Bůh vede každého člověka jinou cestou (1. část)

21.1.2016

Bůh vede každého člověka jinou cestou (1. část)
Rozhovor se svatou Terezií Benediktou od Kříže
Jako místo našeho rozhovoru jsem zvolil někdejší klášter bosých karmelitek v Osvětimi, sousedící se zdmi rozlehlého vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. V místě, kde byli zabíjeni lidé a kde jste v plynové komoře skončila svůj život i Vy a kde bylo spáleno Vaše tělo, bych rád hovořil o tématech spojených právě se životem – s tím výjimečným Božím darem.

 

Co je podle Vás život, sestro?
Život je úžasný a současně složitý příběh, který tvoří jednak tajemství Božího plánu s lidstvem, jednak tajemství lidské volby – která je v souladu nebo v rozporu s tímto plánem. Každý člověk vkládá do tohoto příběhu svůj vlastní jedinečný příspěvek.

Proč vlastně žijeme?
Bůh stvořil lidi pro sebe. Touží je se sebou pevně spojit a darovat jim nepřebernou plnost a nepředstavitelné štěstí své vlastní Božské existence již za jejich pozemského života. To je cíl, ke kterému Bůh vede každého člověka, a ten se musí ze všech sil snažit jej dosáhnout.

Zastavme se na chvíli u toho vlastního jedinečného příspěvku každého člověka, jak jste se o tom před chvílí zmínila. Co to je?
Duchovní, fyzická a psychická konstrukce konkrétního člověka je jedinečná a vyžaduje od něj, aby sám hledal. Nepodaří se mu kopírovat životy jiných, i když se bezpochyby může mnohému naučit, pozoruje-li lidi velkého duchovního rozměru. Bůh stvořil člověka jako někoho neopakovatelného, někoho, komu daruje jedinečnou životní cestu, kterou člověk musí objevovat a jít po ní spolu s Ním. Tohoto úkolu jej nikdo nemůže zprostit a nikdo jej nemůže zastoupit při hledání řešení. A toto je právě ten jedinečný přínos člověka.

Co určuje jeho hodnotu?
To záleží na tom, co si člověk postaví na první místo. Vzpomínám si, že od mého útlého dětství mne příbuzní hodnotili podle dvou mých vlastností: Domnívali se, a to právem, že jsem ambiciózní, a také mi dali přezdívku „chytrá Edita“. Obojí mne opravdu bolelo, zejména to druhé, protože to znělo, jako bych proto byla domýšlivá – a prostě byla jen chytrá. Od malička jsem věděla, že je mnohem lepší být dobrá než chytrá a s ohledem na toto pořadí jsem se snažila uspořádat svůj život.

Krátce řečeno, nadřazovat dobro inteligenci….
Ano… Přijímáme-li životní rozhodnutí, je třeba to činit na základě dobra. Je to cennější než všechno, co můžete v životě nashromáždit. Schopnosti, které člověk dostal, jsou k tomu, abych sloužil druhým. Používá-li je ale k hledání privilegií, k tomu, aby ukázal svou nadřazenost a převahu nad druhými, kteří nebyli tak obdarováni jako on, zpronevěřuje se pravdě. Inteligence i znalosti by měly být ve službách dobra, nelze jich používat jako nástrojů k ponižování druhých a vyvyšování sebe samotného.

Co byste řekla tomu, kdo si stěžuje na každodenní život, ve kterém musí žít?
Znám jednu krátkou větu: Ber život takový, jaký ti byl dán.

Krátké věty obsahují často velkou moudrost…
Brát život takový, jaký je, neznamená nesnažit se, aby byl lepší a poctivější. Znamená to ale, že moudře přijmeme okolní realitu. Často člověk ztrácí spoustu času sněním o tom, jak by chtěl žít, zatímco minuty a hodiny plynou nenávratně a bez užitku. Dobro, které skutečně „funguje“, to jest, pomáhá druhým a obohacuje toho, kdo je koná, je možné činit pouze v reálném světě, a ne ve světě snů. Sny jsou dobré pro inspiraci, ale duch roste pouze skrz to, co přináší den. A ten konkrétní den je třeba odevzdat Bohu.

Někdo by mohl ale odmítnout darovat svoji každodennost Bohu…
Každý má právo o sobě rozhodovat. Zde se dotýkáme tajemství osobní svobody člověka, kterou Bůh respektuje. Jeho vláda nad stvořením je založena výhradně na dobrovolném daru jejich lásky. Bůh zná myšlenky srdce, proniká hlubiny i propasti duše. Nechce nicméně člověka vlastnit proti jeho vůli. Činí však všechno pro to, aby jako dar lásky člověk podřídil svoji vůli Jeho vůli, aby Bůh pak člověka mohl dovést k požehnanému sjednocení.


Obvykle se předpokládá, že tento dobrovolný dar odevzdání sama sebe je úkolem Bohu zasvěcených osob…

Patřit Bohu, z lásky mu sebe sama dobrovolně darovat a jemu sloužit – to není povolání jenom hrstky vybraných, ale každého křesťana, ať už jde o osobu zasvěcenou Bohu nebo nikoliv, muže nebo ženu, protože každý křesťan je povolán k následování Krista.

Člověk se bojí dát Bohu bez výhrad vše, protože má pocit, že ho to bude hodně stát…
Není nic, co by Bůh člověku vzal, aby mu to mnohkrát nevynahradil v nebi. Obtížné zkoušky každodenního života nejsou příliš těžké a radosti příliš malé. Ten, kdo přilnul ke Kristu, vydrží a přežije nejrůznější druhy nocí, během nichž se lidskému srdci zdá, že se Bůh vzdálil a opustil je. Proto je třeba za všech okolností, i v těch nejtěžších okamžicích říkat: „Buď vůle Tvá!“

A je-li už život odevzdán…
Potom Bůh začíná vést každého jeho vlastní cestou. Toto je třeba mít vždy na paměti – jeho vlastní cestou! To znamená, že někteří jdou k cíli rychleji a snadněji, někteří obtížněji a pomaleji. Proč? To je Boží tajemství… Všechno, co může člověk pro Boha učinit, je maličkost ve srovnání s tím, co od Něho dostává. Ale to málo musí udělat sám. Především je třeba se vytrvale modlit za poznání té správné cesty; a když ji člověk rozpozná, jít bez odporu za vnuknutím milosti. Kdo to trpělivě dělá, nemůže říci, že jeho snaha je marná. Nemůžete určovat Bohu termíny.

Neurčovat Bohu termíny – co to znamená?
To znamená dovolit mu, aby hovořil prostřednictvím událostí, jejichž je autorem. Bůh nevysvětluje všechno, co činí, protože jeho konání se nedá beze zbytku přeložit do jazyka srozumitelného pro lidské myšlení. Bůh všemu určuje vhodné místo a čas, které nemusí nutně odpovídat lidskému očekávání. Zatímco člověk by v mnoha případech raději spěchal, protože podle něj Bůh koná příliš pomalu nebo ne tehdy, když by člověk chtěl. Přijmout Boží plán vyžaduje nemalou pokoru, protože Ježíšova slova „Není vaší věcí znát čas a okamžik, který Otec ve své moci ustanovil“, jsou vždy aktuální.

Jaký úkol má tedy člověk?
Jeho hlavním úkolem je přejít od cesty, kdy jsem sám se sebou spokojen jako „dobrý katolík“, který „plní svoje povinnosti“, ale který ve skutečnosti dělá to, co se líbí jemu, k životu v blízkosti Boha v prostotě dítěte a pokoře celníka. Je to velmi dlouhá cesta. Ale kdo už se opravdu touto cestou vydal, už se nevrátí zpět.

Aby se člověk vydal touto cestou, musí mít lidské srdce velkou důvěru…
Jistě. Tato cesta vyžaduje velkou důvěru, a to zejména, je-li člověk konfrontován s vlastní slabostí. Důvěra ponechává Bohu svobodu při výběru nástrojů, s pomocí kterých utváří každodenní život člověka. A to nejen takových nástrojů, jako jsou lidé, situace a osobní trápení člověka, ale také otázky délky trvání nejrůznějších událostí.

Nicméně, důvěra způsobuje hodně problémů…
Důvěra v Boha je opravdová jen v případě, když člověk souhlasí přijmout pokorně to, co pro něj Bůh vybral a co dopustil, protože jen On sám ví, co je pro člověka skutečně dobré. A někdy je lepší utrpení a nedostatek než pohodlná a zajištěná existence, nebo neúspěch a ponížení místo cti a vážnosti. Na to musí být člověk připraven a projevit důvěru a odevzdanost.

(1) Rozhovor vznikl na základě textů světice vybraných z následujících spisů: Edith Stein, Světlo ve tmě, Výběr duchovních spisů, svazek I a II, překlad I. J. Adamska OCD, Vydavatelství bosých karmelitánů, Krakow 1977; Edita Stein, Z vlastní hlubiny, Výběr duchovních spisů, Svazek I a II, překlad I. J. Adamska OCD, Vydavatelství bosých karmelitánů, Krakow 1978c.

Rozhovor vedl Jerzy Zieliński OCD
Přeloženo s laskavým svolením krakovské provincie karmelitánů


Přeložila Alena Veverková, převzato z webu
bosekarmelitky.cz

 

 

Sekce: KARMEL | SVATÍ - BOŽÍ PŘÁTELÉ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.