Snoubenka Ducha svatého

12.5.2016

Snoubenka Ducha svatého

Vojtěch od sv. Hedviky OCD

 

 

Když se Maria stala Bohorodičkou, její životní úděl se navždy spojil s údělem jejího Syna. Proto není divu, že odporování Kristu proniká i Mariinou duší (srov. Lk 2,34-35), a že když Syn svým posláním lidi rozděluje (srov. Mt 10,34-36), Mariina úloha s sebou ponese podobné následky. A tak jsme svědky situace, kdy se i křesťané mezi sebou navzájem přou o místo, jež by mělo být Ježíšově Matce přiřčeno. Na dokreslení snad stačí následující dvě výpovědi, vybrané záměrně pro jejich radikální vyostření: „Honosí-li se někdo, že má Boha za Otce, a nemá k Marii něžnosti pravého dítěte, je to podvodník, jenž má otcem leda ďábla“ (srov. sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu). „Tam, kde je uctívána Maria (…), tam není církev Kristova“ (Karl Barth).


Duch svatý nebo Maria?
Jedním z důvodů tohoto velmi bolestně rozdílného pohledu na Pannu Marii je fakt, konstatovaný protestantskou teoložkou Elsie Gibsonovou: „Když jsem začala studovat katolickou teologii, vždy, když jsem čekala, že se bude mluvit o Duchu svatém, nacházela jsem Marii. To, co protestanté jednomyslně připisují působení Ducha svatého, bylo připisováno Marii.“ A třebaže se toto tvrzení jeví jako poněkud jednostranné, je v něm, alespoň na úrovni praktické zbožnosti, mnoho pravdy. Stačí si povšimnout ustálených formulací, které jsou v našem katolickém prostředí naprosto běžné: „skrze Marii k Ježíši“, „Maria v nás utváří Krista“, „Maria je poutem mezi námi a Kristem“, „Maria je Spoluvykupitelkou“…
Právem proto tvrdí kardinál Yves Congar, že Maria občas tvoří (spolu s eucharistií a papežem) pro obyčejného katolíka jakousi „náhražku“ zcela zřejmě opomíjené třetí božské Osoby.
Aby se tak nedělo a my se přitom mohli i nadále vyznačovat nezmenšenou mariánskou úctou, je potřeba nejprve začít dostatečně zdůrazňovat a hluboce prožívat absolutní prvenství posvěcujícího Ducha Pak bude možné s ještě větší účinností docenit Marii jako tu, která je v nejvyšším stupni posvěcená (kard. Leon Suenens).


Duch svatý v díle posvěcení člověka

Je-li pro nás většinou samozřejmé, že jsme byli vykoupeni Ježíšem Kristem, pak už to platí v mnohem menší míře o vědomí, že zmrtvýchvstalý Kristus je mezi námi přítomen a uděluje nám plody své výkupné oběti právě v Duchu svatém.
Na jedné straně totiž Ježíš tvrdí, že bude se svými učedníky až do konce světa (srov. Mt 28,20), na druhé straně je provádí zkušeností svého „odchodu“ (srov. Jan 14,2nn.; Lk 24,50-51; Sk 1,9). Kristovo nanebevstoupení ovšem neznamená jeho nepřítomnost (srov. Mk 16,19-20), neboť Pán je i nadále aktivně přítomen ve své církvi právě v daru Ducha svatého. Duch svatý je „způsobem“, jímž je sám Zmrtvýchvstalý přítomen ve společenství svých učedníků. Liturgie to jasně naznačuje epiklezí (svoláváním Ducha svatého), která se objevuje jak v průběhu mešní bohoslužby (církev prosí o sestoupení Ducha na obětní dary, aby mohlo dojít k jejich proměnění, a vzápětí nato o jeho přetvořující působení v liturgickém shromáždění), tak ve formulích nebo konsekračních předmluvách ostatních svátostí.
Svatý Pavel nás proto neustále na toto působení Ducha svatého upozorňuje; říká, že jsme chrámem, v němž Duch přebývá (srov. 1 Kor 3,16-17) a připomíná, že v Duchu svatém se stáváme Božími dětmi, uvědomujeme si tuto důstojnost a jsme pobízeni a dostáváme sílu k tomu, abychom podle ní žili (srov. Gal 4,6-7; Řím 8,14-16). Mluví dokonce o tom, že je to Duch svatý, který se v nás modlí způsobem, který se líbí Otci (srov. Řím 8,26-27).
Jen s hlubokým vědomím této mnohotvárné přítomnosti a působení Ducha svatého ve světě a v církvi můžeme do hloubky proniknout a přijmout Mariino poslání v tomto díle našeho posvěcení.


Duch svatý v Marii

Prvním a povinným krokem na této cestě poznání vztahu k Duchu svatému a k Panně Marii je bezesporu rozjímání o působení Ducha přímo v Mariině životě.
Od prvního okamžiku, kdy Písmo hovoří o Mariině úloze, zdůrazňuje činnou přítomnost Ducha svatého: když anděl objasňuje způsob jejího panenského početí Mesiáše, říká: „Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní!“ (Lk 1,35a) Totéž je potvrzeno v Matoušově evangeliu, v němž anděl poučuje Josefa: „Dítě, které [Maria] počala, je z Ducha svatého“ (Mt 1,20c). Aby v nás nezůstal ani stín podezření, že to vše je řečeno pouze kvůli Kristu, nikoli však kvůli jeho Matce, scéna zvěstování začíná pozdravem, v němž je Maria nazvána „kecharitómené — zahrnutá milostí“ (srov. Lk 1,28).
Navíc, celé následující líčení Mariina setkání s Alžbětou je vedeno schématem, ve kterém Ježíšova Matka vystupuje jako archa smlouvy (srov. 2 Sam 6 a Lk 1,39-56), která znamená nejen přítomnost Hospodina, ale i jeho moci, Ducha (srov. Ž 132,8; Lk 1,41b).
V tomto světle se nám pak Maria jeví i při jiných událostech jako ta, jež je vedena Duchem svatým: když se v Káně přimlouvá u Syna ve prospěch svatebčanů (srov. Jan 2,3-5) nebo, když stojí pod křížem (Jan 19,25).
Zvlášť výrazně se pak úzký vztah mezi Duchem svatým a Marií ukazuje na začátku Skutků apoštolů, kdy je Maria v kruhu těch, kdo v modlitbě očekávají dar vylití Ducha (srov. Sk 1,13-14).

Jde tedy o víc než jen o nekriticky předpojaté ódy, když se svatý Jan od Kříže (který se o Matce Boží zmiňuje ve svých dílech pouze šestkrát, a to vždy jen na okraj!) vyjadřuje následujícím způsobem: „…Takové byly skutky slavné Panny, naší Paní, která byla od počátku pozvednuta k tomuto vznešenému stavu (mystického sjednocení s Bohem) a nikdy v sobě neměla vtištěnou podobu nějakého tvora, ani se jím nenechala vést, nýbrž veškeré její hnutí bylo skrze Ducha svatého“ (3. kniha Výstupu na horu Karmel, 2,10).


Duch svatý a Maria v díle posvěcení člověka
Tento biblicky inspirovaný pohled na Pannu Marii jako na tu, která se neustále nechává vést svatým Duchem, nám snad již umožní vyhnout se chybnému způsobu prožívání její úlohy v našem duchovním životě.
Maria pochopitelně není jen čistou ženou a vzorem víry; na základě Kristovy vůle je jednou provždy i naší matkou (srov. Jan 19,26-27). Není to však ona, kdo nám uděluje Boží milosti; ona nám je vyprošuje, zprostředkovává svou přímluvou (srov. Lumen gentium 62), a učí nás, jak tato Boží obdarování přijímat.
Jinými slovy: v Kristově prostřednictví nestojí Maria na straně Boží, neboť právě to je místo vyhrazené Duchu svatému, nýbrž na straně lidské jako Matka církve, aby pomáhala člověku otevřít se daru spásy a posvěcení. Proto se na 2. vatikánském koncilu o Marii rozjímalo v kontextu Božího lidu a bylo tam konstatováno následující: „Jako je matka Ježíšova, oslavená už s tělem a duší v nebi, obrazem a počátkem církve, která se dovrší v budoucím věku, tak zde na zemi září před putujícím Božím lidem jako znamení jisté naděje a útěchy, dokud nepřijde den Páně“ (Lumen gentium 68).
Naše posvěcení je přitom harmonickým dílem synergie (spolupůsobení) Otce, jenž je pramenem veškerého daru, Ježíše Krista, jediného prostředníka, Ducha svatého, v němž jsme posvěcováni, přímluvy Panny Marie a svatých, ale i naší spoluúčastí.
Maria v něm má, stejně jako Duch svatý, ale i ostatní „protagonisté posvěcení“, své nezastupitelné místo. A proto se nebojme k sobě přijmout Marii; neboť to, co v ní bylo počato, je z Ducha svatého (srov. Mt 1,20).

Zdroj: bosekarmelitky.cz

 

Sekce: MARIA | KARMEL | DUCH SVATÝ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

    Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.