Fatima a Karmel

2.9.2017

Fatima a Karmel

Sr. M. Milada od Spasitele světa, OCD

V letošním roce si celá katolická církev připomíná sté výročí zjevení Panny Marie ve Fatimě a to pro nás může být příležitostí, abychom se hlouběji zamysleli nad významem této události pro církev a celý svět.

Nemělo by nám však jít jen o to „připomínat si věci minulé“ – chtěla bych se spolu s vámi zároveň zamyslet nad poselstvím a výzvami, jaké Fatima může přinášet pro náš přítomný duchovní život, a také najít souvislosti, které existují mezi fatimským zjevením a karmelitánskou spiritualitou.


Průběh fatimských zjevení

Nejprve si stručně připomeňme průběh fatimských událostí: ty začaly v roce 1916 trojím zjevením anděla sourozencům Martovým – osmiletému Františkovi a šestileté Hyacintě – a jejich sestřenici, devítileté Lucii Santosové. Po této duchovní přípravě přijímaly děti každý měsíc od 13. května do 13. října 1917 zjevení Panny Marie. Tento cyklus šesti zjevení byl ukončen slunečním zázrakem, který se odehrál před zraky sedmdesáti tisíc lidí.

Panna Maria děti naléhavě žádala, aby se modlily, zvláště růženec, a činily pokání za spásu hříšníků. Zjevila jim tři tajemství: prvním bylo vidění pekla, druhé obsahovalo pokyny Panny Marie, které se týkaly záchrany lidí i celého světa, třetí, jež bylo odtajněno až v r. 2000 na popud sv. Jana Pavla II., vyzývalo k pokání a prorockým způsobem zobrazovalo dějiny církve, zvláště 20. století.

Mariánská zjevení ve Fatimě byla po důkladném teologickém šetření uznána církví jako pravá dne 13. října 1930. Sourozenci František (1908-1919) a Hyacinta (1910-1920) se stali obětí epidemie španělské chřipky; blahořečeni byli ve Fatimě papežem Janem Pavlem II. 13. května 2000 a ve stejný den byli letos papežem Františkem ve Fatimě i svatořečeni. Jejich sestřenice Lucie (1907-2005) se stala řeholnicí a jako bosá karmelitka přijala jméno sestra Lucie od Ježíše a Neposkvrněného Srdce. V současnosti probíhá její beatifikační proces.

Historie mariánských zjevení

Alespoň zběžně si můžeme načrtnout roli soukromých mariánských zjevení v životě církve. Je zajímavé, že tento jev v průběhu staletí silně narůstal.

V prvním tisíciletí byla tato zjevení velmi řídká, v každém století je jich historicky dostupných ne více než pět. Většinou byla spojena se vznikem nějaké mariánské svatyně (např. v Zaragoze a Římě) nebo sloužila k oslavě nějakého populárního světce (sv. Martina, sv. Ambrože).

Od 10. do 18. století je mariánských soukromých zjevení zaznamenáno v každém století již několik desítek a často jsou spojena s počátky řeholních řádů (sv. Dominik, sv. František z Assisi, sv. Šimon Stock) nebo velkými mystickými postavami středověku (např. sv. Bernard z Clairvaux, sv. Gertruda z Helfty, sv. Brigita Švédská, sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu). Zjevení v této době sloužila zvláště (kromě osobního přínosu pro samotné jejich příjemce) k postupnému definování  mariánských dogmat (neposkvrněného početí a nanebevzetí).

V 19. století se uznaných zjevení uskutečnilo již 106, a ve století dvacátém dokonce 426. Je tedy patrný strmý vzestup jejich počtu, který má jistě celou řadu příčin – mezi jiným je to nedostatek dochovaných záznamů v prvním tisíciletí, vzrůst mariánské úcty ve středověku a ve 20. století možnost jejich velké medializace.

Přesto v nich můžeme pozorovat jistý zlom či posun: od r. 1830, kdy se Panna Maria zjevila svaté  Kateřině Labouré a předala jí svou zázračnou medailku, začíná velká série mariánských zjevení 19. a 20. století (k nimž patří zvláště ta, jejichž dějištěm byla tato místa: La Saletta, Lurdy, Fatima, Banneux, Amsterdam a Kibeho), která můžeme nazvat „zjeveními moderní doby“. I tato zjevení mají – tak jako ona předchozí – svou mystickou stránku, vizionářům jsou sdělována tajemství pro jejich duchovní život; do popředí se však dostává jejich charismatický význam – jsou službou pro dobro církve, a jejich velký sociální dosah – pomocí masmédií se zprávy o nich rychle šíří, a ona tak svým poselstvím zasahují celý svět.

Tato zjevení se tak stávají jedním z významných prvků spirituality naší doby a jsou předmětem kultu na celém světě (sochy Panny Marie Lurdské se nacházejí v mnoha kostelích; vzniká fatimský apoštolát atd.).

Role Panny Marie


Právem se můžeme ptát, proč se ve velké většině tato nadpřirozená zjevení týkají Matky Boží. Odpověď můžeme hledat v jejím poslání, které jí pod křížem dal její Syn – jedná se o konkrétní projev Mariiny mateřské péče o církev.

Mariina mateřská služba se nevyčerpala za pozemského života Krista, ale pokračuje v dějinách jeho mystického těla. Ve zjeveních Maria vystupuje podobným způsobem jako v Písmu – tedy jako ta, která nese lidem Krista a která ho znovu rodí v lidských duších. Tak jako vtělený Bůh přišel do tohoto světa skrze Marii, tak prostřednictvím Marie Bůh znovu svým slovem zasahuje do dění v církvi.

Maria tedy ve zjeveních vykonává svou funkci Matky. Je zde zosobněním poslání církve – která svým učením a duchovním vedením má také být pro jednotlivé věřící matkou a učitelkou.

Účinky zjevení v životě církve

To vše nám může pomoci správně pochopit úlohu a význam mariánských zjevení: Bůh nám je nedává proto, že bychom ke své spáse potřebovali slyšet ještě něco nového. Spíše je můžeme přijímat jako určitou „aktualizaci“ toho, co již známe z Písma a co nám řekl Ježíš.

To nás učí již svatý Jan od Kříže: „To, co kdysi dávno skrze proroky říkal Bůh našim otcům mnoha způsoby, nám nyní nakonec, v těchto dnech, řekl všechno najednou ve svém Synu. Tím nám dává pochopit, že Bůh zůstal jakoby němý a nemá už, co by řekl, neboť to, co dříve říkal po částech prorokům, řekl již vcelku, když nám dal Všechno, což je jeho Syn. Proto ten, kdo by se chtěl nyní Boha na něco ptát nebo by chtěl nějaké vidění nebo zjevení, nejenže by dělal hloupost, ale křivdil by Bohu tím, že neupírá své oči zcela na Krista. Proto by mu Bůh mohl odpovědět tak, že by mu řekl: »Jestliže jsem ti již řekl všechno ve svém Slově, kterým je můj Syn, a nemám jiné, co ti mohu nyní odpovědět nebo zjevit víc, než to? Upři své oči pouze na něj, neboť v něm jsem ti všechno řekl a zjevil a v něm najdeš dokonce víc, než co žádáš a po čem toužíš. Poslouchejte jeho, neboť já už nemám, co bych vám o víře zjevoval, ani další věci, které bych odhaloval.«(2V 22,4-5)

Není to tedy tak, že by bylo potřeba ještě něco nového zjevit –  spíše se nám v konkrétní, právě prožívané realitě církve a světa znovu zpřítomní a „nasvítí“ nějaký konkrétní prvek křesťanské spirituality. Tak můžeme mariánská zjevení chápat i jako lék proti různým chorobám dnešní doby.

Skrze zjevení můžeme živěji prožít, že Bůh je uprostřed nás – nejen teoreticky, ale osobně a konkrétně. Věřícím lidem Maria přináší povzbuzení a posilu na cestě víry a oživení naděje. Ukazuje se jako Žena, která nám přinesla Dárce živé vody (skrze uzdravující vodu v Lurdech; Jan 4,10-14) a Žena oděná sluncem (díky slunečnímu zázraku ve Fatimě; Zj 12,1-7). Představuje se jako „Panna chudých“ (Banneux), „Paní všech národů“ (Amsterdam) a „Matka Slova“ (Kibeho). Tím je zřejmé, že všechna autentická mariánská zjevení nás mají vést k intenzívnějšímu životu s Kristem a k plodnosti pro církev.

Jaká konkrétní poselství nám tedy fatimské zjevení může přinést k prohloubení našeho duchovního života uprostřed karmelitánské rodiny?

Vidění pekla a Boží milosrdenství

První paralela mezi Fatimou a Karmelem, která se může stát poselstvím pro nás, mě napadla v souvislosti s prvním tajemstvím. V něm děti měly vidění pekla, při němž jim Panna Maria adresovala tato slova: „Viděli jste peklo, kam upadají duše ubohých hříšníků. Aby byly zachráněny, chce Bůh zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Jestliže lidé udělají to, co vám řeknu, mnohé duše se zachrání a navrátí se jim pokoj.“ To nám může připadat, zvláště po prožitém Svatém roku Božího milosrdenství, hodně zneklidňující. Můžeme si klást otázky, jak tato dvě poselství (prezentaci Boha jako Milosrdné Lásky vůči nám a vizi pekla) lze skloubit. Když si však tajemství pozorně pročteme, zjistíme, že se nejedná o konstatování stavu, ale o podmíněné vyjádření. Jedná se o prosbu, aby k naplnění této vize nedošlo: „Aby lidé byli zachráněni...“

Podobnou zkušenost měla i sv. Terezie z Avily v době, kdy po letech dvojznačnosti prožívala své obrácení a plný návrat ke Kristu: „Když jsem jednoho dne byla na modlitbě, zdálo se mi, že jsem se ocitla v jediném okamžiku v pekle, aniž bych věděla jak. Pochopila jsem, že Pán chtěl, abych viděla místo, které mi tam démoni připravili a které jsem si já sama zasloužila pro své hříchy. Bylo to jen na kratičkou chvíli; i kdybych však měla žít ještě mnoho let, zdá se mi, že je nemožné, abych to zapomněla. Jasně jsem chápala, že jde o velkou milost a že Pán chtěl, abych na vlastní oči viděla, odkud mě svým milosrdenstvím osvobodil. Od této chvíle se mi všechno zdálo snadné ve srovnání s jediným okamžikem, jaký jsem vytrpěla tam. Prožila jsem také velikou bolest z mnoha duší, které jdou do zatracení, a velkou touhu prospět duším, neboť se mi zdá, že bych pro vysvobození jediné z nich z tak těžkých trýzní snesla mnoho smrtí. Přemýšlela jsem, co bych mohla udělat pro Boha. A napadlo mě, že tím prvním je následovat povolání k řeholnímu životu, které mi Jeho Majestát udělil, a zachovávat mou Řeholi s co největší dokonalostí, které bych byla schopna.“ (Ž 32,1-8)

Terezie toto vidění prožije jako velkou milost, byť zcela jistě dramatickou. Tato zkušenost ji vedla (podobně jako fatimské děti) k plnému obrácení, zaměření se na Krista a také k velkému apoštolskému úsilí, k prosbám za spásu duší. Nejde tedy o to, abychom se Boha báli a vnímali ho jako přísného Soudce, který nám hrozí peklem. Jedná se spíše o krajní projev Božího milosrdenství. Boží soud je projevem jeho lásky. Ve své toužící lásce po nás nám chce připomenout, kde může skončit naše samospravedlnost a pýcha, to, když ve svém sobectví žijeme jen sami pro sebe. Zůstaneme v pekle své samoty.

Čím nám toto vše může pomoci na naší cestě za Pánem? Tím, že přijmeme správný „interpretační klíč“ pro všechny naše zkoušky. My jsme sice zkušenost pekla neprožili, přesto však ve svém životě musíme projít různými těžkostmi, někdy i velmi náročnými. Svatý Jan od Kříže ve své Temné noci přirovnává všechna vnitřní očišťování člověka k očistci. V těchto chvílích můžeme prožívat pochybnosti o Bohu, o jeho dobrotě a péči, o jeho lásce k nám. Bůh je však jen jeden, neprotiřečí si, je jednoduché Bytí. „Bůh je Láska“ (1 Jan 4,16). Všechny naše kříže mnohem více mluví o nás a o naší situaci hříchu, než o Bohu. To kvůli naší neočištěnosti a potřebě obrácení zakoušíme temnotu, prožíváme zkoušky. Bůh vůči nám jedná jako „žárlivě milující“ (Ex 20,5), který chce spálit v ohni své lásky všechnu naši nečistotu, abychom „dorostli do jeho podoby“ (srov. Gn 1,26), připodobnili se jemu. Je „sžírajícím ohněm“ (Dt 4,24), my jsme podle svatého Jana od Kříže „dřevem“, které je hozeno do ohně, aby se stalo podobně jako Bůh plamenem, který svou láskou zapaluje druhé.

Přímluvná modlitba a pokání


Dalším velmi významným prvkem fatimského poselství, společným s karmelitánskou spiritualitou, je jeho zaměření na život modlitby a zástupné pokání. Anděl, který se dětem představil jako „anděl míru“, je již rok před zjevením Panny Marie nabádal, aby se často modlily tuto krásnou modlitbu: „Můj Bože, věřím v tebe, klaním se ti, doufám v tebe a miluji tě. Prosím tě za odpuštění pro ty, kdo v tebe nevěří, kteří se ti neklanějí, v tebe nedoufají a nemilují tě.“ Později od Matky Boží pasáčci přijali mnoho výzev k modlitbě a pokání: „Chcete se obětovat Bohu a snášet všechna utrpení, která na vás sešle, jako zadostiučinění za hříchy, jimiž je urážen, a jako prosbu za obrácení hříšníků?“ „Modlete se každý den růženec, abyste tak vyprosili světu mír a konec války.

„Opakujte po každém desátku: »Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují«.“

„Obětujte se za hříšníky a říkejte často, zvláště když přinášíte nějakou oběť: »Ježíši, dělám to z lásky k tobě, za obrácení hříšníků a na odčinění hříchů proti Mariinu Neposkvrněnému Srdci«.“


Zde nám opět může vyvstat otázka po smyslu a dosahu našeho konání. Což není Bůh všemohoucí? Potřebuje k něčemu naše skutky, modlitby a oběti? Ačkoli to nepřestává být tajemství, které nejsme schopni plně pochopit a probádat, díky evangeliu můžeme pravdivě říci: ano, náš Bůh se svobodně rozhodl být závislý na našem jednání. Ve všem se podřídil principu vtělení: tak jako byl jako Dítě plně závislý na svých rodičích a později ho jako dospělého ovlivňovalo a na něj působilo jednání jednotlivců i celého izraelského národa, tak se i nyní činí spoluzávislý na našem rozhodování. Chce, abychom mu přinesli svých „pět chlebů a dvě ryby“ (Jan 6,9), abychom prosili Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň (Lk 10,2), abychom mu „dávali napít“ (srov. Jan 4,7). Náš Bůh je pokorný, nepřichází nezvaný jako zloděj, aby uchvacoval (srov. Jan 10,1.10), je pokorný, klepe na dveře našeho srdce a čeká, zda ho pustíme dovnitř (srov. Zj 3,20). Očekává náš skutek a naše rozhodnutí.

Svým jednáním však nedovolujeme pouze Bohu, aby jednal, ovlivňujeme se i navzájem. Jako církev a lidstvo jsme součástí jednoho mystického těla. Proto může sv. Pavel prohlásit, že „na svém těle doplňuje to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap“ (Kol 1,24). 

To je i tajemství plodnosti Karmelu. Součástí slibové formule, kterou se bosé karmelitky zasvěcují Bohu, je věta: „S milostí Ducha Svatého a s pomocí Matky Boží chci tak ustavičnou modlitbou a sebezáporem v duchu evangelia ve službě svaté matce církvi dosáhnout dokonalé lásky a oslavovat Nejsvětější Trojici navěky.“ Mnohé svaté karmelitky a karmelitáni toto povolání žili a svým životem naplnili. Tak svatá Terezka pochopila: „V srdci své matky církve budu láskou, tak budu vším“ (Rk B 3v), a svatý Jan od Kříže vyznal, že „jeden úkon čisté lásky je pro církev užitečnější, než všechna díla dohromady“ (DP 29,2). Proto Terezie z Avily založila svou reformu. Toužila, aby se její sestry  modlily a obětovaly za církev a za obrácení druhých. Proto svatá Terezka v závěru svého života „seděla za stolem hříšníků“ a zakoušela nevíru ateistů.

Z tohoto důvodu se svatá Terezie Benedikta od Kříže nabídla v době druhé světové války jako oběť smíru. Zvláště tato žena je živým zosobněním  toho, k čemu fatimské poselství vyzývalo pro odvrácení metly války. Jeden benediktin o ní prohlásil: „Když jsem se s ní poprvé setkal ve vstupní bráně beuronského opatství, zapůsobil na mě její zjev tak, že to mohu srovnat jen s dojmem, jaký vyvolává starokřesťanské umění v katakombách, když znázorňuje církev prosící (ecclesia orans). Neměla sice pozdvižené paže, ale všechno v jejím zjevu připomínalo tento raně křesťanský typ. Byla úzce spojena s Kristem, prožívala slova našeho Pána: »Pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli skutečně posvěceni« (Jan 17,19).“ A ona sama vyznala při svém sebeobětování: „Důvěřuji ve skutečnost, že Pán si vzal můj život ve prospěch všech Židů. Musím stále více myslet na královnu Ester, jež byla odňata vlastnímu lidu, aby ho reprezentovala před králem.“ „Již od nynějška přijímám smrt, kterou mi Bůh určil, s radostí a úplnou podřízeností jeho vůli. Prosím Pána, abych mohla přijmout svou bolest, svou smrt a svou čest a slávu za všechny potřeby svaté církve.

Tak jako je centrem života františkánů chudoba, benediktinů liturgická modlitba a dominikánů hlásání evangelia, tak na Karmelu je ústřední hodnotou modlitba a oběť života. Fatimské výzvy nás tak mohou znovu povzbudit k věrnosti charismatu Karmelu, které jsme přijali.

Úcta a zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie


Silným sjednocujícím bodem Karmelu s Fatimou je i úcta a zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

Protože Karmel byl od počátku spojen s kontemplativní modlitbou, proto se v Karmelu přednostní hodnotou a slibem stala čistota, která byla nejvíce chápána jako čistota srdce: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8). Z tohoto důvodu karmelitáni již velmi brzy uctívali Mariino panenství a Neposkvrněné početí, i když bylo jinými řády odmítáno.

V Nejčistší Matce každý karmelitán vidí naplnění svého vnitřního života s Bohem, disponuje se k tomu, aby mohl prožívat s Ježíšem takovou intimitu, jakou s ním zakoušela jeho Matka. Maria je čistá, protože je naprosto otevřená Bohu. Její srdce je nerozdělené a zcela Bohu odevzdané. Skrze přijetí škapulíře a skrze úkon zasvěcení se proto každý karmelitán touží „odít se v Marii“ a přijmout její ctnosti.

Krásné texty na toto téma pocházejí od svaté Terezie z Los Andes: „Cíl karmelitky mě uchvacuje: modlit se za hříšníky, celý život se obětovat, aniž by viděla plod své modlitby a oběti. Spojovat se s Bohem, aby v ní kolovala krev vykoupení, a tu dodávat církvi a jejím údům, aby se posvětily. Není tohle právě to, co neustále dělala nejsvětější Panna, náš nejdokonalejší vzor? Nežila stále v nepřetržité modlitbě, v mlčení, v zapomenutí na (věci) pozemské? Jak zachraňuje duše? Skrze modlitbu, prosbu, oběť. (Dp 40)

„Náš Pán mi řekl, že mám rozjímat o čistotě Panny Marie. A ona ke mně začala mluvit, aniž by mi cokoli řekla. Řekla mi, abych si zapsala to, co říkala o čistotě: 1) Být čistá v myšlení, abych mohla žít v neustálé přítomnosti Boha. 2) Být čistá v mých přáních, abych si mohla přát každým dnem patřit víc Bohu. 3) Být čistá ve skutcích; činit je co nejlépe pro Boha, ne proto, aby mě viděli lidé. Jinými slovy, aby celý můj duch byl natolik ponořen do Boha, abych na sebe úplně zapomněla.  Ona takto žila... (Deník 51).

Fatimské poselství přichází s naléhavou výzvou zavést ve světě úctu k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a zasvětit naší Matce sebe i celé národy. Navzdory všemu zlu, prožitému ve 20. století, Maria prohlašuje: „Mé Neposkvrněné Srdce nakonec zvítězí.“ A Lucii, která jako jediná zůstává „ve světě“, povzbuzuje: „Mé Neposkvrněné Srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě povede k Bohu.“ Při posledním zjevení 13. října 1917 se Maria na konci zjevení pasáčkům ukáže jako Panna Maria Karmelská.

Proč nám Bůh ukazuje tento prostředek, který má podle něj „vnitřní sílu“ odvrátit nás od pekla, zla a válek, které nám hrozí? V Mariině Srdci bylo stálé „ano“ vůči Bohu a jeho úradkům. Nepřítel naší spásy nad ní nikdy neměl žádnou moc. Můžeme říci, že ze všech lidí, kteří kdy na světě žili, je po Kristu Mariino lidství nejvíce naplněno Bohem. Byla zcela průzračná pro působení Ducha Svatého v její duši. Je počátkem církve a jejím dokonalým modelem.

Skrze zasvěcení se jejímu Neposkvrněnému Srdci dovolujeme Ježíši, aby mohl plně přijít do našeho srdce. I zde Bůh respektuje princip vtělení: jako v plnosti času přišel na tento svět skrze Marii, tak se chce vtělit a žít v nás opět skrze svou Matku. Zasvěcení se jejímu Srdci můžeme tedy chápat jako určité naplnění našeho křtu.

Prorocké poslání

Fatimské poselství je velmi silně spojeno s darem proroctví – Panna Maria žádala zasvěcení Ruska jejímu Neposkvrněnému Srdci, poukazovala na začátek další války, pokud se lidé neobrátí a nebudou činit pokání, předpovídala pronásledování církve a Svatého otce. Ve třetím tajemství byla tajemně předznamenána historie celého dvacátého století.

Svým křtem jsme všichni přijali účast na kněžském, královském a prorockém poslání Krista. Díky proroku Eliášovi, našemu „duchovnímu otci“, je na Karmelu prorocké poslání jeho členů dokonce součástí našeho charismatu. Díky všem velkým karmelitánským postavám Hans Urs von Balthasar prohlásil, že „poslední dobou, jak se zdá, není žádný řeholní řád, který by byl více než Karmel poctěn zvláštními milostmi s charakterem »poslání«.

Obnovu našeho řádu svatá Terezie začala proto, že dokázala prorocky číst „znamení své doby“ v 16. století – roztržení jednoty církve a vznik obrovského pole misií objevením Ameriky. I její zásluhou se náboženské nepokoje nerozšířily do její vlasti. Své sestry vyzývala: „Stále upírejte svůj pohled na rod, z něhož pocházíme, na ony svaté proroky: kolik svatých už máme v nebi, kteří nosili náš hábit! Mějme onu svatou troufalost, abychom s Boží pomocí byly i my jako oni“ (Z 29,33).

V prorockém poslání pokračovaly i další karmelitky: svatá Magdalena de′ Pazzi a svatá Miriam od Ukřižovaného svými prorockými dary zasahovaly do dění v církvi, svatá Terezie z Lisieux ve svém prožívání prorocky předjímala rozšíření ateismu a svým učením byla v mnohém předchůdkyní II. vatikánského koncilu, svatá Alžběta od Trojice svou spiritualitou obnovila v církvi pozapomenuté učení o přebývání Boha v duši ospravedlněného (pokřtěného) člověka, svatá Terezie Benedikta prorocky předjímala důsledky Hitlerova nástupu k moci a již na počátku třicátých let dvacátého století napsala dopis, v němž prosila papeže o vydání encykliky o fašismu.

Být „prorokem“ však neznamená jen předvídat budoucnost, ale především do hloubky pochopit přítomnost, rozpoznat „znamení doby“ a ve světle evangelia je interpretovat. Toto poslání se týká nás všech. Toto poslání však není možné naplnit bez toho, že bychom se stali lidmi modlitby a hlubokého poznání Písma. Jak prohlásila svatá Terezie Benedikta od Kříže, „je zapotřebí, abychom po mnohé hodiny naslouchali Božímu slovu a dovolili mu v sobě jednat. Teprve pak nás dovede až k okamžiku, kdy poneseme ovoce v oběti chvály i v oběti činů.“ „Když lidé zasvěcení Bohu tiše rozmlouvají se svým Pánem, připravují se události církevních dějin s velkým dosahem.“
 
Život vizionářů


Paralely mezi Karmelem a Fatimou můžeme nalézt i samotném životě všech tří pasáčků. Sourozenci Martovi, František a Hyacinta, zemřeli ještě jako děti. Odpověď jejich života na výzvu Panny Marie byla radikální. Ve velmi krátkém čase, za méně než tři roky, dosáhli svatosti. Naplnilo se tak na nich Boží slovo: „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do Božího království“ (Mt 18,3). Podle vicepostulátora jejich procesu, otce Kondora, charakterizují jejich spiritualitu tří hlavní body: potřeba naplnit svůj každodenní život modlitbou, zvláštní láska k církvi a Svatému otci a nakonec nevyhledávání zvláštních pokání a umrtvení, ale každodenní přijetí všeho, co život přináší, v duchu oběti. Jejich život tedy nabízí formu spirituality, kterou bychom mohli nazvat „cestou každodennosti“. A to nám na Karmelu nemůže nepřipomenout duchovní poselství nejmladší z učitelů církve, svaté Terezie od Dítěte Ježíše, a její „malé cesty“.

Cesta Lucie, poslední z pastýřů, byla jiná. Od počátku byla jejich „mluvčí“, jako jediná také mohla mluvit s Pannou Marií. Ta ji poprosila, aby se naučila číst a psát.

V roce 1925 vstoupila Lucie do postulátu Sester sv. Doroty v Tuy ve Španělsku a v roce 1934 v této kongregaci složila své sliby. Později však, ve svých 41 letech (v r. 1948), po obdržení povolení od Svatého otce, přestoupila na Karmel v Coimbře, kde prožila zbytek svého života. Přesné důvody přestupu pro nás zůstanou asi tajemstvím; zcela jistě ji však přitahovala samota a odloučenost Karmelu a také to, že poznala, že spiritualita, kterou poselstvími přijala a žila, odpovídá nejvíce právě spiritualitě Karmelu. Zemřela v nedožitých 98 letech.

Je známou skutečností, že v průběhu svého života sestra Lucie přijala další zjevení Panny Marie. V roce 1925 jí Panna Maria předala pobožnost prvních sobot, která je svým obsahem velmi podobná příslibům, spojeným s nošením karmelitánského škapulíře. Kromě velkého množství dopisů sepsala sestra Lucie šest Vzpomínek na fatimské zjevení.

Podle některých autorů také prožila „mystickou adopci“ Pannou Marií, při níž ji Panna Maria přijala za svou dceru. Lucie pravděpodobně prožívala to, co v dějinách spirituality nazýváme mystické sjednocení s Pannou Marií. Na Karmelu tento velmi důvěrný vztah s Ježíšovou Matkou prožívali zvláště Marie od svaté Terezie (Marie Petyt; žila v létech 1623-1677) a její duchovní rádce Michael od svatého Augustina (příjmením: van Ballaert; žil v létech 1621-1684).

Kardinál Suenens popsal tuto zkušenost jako prožívání zvláštní Mariiny vnitřní přítomnosti v duši, kdy člověk miluje Krista Mariiným srdcem a Marii srdcem Kristovým. Maria si zde určitým způsobem přivlastňuje aktivitu duše, a ta se díky tomu postupně začíná svým myšlením, jednáním a milováním připodobňovat Panně Marii. Vše koná pro ni a skrze ni.

Marie od svaté Terezie tento prožitek popsala slovy: „Někdy je mi ukázán a darován duchovní život v Marii, odpočinek, radost, spojení a sjednocení v ní. Dochází k tomu takto: Zatímco je mysl v prostotě, oproštění a pokoji zaměřena na Boha – bez obrazů, v přimknutí a v kontemplaci zakouší vlastnění Boha, a to způsobem absolutně prostým – stává se, že má duše zakouší zároveň přimknutí, kontemplaci a vlastnění Marie.

Tento vrchol duchovního života, který byl darován některým našim bratřím a sestrám, můžeme ve víře a v prostotě prožívat i my všichni ostatní, kteří patříme do rodiny Karmelu. Podle mnoha vyjádření se mají každý karmelitán, karmelitka i člověk jakýmkoli způsobem přidružený ke Karmelu stát „Marií“, to je: spolu s ní a skrze ni milovat Boha a lidstvo.

Kdysi jsem četla krásné vyjádření, že Karmelu bylo v církvi svěřeno poslání plnit tu úlohu, kterou konala Maria v církvi prvotní. Kéž se tak stane i v našem životě. Amen.
 

Zdroj: webové stránky bosekarmelitky.cz, text vyšel také v časopisu Karmel (1/2017)

Sekce: KARMEL   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.