Jeden den jako královna... druhý jako žebračka

9.1.2014

Jeden den jako královna... druhý jako žebračka

Marie Petyt (1623-1677)

16. listopadu 1672 po procitnutí a pak po celý den jsem se cítila jakoby oddělená od Boha, ubohá a opuštěná, bez světla a bez chuti a bez jakékoli možnosti najít vztah k modlitbě nebo s alespoň trochou zbožnosti dospět k Bohu. To mě velmi zarazilo a naplnilo smutkem a já nevěděla, co si o tom myslet a co znamená tato náhlá změna: jeden den povzbuzená a přijatá jako nevěsta nebo královna, druhý den zapuzená, vyhnaná z královského paláce jako chudá žebračka, kterou Milovaný nezná ani nemůže znát, ano, na kterou dokonce nechce ani pohlédnout.

Vydržet tyto zmatky a nejistoty, to jsou pro přirozenost opravdu tvrdé zkoušky! Jak v tomto stavu pociťuji svou neschopnost a bezmoc! Jsou to prostředky, jak být prohlubována v sebepoznání! Jaké »vynálezy« Milovaného, aby mi daroval zakořenění v nejhlubší pokoře, abych poznala, že sama ze sebe nejsem ani nezmohu ani nemám nic, a že vše – jestli se vůbec zdá, že něco jsem, něco mám a něco zmohu – pochází jedině z Boží dobroty, z jeho laskavosti a milosti, jak, kdy, jak dlouho a kolik se mu líbí, a ne víc!

Když byla má duše »přesazena« do tohoto smutného a ubohého rozpoložení, zdálo se, že je přístupná pro všechny možné formy útlaku, bolesti a trýzně, přístupná pro všechna pokušení, kříže, pro sklíčenost a znepokojování, přístupná pro všechna špatná vnuknutí a hnutí; zatímco předtím se zdálo, že je přístupná jen pro božské světlo, jeho působení v nitru, božské vjemy, útěchu Ducha svatého, hnutí lásky apod. Ach, jaká je to změna! Jak odlišné jsou tyto stavy! V předchozím rozpoložení se zdálo, že milost mou duši pozvedá, aby vzlétla do výše jako orel a viděla slunce, aby žila v Bohu jako nebeský tvor, který už nemá nic společného s tím, co je na zemi. A v následujícím stavu jsem byla jako červ, který se plazí po zemi, který žije jen ve své přirozenosti a v tisícerých cizích myšlenkách, v utrpení, v pochybnostech a nepokojích duše. Jako červ, který je rozdrcen a pošlapán, cítila jsem se zcela bezmocná a bez síly, abych si sama mohla pomoci.

Poté, co Milovaný svým plynoucím sladkým Duchem lásky... po nějakou dobu nesl ovoce v mé duši, nyní mne opět vyvedl (ze sebe) a sjednotil mne se Sebou na mnohem vyšším a čistším stupni (sjednocení). Když o tom přemítám a uvažuji, vzbuzují ve mne tyto změny a nové »výstupy« ke stále vyšším stupňům dokonalosti a niterného sjednocení s Bohem veliký úžas. Pokaždé, když mi Milovaný ukáže vyšší stupeň dokonalosti, ryzosti a niterného sjednocení s Ním, mám dojem, že už výš vystoupit nemohu a že teď stojím na nejvyšším stupni, na němž mě Milovaný chce mít. A hle: jakmile s Ním zaujmu tento stupeň dokonalosti, ryzosti nebo sjednocení a nějakou dobu se v něm cvičím, Milovaný tento způsob náhle ukončí, takže se v něm už cvičit nemohu...

Tento nový způsob a tento nový »výstup« je takový, že se mi každá dřívější přímočarost zdá pokřivená, veškerá dřívější ryzost poskvrněná, všechna dřívější jednoduchost se jeví jako roztříštěnost a veškerá oproštěnost promíšena s přirozeností. Jedním slovem: všechna má dřívější dokonalost se zdá být sotva začátkem té dokonalosti, která je mi ukázána nyní a která je ode mne nyní požadována, totiž bezprostřední sjednocení ducha s božským Duchem. Ten chce totiž převzít naprostou »nadvládu« nad všemi mohutnostmi duše, nad všemi smysly a nad všemi údy těla, aby v nich a skrze ně žil a byl činný.

Ach, co vše nečiní božská láska v člověku, v němž nalezla příbytek a v němž může působit! Když už předtím jsem spočívala v Bohu a byla s ním sjednocena v tichu a samotě, v oproštění a vnoření se do Něj atd., pak toto nové obrácení se k Němu, přebývání v Jeho nitru, přilnutí k Němu, nazírání, rozplynutí v Něm a sjednocení s Ním se uskutečňuje v lásce, kterou pociťuji ještě mnohem víc: zdá se, jakoby se celý člověk proměnil v lásku, tím totiž, že miluje bez míry, bez hranic, bez omezení. Vypadá to, že Duch lásky na mne působí tak, že už neexistuje žádná podobnost s láskou, kterou jsem milovala Boha doposud. Ano, zdá se mi, jako bych doposud ve svém životě Boha nemilovala vůbec. Světlo slunce působí, že mizí světlo hvězd; tak přesahuje má současná láska všechnu lásku předchozí, neboť se zdá, že čistá božská láska, kterou nyní vnímám, láska bez přimíšenin přirozenosti, nás vlastní, námi hýbe, vede nás a ve všem nás přivádí jedině k Bohu, přičemž zakoušíme Boha pro Boha a skrze Boha ve všech věcech.

Převzato z knihy: Leben aus dem Nichts
Autor: Maria Petyt
Vydal: Vier-Türme-Verlag Münsterschwarzach, 1995
Přeložil: Norbert Žuška, OCarm.

 

Převzato z www.karmel.cz

Sekce: KARMEL   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

    Administrováno CMS systémem společnosti NETservis s.r.o.