Když člověk hledá Boha, mnohem dříve hledá Bůh člověka

Pro naší dobu je charakteristické, že se hodně mluví o Boží zkušenosti, o touze zakoušet Boha. Mnozí lidé jsou ochotni ke značným obětem: cvičení koncentrace, půst, sebezapření... Mnozí lidé si dokonce myslí, že někde v Indii nebo na Dálném Východě je možné dozvědět se o Bohu mnohem lépe než zde. Někteří dokonce používají drogy, aby se vyvolaly „mystické zážitky“. Za takovými a podobnými snahami je představa, že člověk si může zkušenost Boha „udělat“ sám, jen když je důsledný. Následkem takového způsobu hledání Boha je nezřídka bezohlednost, nucení a nátlak vůči jinak smýšlejícím, kteří někomu při snaze získání této zkušenosti stojí v cestě. Tak se staly dějiny náboženství, včetně křesťanství, do velké míry dějinami neústupnosti, názorového boje a nesnášenlivosti. Není to také příčinou, že se dnes mnozí lidé obracejí zády ke křesťanským církvím a odcházejí, aby někde jinde hledali odpovědi na své otázky a touhy?

Nemuselo by to tak být, kdyby v církvi bylo ještě více mužů a žen, kteří by navzdory překážkám ze strany vlastních bratří a sester ve víře kráčeli svou cestou k Bohu a vyprávěli by nám o tom. Jan od Kříže je jistě jedním z těchto Boha hledajících a Boha zakoušejících. Jeho názor k tématu hledání a zakoušení Boha je zřejmý z jedné věty jeho spisu Živý plamen lásky: „Když člověk hledá Boha, mnohem dříve hledá Bůh člověka!“

Bůh hledá člověka! Na první pohled neobvyklá a překvapující věta! Jan ji však vyslovuje velmi jednoznačně. Je přesvědčený o tom, že ten, kdo chce mít zkušenost s Bohem, nemusí podstupovat zvláštní asketická nebo jiná namáhavá cvičení, ani cestovat do dalekých zemí. Jan ví, že náš Bůh není daleký, cizí, nepřístupný, ale takový, který za námi spěchá jako pastýř za ztracenou ovcí; znamená to, že je s námi solidární a stal se nám ve všem podobný, dokonce i v tom, že nás hledá.

Víra v Boha, který nás hledá, nám brání, abychom se stali nepřátelé světa a života a abychom  pohrdali stvořením a bližním. Zůstáváme i nadále uprostřed každodenních problémů s jejími hádankami, otázkami a nesrovnalostmi. Nestojíme tam ale sami; je s námi Bůh a hledá nás, dokonce i tehdy, když jsme uvízli v osidlech viny a hříchu. 

Proto není vůbec lhostejné, jakou představu o Bohu máme. Kdo se domnívá, že při hledání nebo zakoušení Boha je hlavním aktérem, stane se snadno egoistou, i když podle svého mínění jedná na základě duchovní motivace. Snadno se stane, že se takový člověk zaměstnává jen sám sebou a považuje své bližní v nejlepším případě za „prostředek“ vlastního zdokonalení. Kdo je ale přesvědčen, že hlavním jednajícím je Bůh, může se klidně a svobodně, citlivě a jemně věnovat svým bližním, a tak se pro ně stát požehnáním, podobně jako Jan. Pak nejsou ve středu pozornosti člověka morální principy a zásady, nýbrž snaha dát dále přízeň a lásku, přijatou od Boha a ukázat, jak ho lze zakoušet. Tak byl sv. Jan od Kříže svými současníky líčen jako „mateřský otec“, zcela ve shodě s jeho obrazem Boha, který člověka hledá mnohem dříve a více než člověk Jeho.

Když dnes mnozí lidé mají problémy s Bohem, označují se jako ateisté a nechtějí o víře a náboženství nic vědět - není to snad také tím, že my křesťané jsme zbožnost zkrátili na morální systém? Ať už je tomu jakkoliv, naším úkolem je věřit tomu, že Bůh nás hledá a vždycky hledal, a ve světle této víry, že jsme hledaní a milovaní lidé, přistupovat k našim bližním.

Z knihy Učitel víry a Pět cest k dokonalé lásce (upraveno)

S laskavým svolením KNA