Znovu a znovu se situace opakuje. Jsou lidé, kteří se pokládají za věřící, a proč by se nepokládali: rodiče je přece nechali pokřtít, vychovali je ve víře – tedy naučili je chodit v neděli do kostela, ráno a večer se krátce pomodlit (když to vyjde), zajít ke zpovědi aspoň o Velikonocích, možná i víckrát… Zhruba znají a respektují i Desatero. Proč by se neměli považovat za věřící?

A zatím kolem chodí lidé, kteří o Bohu vůbec nic nevědí. Neznají Desatero, nikdy nečetli Bibli. Ale všechno, co se děje v jejich životě, jim ukazuje jedním směrem a oni jsou zneklidněni svatým neklidem hledačů. Neberou laciné útěchy o náhodách nebo o tom, že všechno je řízeno „osudem“. Hledají a hledají, až Boha najdou.

Často se stává, že ti, kdo bývali v kostele, tam dnes nejsou. A na jejich místě jsou nové tváře lidí, kteří si nedávno ještě neuměli představit, že by do kostela kdy vkročili. Jedno hledali živého Boha, a druzí nehledali nic, jen si „plnili své náboženské povinnosti“. Jenže tomu, kdo nežízní a nehladoví, kdo nic nehledá a po ničem netouží, nemůže nic dát ani Bůh.

Převzato z knihy Hledám tvou tvář (vydalo Karmelitánské nakladatelství).