'Slupky' mého štěstí

31.10.2015

'Slupky' mého štěstí

Marie Petyt (1623-1677)

 

My lidé jsme bytostmi, které si nevystačí samy, které nikdy nejsou 'hotovy' a samy se ani nedokáží rozvinout do podoby završeného nejvyššího cíle. Vždy potřebujeme a znamenáme víc, než si sami můžeme dát.

Naše kultura ale nevytváří mnoho prostoru, abychom mohli tuto vrozenou výbavu – to, že jsme potřební – prožívat přiměřeně. Od dětských let nás učí dusit v sobě touhu po nezahaleném hlubokém zakoušení prostého obnaženého bytí pomocí námi ovládnutých a prohlédnutých věcí. Jako lidé, kteří vlastní, stáváme se lidmi, kteří v sobě už nemají volný prostor.

Životní standard, majetek, komfort jsou 'slupky' mého štěstí, do kterých jsem si navykla se zahalovat. Do jisté míry šokující je proto zjištění, že jsem ještě nikdy nebyla tak šťastná jako v okamžiku, když všechno toto odpadlo, a já – navenek i uvnitř zbavena těchto slupek – bezprostředně pocítila skutečnost mého prostého bytí. Jde o velmi něžnou, otevřenou a tvůrčí skutečnost, která se dotýká mého srdce a vytváří z něj prázdný a tichý prostor, schopný přivítat přítomnost jiného.

Musím pustit z rukou, co vlastním (způsobem, který znesvobodňuje pro Boha), abych byla vysvobozena z pout starostí o věci, které blokují přístup k nejhlubší dimenzi mého života. Když se člověk naučí přijímat sebe jako toho, kdo sám sobě nepatří, když je schopen zapomenout na sebe a zdarma, nezištně se odevzdat, nalezne v tom dovršení své existence, které mu nemůže dát žádné bohatství.

Milovaný řekl: "Stěží nacházím někoho, kdo by se chtěl nechat proniknout mou láskou a přijmout ji; má čistá láska je všude odmítána, protože má navrch smyslnost a sebeláska." Má duše, zraněná láskou, na to řekla: "Přijď, můj Milovaný, přijď, ze všech Nejmilejší, já dovolím tvé lásce, aby u mne nalezla příbytek; přijď, Nejmilejší, když pro tvou lásku nikde není místo – u mne ho nalezne."

Zdálo se, že mé srdce se rozšiřuje, rozpíná a nebývale rozvíjí a otevírá, aby do sebe přijalo a v sobě uzavřelo cosi velikého, něco, co má obrovskou cenu. Milovaný pak dal mé duši svou lásku... Přijala jsem novou, větší sílu božské lásky a zdálo se, že se má duše ve svém nejhlubším nitru rozpouští a zmírá ve svém Milovaném. Tak jsem zůstala nějakou dobu ukrytá ve svém nitru, odloučená a oproštěná od všeho a sladce stravována v tomto ohni lásky.

Planoucí láska ve mně působí velmi tichým způsobem prostřednictvím ohnivých plamenů, které mne sjednocují s mým Milovaným tím, že mne stravují. Nedělám nic, jen miluji. Mé srdce a celé mé nitro je neustále žhnoucím uhlím. Oheň lásky hoří nepřetržitě, aniž bych mu ze své strany poskytovala potravu, abych uchovala jeho plamen. Nejniternější přítomnost a trvalé nazírání Milovaného je ohni trvalou potravou, takže nikdy nezhasne ani nevychladne.

Převzato z knihy: Leben aus dem Nichts
Autor: Maria Petyt
Nakladatelství: Vier-Türme-Verlag Münsterschwarzach, 1995
Přeložil: Norbert Žuška, O.Carm.

Marie Petyt (Marie od sv. Terezie) se narodila v roce 1623 v Hazebroeku (Flandry). V osmi letech onemocněla neštovicemi a natrvalo přišla o svou hezkou tvář. V roce 1643 se stala terciářkou Karmelu. Od roku 1647 byla ve spojení s Michaelem od sv. Augustina a na jeho příkaz sepsala dějiny svého duchovního života. Její duchovní cesta vykazovala jak výšiny tak hlubiny mystického prožívání křesťanské víry. Od roku 1657 žila v malé poustevně v Mechelen, kde i zemřela v roce 1677.

Převzato z webu karmel.cz.

Sekce: KARMEL | DUCHOVNÍ ŽIVOT   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

    Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.