Když mne to v kostele nebaví I

18.1.2012

Když mne to v kostele nebaví I

1. část přepisu přednášky z Charismatické konference v roce 2005.
Ač se k tomu mnoho lidí nerado přizná, je skutečností, že mnoho lidí má ve svém životě období, kdy je to v kostele nebaví. To není většinou žádná katastrofa, ale je to výzva k zamyšlení se nad celou touto problematikou a možnost posunout se tak snad i kousek dál. Jak a kam, to čtěte dál .....

Musím se přiznat, že název této přednášky mi dal příležitost jednak okusit lásku mých přátel, jednak vyzkoušet svoji pokoru. Nedovedete si představit, kolik spolubratří mě častovalo různými poznámkami… Všechny je jmenovat nebudu, jenom teď na začátku, aby si nemysleli, že si mohou jen tak bezelstně střílet z kamaráda.

Před týdnem jsem v Praze potkal kamaráda, byl to laik, ženatý, dvě děti, a on říká: „My na celou konferenci nemůžeme, ale na tvou přednášku přijedeme, protože ani mě ani mého syna to v kostele nebaví. Jsem zvědav, co ty k tomu řekneš!“ To by ještě šlo. Ale když jsem tady vystupoval po schodech na pódium, tak Pavel Semela říká: „To by mě fakt zajímalo, co dělá Kodet, když ho to v kostele nebaví.“Ale nejen to. Včera jsem pochopil, že tu přednášku měl mít někdo úplně jiný. P. Michal Slavík mi řekl: “To je situace, ve které já jsem v životě nebyl.“ A já mu říkám: „No jo, nezapomeň, že ty jsi celý život na mši Michala Slavíka!“


Už z těchto několika historek začínáme tušit, že jde hlavně o problém vás laiků, ale tak trošku i nás kněží. Rozdíl je v tom, že vy to můžete vyřešit jako třeba jedna paní. Seděla na mši a poslouchala kázání, ale najednou si řekla: “Propánajána, mám já tohleto zapotřebí?!“ A prostě odešla. Pak se z toho vyznávala knězi a on na to: „Já vás úplně chápu. Problém je v tom, že já ze mše odejít nemůžu.“

Takových řečí o tajemství eucharistie, celý rok o tom slyšíme ve farnostech, čteme knížky. Víme, že jde o vrcholné tajemství naší víry. Přijímáme Slovo Boží, které má rozhořívat naše srdce… a ono nic. Dokonce mi kdosi řekl: „Otče, ale vy nevíte, o čem je ten život laiků. Vy nevíte, co laik musí v kostele vydržet a vytrpět…“ Ono to je někdy skutečně náročné. Proč? Samozřejmě hraje roli lidský faktor. My víme, že středem liturgie nejsem ani já ani vy, ale ten Pánbůh, který je někde uprostřed a který to všechno zinscenoval a vede nás k tomu. Můžeme říci, že je to celá Nejsvětější Trojice. To je sice hlavní aktér celého slavení, ale s nimi asi opravdu není problém. Ani s Pánem Ježíšem, ani s Duchem svatým. My ale se slavením máme problém. My nerozumíme a nedovedeme se otevřít pro jejich působení.


Ale pak jsme tady ještě my, kněží u oltáře. Já to naschvál tak trošku rozděluji, protože ten pohled je přece jen maličko jiný. První obtíže, které souvisí s tím nebavením v kostele nebo s tím, že je to pro vás náročné, že někdy opravdu nevíte, jak to prožít, ty začínají opravdu u nás, u kněží. Ono není úplně jedno, kdo mši sv. slouží. Když ten kněz je skutečně služebníkem Božím, je pomazán Duchem, zvěstuje evangelium a neříká tam jenom příběhy z cest nebo svůj vlastní chorobopis, tak prostě tím slovem a celým slavením buduje církevní obec, duchovně ji pozvedá. Apoštol Pavel píše, že víra je ze slyšení, a to je moc důležitá věc. Tam, kde se skutečně evangelium zvěstuje v moci Boží, prorockým způsobem, tam se lidé probouzejí k víře, tam roste Boží obec, tam Duch svatý může usvědčovat z hříchů, může osvěcovat naši cestu, může uspořádávat naše vztahy, proměňuje náš život. Přitom právě kázání bývá hlavním bodem bohoslužby, který většinou lidi tak trošku napíná, někdy i zakalí celé slavení.

Pro úplnost - ono to taky není žádná legrace stát u oltáře a mít před sebou dav lidí. Je potřeba to někdy vyzkoušet. Bohužel naostro to úplně nejde  tak třeba, já nevím, při nějaké příležitosti zkuste vystoupit před stovkou, dvěma stovkami, pěti stovkami lidí a říkat něco smysluplného. Všichni se na vás dívají… Samozřejmě i někteří kněží v sobě mají určitou tenzi a pak se stane, že třeba čtou modlitby jiným hlasem, než normálně mluví. On ještě v sakristii ministranty zpohlavkoval nebo řekl nějaký vtip, ale pak přijde k oltáři a má jiný hlas, jinou dikci. Lidé si nějak zvyknou, ale není to úplně ono. A pak třeba zvlášť u starších kněží nezapomeňte, že ještě podle předpisů tridentského koncilu, (platných až do II. vatikánského koncilu – pozn. red.) byl kněz vázán pod těžkým hříchem každým slovem a gestem při bohoslužbě. Kněží žili v určité úzkosti, aby udělali všechno tak, jak mají. Pro nás ministranty bylo vždy komické, jak si pan farář dává na vše pozor. Úplně ho to ale vedlo k tomu, že ztratil schopnost slavit, být dítětem před Bohem, jakoby tím, který si hraje, který hraje s Bohem tu velikou hru, je účasten krásných tajemství… To jen tak na vysvětlení. Co s tím dál?

 

Vyměnit kněze, ne? Běžte za generálním vikářem! Chudáci biskupové a generální vikáři... Víte, vždycky když nastane období kněžských přesunů, nastanou také různé petice, přicházejí delegace z farností s poselstvím dvojího druhu: „tohohle nechceme pustit,“ a „tohohle nechceme přijmout.“ Generální vikář objíždí farnosti a mluví s těmi lidmi, mluví s kněžími. Už je připravená změna, teď stačilo vyměnit dva lidi, ale tamten nechce jít tam, kde byl ten první, takže musíme najít třetího, abychom je mohli vyměnit. Teď ten třetí zase nechce jít tam… Nakonec je z toho změna sedmi míst. A teď, když už je všechno připraveno, přijde petice a pan farář řekne, že se stěhovat nebude…Nedovedete si představit, co je to na biskupstvích za trauma. Nehledě na to, že samozřejmě i generální vikář i biskup přeje každé farnosti mladého, schopného, zdravého, výborného kněze kazatele, šikovného, který to umí s mládeží i se starými lidmi, který se vydává do krajnosti, nevím co všechno. Ale kde je má brát? A přesto nejsme úplně bezmocní, co se týká kněží, tedy my kněží už vůbec ne. Ale ani vy nejste bezmocní. Sice budete těžko kněze předělávat, ale přesto můžete hodně. První věc je, že toho kněze přijmete jako člověka. Takového, jaký je. S jeho historií i s jeho limity. Jako člověka. Že se za něj budete modlit jako za kněze a podporovat ho.

A že budete od něho něco očekávat. To je hrozně důležitá věc, protože když přijde kněz do farnosti a nikdo od něho nic nechce, to je to nejhorší, co se může stát. Pamatuji, že jsem byl ustanoven v jedné farnosti, kdy na faře za den většinou nezazvonil nikdo. Tedy někdy zazvonila pošťačka, když přinesla poštu. Já už jsem se pak raději na tu poštu chodil zeptat, protože ta nejistota, že pošťačka nepřijde a neuvidím nikoho, byla tak veliká, že jsem raději na poštu zašel, abych promluvil pár slov s paní za přepážkou a popovídal si s ní, jaký je den, to nám vyšlo sluníčko, co nového... Dozvěděl jsem se nějaký drb z vesnice a pak jsem čekal až do večera, kdy přišlo na mši těch obvyklých pět babiček. To bylo za totality, ale jsou kněží, kteří jsou třeba v pohraničí a prožívají denně totéž. Ten nejhorší pocit je, když mě nikdo nepotřebuje, nikdo ode mě nic nečeká. Na druhou stranu je pravda, že když jsou kněží přetížení, vylézají zase jejich slabosti, dovedou být nervózní, panovační a utrhační. (To ale taky jistě pochopíme, když toho má nad hlavu. Je lepší se mu vyhnout…)


Teď ale mluvím o tom očekávání. Vzpomínám si na jednu farnost, kde když jsem šel k oltáři, to očekávání jsem úplně cítil. Byla to městská farnost, kde se sešli lidé, kteří chtěli slyšet slovo Boží. A já jsem kolikrát při tom zvěstování měl pocit, že mi to slovo tahají z úst. Že je to slovo, které jsem si ani nepřipravil, ani nestačil promyslet, že je to úplně něco jiného, než jsem si myslel, že budu říkat. To jejich očekávání bylo tak veliké, že jsem zakoušel to, co píše svatý Lukáš o Pánu Ježíši, že lidé viseli na jeho rtech. A to najednou kněze motivuje. Jednak k tomu, aby se připravoval, jednak k tomu, aby se za farnost modlil a aby se skutečně pro ně snažil zvěstovat evangelium. Čili vy něco můžete, hodně můžete.

Ale i když kněze nezměníte, může se stát jedna zvláštní proměna jako v jedné farnosti, kde měli kněze, který ani nebyl moc hodný, kázat už vůbec neuměl, a tak na ty lidi dokonce z kazatelny křičel. Kdosi jim poradil: „Tak se za toho kněze modlete.“ Tak se modlili a modlili a modlili. A kněz se neměnil. A další jim říkal: „Modlete se dál,“ tak se modlili, modlili a modlili. Uběhlo pár let, kněz se nezměnil, ale byl přeložen. A v té farnosti zůstalo pět modlitebních skupin, které vyrostly na základě toho, že se modlili za svého faráře.


Samozřejmě není jednoduché vytrvat, když kněz spíše oheň Ducha zháší, než aby nás pozvedal. A přesto je důležité, abychom neztratili pohled víry i lásku k tomu knězi. Někdy se říká, že farnost má takového kněze, jakého si vymodlí. Diecéze má takového biskupa, jakého si vymodlí. Já si myslím, že to tak úplně pravda není. Logika Boží není taková jako naše. Ne že by modlitba neměla smysl, ale kdo nám zaručil, že když tady budu deset let klečet na podlaze, přijde svatý farář arský? Vždyť to Pán Ježíš neslíbil. Určitě se posvětím já a určitě, když se za něj modlím, vyroste i moje láska k němu. A možná že i jemu pomohu, aby se otevřel pro dary, kterým se dřív neotvíral. Ale důležité je, abychom se modlili za něj i za farnost a hlavně abychom dělali to, co můžeme dělat my. Já vám nemohu zařídit, že budete mít dobrého kněze. Ale když budete dělat to, co chce Bůh, budete mít ve farnosti výborné věřící - a to budete vy. A jednou bude pro každého kněze radostí přijít do vaší farnosti. A to je také důležitá věc.

 

Druhá část přednášky bude v této rubrice zveřejněna 25.1.2012

Sekce: EUCHARISTIE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz