit a vnímat vše stvořené a vše, co se děje, ve vztahu k tomu, co je věčné; chápat je v jejich původu i smyslu a přiřadit jim náležité místo a odpovídající závažnost. Ano, jako dar poznání mu dává vhled do vlastních hlubin božství a působí, že před ním může jasně zazářit zjevená pravda. Ve své dokonalosti – jako dar moudrosti – světlo Ducha člověka sjednocuje s Trojjediným Bohem a zároveň ho uschopňuje pronikat sám věčný Pramen a vše, co z něho vyvěrá a co je jím udržováno, v onom božském proudění života, které představuje poznání a lásku zároveň.

Svaté rozlišování je tedy radikálně odlišné od lidské prozíravosti. Nerozlišuje pomocí postupných logických úvah a kroků jako bádající lidský duch na základě rozčlenění a shrnutí, srovnání shromážděných údajů, na základě závěrů a důkazů. Rozlišuje podobně jako oko, které před sebou v jasném denním světle bez námahy vidí ostré obrysy věcí. Pronikání do jednotlivostí nepůsobí ztrátu přehledu o souvislostech. Čím výše poutník vystoupí, tím více se rozšiřuje jeho rozhled, až z vrcholu bude mít výhled do všech směrů. Zrak ducha osvícený nebeským světlem vidí až do nejzazších dálek, nic mu nesplývá, nic není nerozeznatelné. S jednotou roste plnost, až lze v prostém paprsku božského světla spatřit celý svět, jak tomu bylo u sv. Benedikta v jeho »velkém vidění«[5].

 


[1] »Svaté rozlišování v duchovním vedení«

[2] Latinské »discretio« se do němčiny překládá »Diskretion«, které v češtině znamená rovněž diskrétnost. Etymologická příbuznost mezi »rozlišováním« a »diskrétností« není v češtině patrná.

[3] Terezie Benedikta se ve své úvaze opírá o tradiční výčet sedmi darů Ducha svatého podle Septuaginty (řeckého překladu Starého zákona), Iz 11,2; že Pavel v 1 Kor 12,10 výslovně dar rozlišování zmiňuje, si v tuto chvíli pravděpodobně neuvědomuje. Rovněž jí nejde o systematicky přesné pojednání propojení daru rozlišování se sedmi dary Ducha svatého, proto se zde neobjevuje zmínka o přítomnosti rozlišování v daru rady. Cílem tohoto spisku je upozornit novicmistrovou, sestru Terezii Renatu od Ducha svatého, že v duchovním vedení je třeba správně rozlišovat, aby se člověk vyvaroval chyb, kterých se sestra Terezie Renata od Ducha svatého dopouštěla.

[4] Doslova nečistotou.

[5] Visio magna sv. Benedikta z pera sv. Řehoře Velikého: ZDE.

 

Převzato z knihy: Edith Stein – Wege zur inneren Stille
Vydala: Waltraud Herbstrith
Vyšlo v nakladatelství: Kaffke, Aschaffenburg, 1987
Přeložil: Norbert Žuška, OCarm.

Tento text původně vyšel na webu karmel.cz

 

 

Sekce: KARMEL | DUCHOVNÍ ŽIVOT   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz