Křížová cesta se svatou matkou Terezií

23.3.2019

Křížová cesta se svatou matkou Terezií

1. Ježíš odsouzen k smrti
C 1,2: „V té době však jsem se dověděla, jaké škody a jaká krveprolití páchali ve Francii luteráni a jak se rozrůstala tato zlověstná sekta. Hrozně mě to trápilo a jako bych něčím byla či něco zmohla, naříkala jsem před Pánem a prosila ho, aby tomuto zlu zabránil. Zdálo se mi, že bych tisíckrát obětovala život, jen abych zachránila jedinou z mnoha duší, jež tam šly vstříc záhubě. Ale protože jsem žena a tak ubohá, neschopná vykonat k Boží slávě, co bych chtěla, toužila jsem upřímně – a dosud po tom toužím, aby proti tolika nepřátelům, které Pán má, aspoň ti nemnozí jeho přátelé byli zbožní. A tak jsem došla k rozhodnutí, vykonat to málo, co záviselo na mně: plnit evangelijni rady co možná nejdokonaleji a starat se o to, aby tak jednalo i těch málo řeholnic v tomto domě.
Důvěřovala jsem Boží dobrotě, že nepřestane pomáhat tomu, kdo se všeho zřekne z lásky k němu; a protože mé družky byly takové, jak jsem si je představovala ve své touze, jejich ctnosti by skryly mé chyby a tak bych se mohla aspoň v něčem líbit Bohu. Svými modlitbami za obránce církve, za kazatele a učence, kteří ji hájí, bychom pomáhaly, jak jen můžeme, svému sladkému Pánu, který je tak podle pronásledován těmi, které zahrnul tolika dobry. Zdá se, že tito zrádci ho chtějí znovu ukřižovat a nenechat mu místo, kam by složil svou hlavu.“
č. 5 Mé sestry v Kristu, společně se mnou proste Boha o tuto milost. On vás shromáždil kvůli tomu: toto je vaše povolání, toto je váš úkol a vaše touha, kvůli tomu máte prolévat slzy a za toto se modlit. (…) Celý svět stojí v plamenech, bezbožníci dychtí po tom, aby ještě jednou odsoudili Ježíše Krista – jak se říká – zahrnují ho nesčetnými urážkami a snaží se tisícerým způsobem zničit jeho církev… (…) Mé sestry, nesmíme marnit čas bezvýznamnými věcmi.“

2. Ježíš přijímá kříž
7H 4,4.8: „Bude dobré, sestry, abych vám řekla, proč Bůh uděluje takové milosti na tomto světě. Jestliže jste mě pozorně sledovaly, pochopily jste to z účinků, jež působí, nyní však vám to chci zopakovat, abyste neupadly do velkého omylu a nemyslely si, že tím pouze hýčká duše. Poněvadž Bůh nám nemůže prokázat větší přízeň, než že nám dá žít tak, abychom napodobovaly život jeho milovaného Syna, proto považuji za jisté, že tyto milosti mají posílit naši slabost, abychom ho následovaly v mnoha utrpeních – zdá se mi, že jsem o tom již několikrát mluvila.
č. 8 Uvědomte si, že na tomhle záleží mnohem víc, než dokážu vyjádřit. Upřete svůj pohled na Ukřižovaného a všechno bude pro vás snadné. Jestliže nám Pán dokázal svou lásku tak velkými skutky a tak hroznými mukami, proč ho chceme uspokojit pouze slovy? Víte, co to znamená být opravdu duchovní? To znamená stát se Božími otroky, poznačenými jeho železem, totiž křížem, takže je může prodat, jak se prodávají otroci ve světě, neboť tak byl prodán i on. A nijak by nám nekřivdil, nýbrž by nám prokázal nemalou milost, protože za nás obětoval svou svobodu. Kdo neučiní toto pevné rozhodnutí, nikdy mnoho nezíská, tím si může být jist, neboť, jak jsem řekla, pokora je základem budovy, a Pán ho nikdy mnoho nepovznese, nebude-li řečená ctnost opravdu pevná. A je to ve vašem vlastním zájmu, aby se tak předešlo tomu, že se to všechno zřítí.
Chcete-li, sestry, aby se vaše budova tyčila nad dobrým základem, pak se snažte být posledními a otrokyněmi všech, zabývajíce se tím, jak byste mohly lépe vyhovět druhým a sloužit jim. A tak z toho vytěžíte daleko víc vy samy než ty druhé, neboť budete klást do základů tak pevné kvádry, že se pak hrad nezřítí.“
Ž 15,13: „Odvolávám se nyní na to, co jsem řekla: základní prostředek, jak se osvobodit od ďáblových léček a svodů, je: rozhodnout se hned od počátku jít cestou kříže a netoužit po útěchách, neboť toto je stezka dokonalosti, kterou vytyčil náš Pán slovy: ,Vezmi svůj kříž a následuj mě.‘ On je náš vzor; a kdo se řídí jeho radami s jediným úmyslem, aby ho uspokojil, nemusí se ničeho obávat.“

3. Ježíš padá poprvé
Ž 4,3: „Avšak ani ty dary, jimiž jsi mě zahrnul, Mé svrchované Dobro a má Útěcho, nestačily. Po tolika oklikách mě tvá milosrdná a mocná ruka přivedla do tohoto bezpečného stavu, do tohoto domu tolika tvých věrných služebnic, které mi dávaly příklad, abych rostla ve tvé službě! Složila jsem sliby s velikou radostí a nadšením: stala jsem se tvou snoubenkou, můj Bože!
Vzpomenu-li si, jak jsem tě pak urážela, nemám odvahu pokračovat: ani bych se nedivila, kdyby mi bolestí puklo srdce či kdybybch tonula v krvavých slzách. A poněvadž jsem měla tak nízce zneužívat tuhle velkou důstojnost – a skutečně jsem ji skoro dvacet let zneužívala – zdá se mi, že jsem měla pravdu, když jsem ji nechtěla. Zatím tys stále snášel mé urážky, abych se mohla jednoho dne polepšit. A přesto se zdálo, Pane, že jsem udělala nějaký slib nikdy nic nedodržet, co jsem slíbila, ačkoliv jsem neměla takový úmysl. Pomyslím-li na to, co jsem tehdy prováděla, ani nevím, jaké jsem to měla úmysly. Z toho budiž jasno, můj Ženichu, kdo jsi ty a kdo jsem já. Mám takovou radost při pomyšlení, že mé nevěrnosti dávají lépe poznat tvé milosrdenství, že cítím, jak se zmírňuje bolest z toho, že jsem tě těžce urážela.“

4. Ježíš potkává svou matku
C 13,2-5: „Když nám prokazují čest, či dělají, co nám na očích vidí, pak je třeba vytáhnout tyto důvody, neboť to je nemyslitelné, aby s námi takhle jednali v tomto životě; jestliže nám však křivdí, a my to nazýváme křivdami, ačkoliv to žádné nejsou, pak nevím, proč bychom si měly stěžovat. Buď jsme nevěsty tak velkého Krále nebo ne. Jsem-li jimi, pak je to snad čestné od ženy nepodílet se na urážkách, jimiž je zahrnován její ženich, jen proto, že k tomu cítí odpor? Což nemají oba vše společné, čest i potupu? Což můžeme mít účast na jeho království a těšit se z něho, a přitom nesnášet urážky, jimiž je zahrnován, a nepodílet se na jeho utrpení?
č. 3 Kéž Bůh nedopustí, abychom o něco podobného usilovaly. Která z vás se domnívá, že je méně vážená, ať se považuje za šťastnější, a také je; snáší-li vše s trpělivostí, dostane se jí cti v tomto i v budoucím životě. – Věřte mi to!
Snažme se, mé dcery, aspoň v něčem napodobovat hlubokou pokoru nejsvětější Panny, jejíž šat nosíme. Cítím zahanbení, když pomyslím, že se nazýváme jejími řeholnicemi. I když se nám zdá, že se kdovíjak pokořujeme, vždy budeme velmi vzdáleny toho, co vyžaduje náš titul dcer takové Matky a nevěst takového Ženicha.

5. Šimon pomáhá Ježíšovi nést kříž
Z 5,3 – 10.17 „Obětujeme-li se z těchto dvou důvodů – z poslušnosti nebo z lásky k druhým – Boha to potěší, neboť tak pro něho pracujeme podle jeho vlastních slov: ,Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, pro mne jste udělali‘ (Mt 25,40).
Pokud jde o poslušnost, nechce, abychom kráčeli jinou cestou, než šel on, a tedy, kdo ho chce opravdu milovat, ať následuje toho, který byl ,poslušný až k smrti‘ (Flp 2,8). Je-li to tedy pravda, odkud tak častý odpor k tomu, že se musíme zabývat jinými věcmi a nemůžeme většinu dne trávit sami a pohrouženi v Boha?
č. 8 Vzpomínám si na vyprávění jiného řeholníka. Umínil si pevně a rozhodl se, že nikdy nebude odmlouvat, ať mu uloží jeho představený sebenamáhavější práci. Jednou se vracel pozdě večer z práce a byl tak unavený, že se stěží držel na nohou… Chtěl si právě odpočinout a sednout si, když přišel představený a nařídil mu, aby vzal motyku a šel kopat na zahradu. I když byl tak unavený, že div nepadl, neřekl ani slůvko a chopil se motyky. Když kráčel chodbou k zahradě, zjevil se mu náš Pán s křížem na ramenou, nesmírně unavený a ztýraný, a tak mu naznačil, že jeho zemdlenost není proti jeho vyčerpanosti nic.
č. 17 Zde jasně vidíte, že jsme jeho otroci, kteří se z lásky k němu dobrovolně prodali ctnosti poslušnosti. Neboť kvůli této ctnosti se jaksi vzdáváme požitku Boha samého. To všechno ještě nic není, uvážíme-li, že Pán sám opustil z poslušnosti náruč Otcovu, aby se stal naším služebníkem. Jak se mu můžeme za tuto milost odvděčit, abychom mu ukázali své uznání?

6. Veronika otírá Ježíšovi tvář
C 26,6: „Budete-li na něho hledět, jak je ztrýzněn, vaše srdce se rozněžní, pak ho budete nejen nazírat, nýbrž začnete s ním hovořit, ne však složenými modlitbami, nýbrž slovy, jež budou vycházet ze srdce, a taková má on nejraději: Ó, Pane celého světa a pravý Ženichu mé duše, jak to, žes zmařil sám sebe? Můj Pane, mé Dobro, je to možné, že chceš připustit do své blízkosti takovou ubožačku, jako jsem já? A přece vidím na tvé tváři, jak tě to těší, že mě vidíš u sebe. Je to možné, Pane, že tvoji andělé tě opustí a ani tvůj Otec tě nepotěší? A je-li to pravda, můj Bože, že to všechno snášíš pro mne, jak nicotné je to, co snáším pro tebe? Proč naříkám? Jak mě to zahanbuje, když na tebe hledím tak zuboženého! Od této chvíle, Pane, abych tě aspoň v něčem následovala, chci snášet nejen trápení, jež na mne budou přicházet, nýbrž budu je považovat za cenné poklady. Jděme společně, Pane: půjdu, kamkoliv půjdeš ty; kdekoliv projdeš ty, tam projdu i já.“

7. Ježíš padá podruhé
MLB 2,2: „Začne-li být řeholnice nedbalá v jistých věcech, jež se nezdají tak závažné, a zůstává-li v tomto stavu dlouho, aniž by jí svědomí něco vyčítalo, pak je její pokoj špatný a ďábel by jej mohl použít, aby ji zavlekl do jakéhokoliv zla. Snad půjde jen o nějaké provinění proti konstitucím, což samo o sobě není žádný hřích, anebo o nedbalost při plnění příkazů představeného a snad i bez nějaké zloby; protože však představený zastupuje Boha, je nutno udělat vše možné, aby se vykonalo, co chce, neboť právě kvůli tomu jsme sem přišly. Kolik je to maličkostí, jež se samy o sobě nezdají být hříchem, a přesto jsou chybami. A kolika se jich dopouštíme ve své velké ubohosti! Ostatně tvrdím jen toto: když se jich dopustíme, je třeba toho litovat a přiznat, že jsme pochybily. Jinak – opakuji – ďábel by toho mohl využít a krok za krokem zbavit duši vnímavosti na tyto maličkosti. A dosáhne-li toho, dcery, pak zaznamenal nemalý úspěch a obávám se, že půjde dál. Proto vás pro lásku Boží prosím, abyste byly stále na stráži. Dokud žijeme, nesmíme nikdy přestat bojovat: uprostřed tolika nepřátel nelze stát se založenýma rukama. Musíme stále bdít a hledět na to, jak se chováme ve svém nitru a jak navenek.“

8. Ježíš promlouvá k jeruzalémským ženám
Ž 7,20-22: „Je to velké zlo pro duši, je-li sama uprostřed tolika nebezpečí. Proto radím všem, kdo se věnují modlitbě, a zvláště na počátku, aby se spřátelili a hovořili s osobami, pro něž je modlitba denním chlebem. I kdyby si jen vzájemně pomáhali modlitbou, bude to vždy velmi prospěšné, nehledě k mnoha jiným výhodám.
Jestliže se ve světě vyhledávají rozhovory a náklonnosti ne zcela nezávadné, i když i tam si lidé rádi vyhledávají přátele, aby se lépe pobavili a pokochali se vzájemným vyprávěním o svých marných rozkoších, nevidím důvod, proč by se mělo zakazovat tomu, kdo vážně začíná milovat Boha a sloužit mu, aby někomu svěřoval své radosti a svá trápení, přirozené bohatství toho, kdo se věnuje modlitbě. Ať nemá obavy z chlubivosti, je-li jeho touha po přátelství s Bohem upřímná, potlačí-li ihned první hnutí, vyjde z toho se zásluhou. A tak tímto čistým úmyslem pomůže sobě i druhým, získá větší zkušenost a bude zdrojem poučení pro své přátele, aniž by o to usiloval.
22. Ve věcech Božích se postupuje tak nedbale, že je nutné, aby se dobří navzájem podpírali, chtějí-li postupovat vpřed. Dnes je v módě ponořit se do víru marností a rozkoší tohoto světa, že se tomu už málokdo diví; začne-li však někdo sloužit Pánu, pak nesčetní začnou reptat. Proto je nutno se sdružovat a bránit, až se získá taková síla, že není nutno se bát žádného útoku: jinak budou všichni v nebezpečí.
Je pravda, že mezi všemi zrozenými z ženy já jsem ta nejubožejší a ta nejpodlejší, ale zdůrazňuji, že i nejpevnější neztratí nic, jestliže nebudou důvěřovat sobě a pokorně budou praktikovat to, o čem jsem zde mluvila, a spolehnou se na tu, která má zkušenost. O sobě mohu jen říci, že kdyby mi Pán nedal pochopit tuto pravdu a příležitost mluvit důvěrně s osobami oddanými modlitbě, skončila bych pádem do pekla v tom svém pletenci pádů a pokání, neboť k pádu mi pomáhali mnozí, zatímco k povstání jsem byla sama; ještě nyní se divím, že jsem nezůstala navždy ležet na zemi. Nepřestanu děkovat Božímu milosrdenství. Jen Bůh mi podával ruku. Buď vždycky veleben! Amen.“

9. Ježíš padá potřetí
C 21,1-2 a 6-7: „Nelekejte se, dcery, že je třeba dávat pozor na tolik věcí, než vyrazíme na tuto božskou cestu. Je to skutečná cesta do nebe, na níž se získává velký poklad, a není tedy divu, že se nám zdá svízelná. Přijde však doba, kdy se nám bude zdát všechno nicotné ve srovnání s tak úžasnou hodnotou.
č. 2 Vracím se tedy k těm, kteří chtějí jít touto cestou a nezastavit se, dokud nedojdou k živé vodě a nebudou z ní pít. Je velmi důležité vědět, jak začít, a proto říkám, že je nutno udělat pevné a rozhodné předsevzetí, že se dotyčný nezastaví, dokud nedojde až k onomu prameni. Ať se stane cokoliv, ať se děje, co se děje, ať reptá, kdo chce, je nutno se namáhat, kolik je zapotřebí: i za cenu, že zemřeme uprostřed cesty, když naše odvaha klesá před tolika překážkami, směřujme k cíli, i kdyby se celý svět řítil do zkázy.
Často se říkává: ,Na této cestě je tolik nebezpečí, ta a ta na ní zahynula; a jiná se zase zklamala; a ta, jež se tolik modlila, padla; tímto způsobem křivdíte ctnosti, to není pro ženy, jež se dají snadno oklamat; ženy ať raději předou; nemají zapotřebí takových vytříbených věcí; stačí jim Otče náš a Zdrávas Maria‘.
č. 7 Nemluvím nyní o tom, zda je ústní modlitba nebo rozjímavá pro všechny, tvrdím jen, že vy potřebujete obojí. Pro řeholníky je to povinnost; a kdyby vám někdo říkal, že je to nebezpečné, považujte jej samého za nebezpečí a vyhněte se mu. Nezapomeňte nikdy na tuto radu, kterou snad budete potřebovat. Nebezpečí je nemít pokoru a jakoukoliv jinou ctnost, nikdy však cesta modlitby. To je strašák, kterého vymyslel ďábel, a jím se mu mnohokrát podaří přivést k pádu duše, jež se zdánlivě oddávaly modlitbě.“

10. Ježíš svlečen ze šatů
Ž 35,2.3.4: „ Do té doby jsem nevěděla, že naše pravidla před zmírněním zakazovala vlastnictví, a už jsem přemýšlela, že je třeba zakládat s důchody, aby se tak zabránilo starostem o nezbytné živobytí. Nepomyslela jsem na ony mnohem závažnější, jimiž oplývá péče o majetek.
č. 3 Byla jsem zvyklá tázat se ve všem o radu, ale nenacházala jsem nikoho, kdo by sdílel mé názory, ani můj zpovědník, ani učenci, jichž jsem se dotazovala. A přesto když jsem se dověděla, že řehole zakazovala mít důchody, zdálo se mi dokonalejší zachovávat ji a nedokázala jsem se přesvědčit o opaku navzdory všem důvodům, jež mi uváděli; kvůli nim jsem nevěděla co dělat.
Několikrát se jim i podařilo přesvědčit mě, ale sotva jsem se ponořila do modlitby a zahleděla se na Pána na kříži, chudého a zbaveného všech věcí, stala se mi nesnesitelná myšlenka, že jsem bohatá, a prosila jsem ho se slzami v očích, aby to zařídil, aby i já byla chudá jako on.

11. Ježíš přibit na kříž
7H 4,15: „Řeknete, že tím nikoho neobracíte, neboť vaše sestry jsou už ctnostné. A co je vám do toho? Čím budou dokonalejší, tím příjemnější budou jejich chvály Bohu a tím víc bude jejich modlitba pomáhat bližnímu. Zkrátka, sestry – a tím končím – střezme se toho, abychom stavěly věže bez základu. Pán totiž více hledí na lásku, s jakou se konají, než na velkolepost děl. Uděláme-li, co závisí na nás, dá nám i konat to stále lépe. Nesmíme se však hned unavit, nýbrž vnitřně i navenek přinášet Bohu jakoukoliv oběť, jako jen můžeme v tomto krátkém životě – snad mnohem kratším, než si myslíme. On ji připojí k tomu, co za nás obětoval na kříži, aby měla hodnotu, jež jí zasloužila naše vůle, i když se ten skutek zdá být nepatrný.“

12. Ježíš umírá na kříži
C 12,1-4: „Přejděme k jiným věcem, jež jsou také velmi důležité, i když se to nezdá. Na cestě dokonalosti se nám zdá všechno obtížné, a právem, neboť je to válka, kterou vedeme proti sobě. Sotva se však pustíme do práce, Bůh nám udělí tolik milostí a působí v duši tak mocně, že se jí zdá nicotné všechno, co může vykonat v tomto životě. A pak, my řeholnice, už jsme většinu vykonaly. Z lásky k Bohu jsme se zřekly své svobody a podrobily ji moci druhých, a nyní konáme hodně skutků pokání, postů, zachováváme klauzuru a modlíme se v chóru. I kdybychom se chtěly hýčkat, jak jsem to činila jen já v různých klášterech, kde jsem žila, podaří se nám to jen zřídka. A proč se tedy vzpíráme umrtvovat své nitro, když nás to činí dokonalejšími a získává nám to více zásluh než všechno ostatní, a když nám to pomáhá přemáhat se s větším klidem a lehkostí? Toho se nedosáhne, jak jsem říkala, leč krok za krokem, tímže se zapírá vlastní vůle a přirozené touhy již v nejmenších věcech, až se dosáhne, že duch plně ovládá tělo.
č. 2 Všechno, nebo téměř všechno záleží na tom, zřekneme-li se samy sebe a svých potěšení. Kdo začně opravdu sloužit Pánu, pak to nejmenší, co mu může obětovat, je život, a poněvadž mu zasvětil svou vůli, čeho se bojí? Opravdový řeholník, nebo člověk oddaný modlitbě, jenž dychtí zakoušet Boží dary, musí být ochoten zemřít pro Boha, ba dosáhnout mučednické smrti. Vždyť to víte i vy, sestry, že život dobrého řeholníka, který chce patřit mezi nejdůvěrnější přátele Boha, je jediné dlouhé mučednictví. Nazývám je ,dlouhé‘, a ono také je ve srovnání s těmi, jimž byla sťata hlava. Avšak život je krátký. A pro některé velmi krátký. A nevíme, jestli náš není právě takový, že skončí hodinu či hned na to, kdy jsme se rozhodly bezvýhradně se oddat službě Bohu. A není to nijak nemožné. Nesmíme se spoléhat na to, co končí. Každá hodina by mohla být poslední: a která z vás by ji nechtěla dobře využít?

13. Ježíš položen do klína své matky
ND 15: „Včera celý den jsem prožívala jakousi hlubokou osamocenost. Večer, když jsme byly pospolu, se zpívala písnička o trápení, které člověk zakouší, když je vzdálen od Boha. A poněvadž jsem byla celá roztoužená, tak mě to dojalo, že mi ruce začínaly tuhnout, přestože jsem se tomu všemožně bránila; asi jako když bývám bez sebe při nezměrné radosti, tak to začínalo nyní kvůli velké trýzni: duše byla vytržena jakoby mimo dosah smyslů. Dříve to nedošlo nikdy tak daleko, aby mě to zbavilo smyslů, přestože trýzeň bývala silná. (…) Avšak nyní se tak náramně zvětšila, že je nutno ji nazývat probodením; z toho se také lépe pochopí, co vytrpěla Panna Maria.
Jak říkám, dosud jsem neměla ponětí o tom, co se chce říct výrazem probodení. Zůstala jsem tak tělesně zdrcená, ruce jakoby vykloubené a bolavé, že ještě nyní mohu psát jen s velkou námahou.
Trápilo mě to až do dnešního rána, když mě v modlitbě zachvátilo velké vytržení, v němž se mi zdálo, že náš Pán přenesl mou duši před Otce a říkal mu: „Dávám ti tu, kterou jsi mi dal.“ – A zdálo se mi, že mě Otec přivinul k sobě.

14. Ježíš položen do hrobu
5H 2,6: „Nuže tedy, mé dcery, dejte se ihned do práce! Tkejme tuto malou kuklu tím, že se budem zbavovat veškeré sebelásky a vlastní vůle, že nebudeme lpět na žádné pozemské věci a konat skutky pokání, modlit se, rozjímat a poslouchat, a to ostatní, co už znáte. Ach, kdybychom praktikovaly všechno, co známe, a čemu nás naučily! A pak ať zemře, ať zemře tento červ, jako bourec morušový, když vykonal svou práci! Tehdy zjistíme, že vidíme Boha a budeme zakoušet, že jsme pohřbeny v jeho velikosti, jako ona malá housenka ve své kukle. Říkám-li, že uvidíme Boha, pak tím míním způsob, jaký se dává zakoušet v tomto druhu spojení.“

 

Převzato z webu bosekarmelitky.cz

 

Sekce: KARMEL | MODLITBY SVĚTCŮ | RŮZNÉ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

    Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.