Svatá Marie Magdalena de´Pazzi (1566-1607)

25.5.2012

Svatá Marie Magdalena de´Pazzi (1566-1607)

Svatou Terezii „Velikou“, tedy z Ávily, zakladatelku a nejznámější světici bosého Karmelu, nezřídka již v době barokní vyobrazovali umělci spolu s jinou velkou mystičkou, která byla řeholnicí nereformovaného Karmelu, totiž se svatou Marií Magdalenou de´Pazzi. Tak je tomu například i na jednom z oltářů v kostele sv. Havla na Starém Městě Pražském. Přestože i památka této světice je zapsána v celocírkevním kalendáři, je svatá Marie Magdaléna de´Pazzi známa méně. Její vnitřní život byl ale velmi bohatý a projevuje strhující sílu Boží lásky k člověku.


„Jakou krásu musím poznávat ve své duši! Ó kráso duše! Kdo by se do tebe nezamiloval? Ó vznešená, nevysvětlitelná kráso! Poznání její vznešenosti dává duši klidnou a trvalou jednotu a pokoj v srdci a příjemnou laskavost vůči druhým lidem. Blažená a šťastná je duše, jíž ty, ó můj Bože, dáváš toto poznat, neboť jakmile pochopila svou vznešenost, hned zase také rozjímá o tom, jak nicotná je sama v sobě.“ (Probazione 2,109.)

Svatá Marie Magdalena de´Pazzi se od počátku stala světicí pověstnou tím, že její život byl bohatě provázen mystickými prožitky. Navíc prostředí, které ji obklopovalo, mělo velkou snahu tyto události co možná zachycovat, zejména její vidění a slova při nich pronesená. Už jako osmnáctileté novicce jí zpovědník uložil sepsat vlastní životopis. A její novicmistrové a ještě další jiné sestře dal za úkol, aby zapisovaly poznámky o prožitcích sestry Magdaleny. Zápisky ale ve skutečnosti pořizovala její spolunovicka (a přítelkyně ještě z doby před vstupem do kláštera), sestra Maria Pacifica del Tovaglia; ta záznamy předávala oněm oběma sestrám. Kromě toho se při extázích další dvě nebo tři sestry střídaly v zapisování slov sestry Marie Magdaleny. Tak vzniklo několik svazků rukopisných zápisků, které byly pak doplněny životopisem světice od sestry Marie Pacifici, sepsaným pro beatifikační proces, a od novicek sebranými radami, které jim Marie Magdalena jako novicmistrová dávala. Ona sama nenapsala nic, kromě několika dopisů příbuzným. Dva její životopisy napsali její zpovědníci: její řádný zpovědník Vincenzo Puccini jej vydal hned r. 1609 (dva roky po její smrti; záhy bylo vydání rozebráno a 1611 vyšlo vydání druhé, doplněné) a mimořádný zpovědník jezuita Virgilio Cepari vydal jiný její životopis v roce její kanonizace r. 1669. Oba byly opakovaně vydávány a překládány do dalších jazyků.

Nová vlna zájmu o odkaz této světice vyvstala v souvislosti s výročím čtyř století od jejího narození v roce 1966. Přesto přese všechno je málo známá i ve svém vlastním řádu. A to nejen pro nedostatek literatury o ní mimo italské prostředí, ale také tím, jaký „typ světce“ ztělesňuje. My severnější národy jsme zdrženliví a racionalističtí, proto v nás záplava mystických jevů, kterou její životní příběh obsahuje, probouzet nedůvěru. A i když si to třeba ani neuvědomíme zřetelně, nesnažíme se díky tomu poznat takovou světici blíž.

Marie Magdalena se narodila 2. dubna 1566 ve Florencii. Měla ještě 3 bratry, mezi sourozenci se narodila jako v pořadí druhá. Pocházela z přední šlechtické rodiny ve Florencii.

Na křtu dostala jméno Kateřina: tak se jmenovala babička z matčiny strany, ale tak se jmenovala i její vzdálenější příbuzná, která zemřela v roce 1490 jako františkánka v pověsti svatosti. Ve svém řeholním životě se tato františkánka modlila mimo jiné také na smír za velký hřích, který se v rodině tehdy odehrál: v roce 1478 dva členové rodu Pazzi při svatební mši v kostele S. Marie del Fiore ve Florencii po proměňování probodli dýkou dva členy rodu Medici; jednalo se o krevní mstu.

V osmi letech svěřili rodiče svou dceru Kateřinu k výchově sestrám maltézského řádu do kláštera San Giovannino deil Cavalieri. Tam se o ni starala její teta - řeholnice, matčina sestra. Dva roky nato, o slavnosti Zvěstování Páně 1576 tam Kateřina přistoupila k prvnímu svatému přijímání. A o tři týdny později (na Zelený čtvrtek) tato desetiletá dívka složila soukromý slib panenství (na celý život).

Pak se vrátila domů. Jako dvanáctiletá nebo třináctiletá měla první mystický prožitek, o kterém víme. Ve čtrnácti letech ji rodiče do onoho kláštera umístili ještě jednou, protože otec se stal guvernérem v Cortoně a dočasně se tam odstěhoval. Zpovědník sester tehdy dívce dovolil přijímat eucharistii o všech svátcích. To byla v té době neobyčejná výsada. Po roce se Kateřina vrátila zase k rodičům.

Během pobytu u sester poznala, že také ona sama chce být řeholnicí. Ale mezi tyto sestry ji to netáhlo, protože viděla, že se v klášteře málo zachovává řehole a málo se žije společným životem. Později při procesu svatořečení tyto sestry prohlásily: „Nebyly jsme jí hodny a ona nás opustila.“ Uvažovala o vstupu ke klariskám nebo dominikánkám, jejichž kláštery ve Florencii měly dobré jméno pro svou přísnou klausuru a chudobu. Ale na radu rektora jezuitské koleje se rozhodla pro klášter karmelitek Santa Maria degli Angeli, protože v něm se kladl velký důraz na společný život .

Rodiče s jejím záměrem nesouhlasili a snažili se jí předložit nabídky ke sňatku. Na to ona odpověděla, že raději by se nechala připravit o život, než aby si zvolila jiného ženicha než Ježíše.

Do kláštera karmelitek přišla poprvé 14. srpna 1582, a to na 14 dní, aby poznala tamní život a to, zda se k němu cítí povolána. Rozhodla se vstoupit natrvalo. Důležitý vliv na její rozhodnutí měla ta okolnost, že karmelitky směly přijímat eucharistii každý den. (Poznamenejme na okraj: v říjnu toho roku, během doby, kdy Kateřina de´Pazzi po zkušebních dvou týdnech v klášteře trávila ještě nějaký čas znovu doma u rodičů, zemřela ve vzdáleném Španělsku svatá Terezie z Avily.)

Kateřina Pazzi vstoupila do kláštera v sobotu před 1. nedělí adventní, 27. listopadu 1582. Kapitula kláštera jednomyslně odhlasovala, že Kateřina může začít postulát. Její matka nesla odchod své dcery velmi těžce a poslala do kláštera uznávaného malíře, aby namaloval podobiznu dcery (ještě ve světských šatech). Na obraze je patrné, že Kateřina s tím nesouhlasila. 30. ledna 1583 dostala postulantka řádový oděv a s ním jméno Marie Magdalena. Začala kanonický noviciát.

Když uplynul rok, sestry jí noviciát prodloužily o tři měsíce, a to jen z toho důvodu, aby neskládala sliby sama, ale společně s jinou sestrou. Marie Magdalena tehdy předpověděla, že stejně bude sliby skládat sama. To se vyplnilo: začátkem března 1584 ji zachvátila tajemná nemoc. Jednoho rána dostala vysokou horečku, kašlala krev a měla velké bolesti v hrudi a pod žebry. Podle všeho šlo o náhlý zápal plic. Lékařská pomoc se zdála marná. Otec hned se souhlasem převorky a domácího lékaře sester přivolal k dceři čtyři slavné lékařské kapacity. Přesto nemoc vypadala tak hrozivě, že sestry v obavách z jejího předčasného úmrtí rozhodly konec jejího noviciátu již neoddalovat. Tak Marie Magdalena složila sliby 27. května 1584 před oltářem Panny Marie v chóru - na lůžku, které jí sem přenesli.

Dnem slibů začalo období častých extází Marie Magdaleny. Každý den přicházela po svatém přijímání do vytržení. To trvalo obvykle dvě až tři hodiny. Ale někdy takové vytržení ducha zakoušela i během dne. Většinou prožívala spoluúčast na Kristově utrpení. Toto období extází trvalo čtyřicet dní (do 6. července 1584). Proto i jedna část zápisků nese název „Quaranta giorni“ (Čtyřicet dní).

Přitom její nemoc nadále trvala. Zpovědník jí poradil, aby se obrátila s prosbou přímluvnou modlitbu na ctihodnou Marii Bagnesi. (Tělesné pozůstatky této omilostněné a utrpením prozkoušené dominikánské terciářky byly totiž uloženy v kapitulním sále kláštera karmelitek.) Protože sestry se obávaly náhlého úmrtí nemocné sestry Magdaleny, shromáždila se u ní celá komunita a modlily se. Ráno 16. června 1584 náhle Marie Magdalena pozorovala, že je uzdravena. Připisovala to přímluvě oné blahoslavené. Ve svých viděních ji vícekrát viděla v nebeské slávě a jako ochránkyni jejich kláštera.

Další období extází trvalo od vánoc 1584 do 4. června 1585. Je jich zaznamenáno asi 90, a to ve svazku zápisků, nazvaném „I Colloqui“ (Rozmluvy).

Extáze, kterou měla 21. května 1585, se výrazně projevila ve vnější podobě života sestry Marie Magdaleny v klášteře: dostala při ní od Boha pokyn, aby nadále žila jen o chlebu a vodě, o svátcích aby jedla postní jídlo. A měla se spokojit s pěti hodinami spánku denně a jen na slamníku (bez postele). Později podobně dostala ve vytržení příkaz, aby chodila bosa. Důvodem tohoto asketického odříkání byla myšlenka smíru. 22. dubna 1590 se jí podobně dostalo pokynu, aby zachovávala dodatečnou postní dobu od velikonoc do slavnosti Seslání Ducha svatého. Pravděpodobně byla tato asketická přísnost v určitém smyslu také protestem proti tehdy všeobecně rozšířenému požitkářství.

Sérii velmi pozoruhodných extází představoval svatodušní oktáv v roce 1585 (počínaje vigílií letnic dne 8. června 1585). Jednalo se sice celkem jen o osm dní, ale mystická vytržení sestry Marie Magdaleny trvala prakticky celé dny a noci. Jen asi na dvě hodiny denně přišla k sobě, během nich se pomodlila breviář a přijala nejnutnější pokrm a nápoj. Vzhledem k tomu, že se jednalo o svatodušní oktáv, je pochopitelné, že se jí - především kolem deváté hodiny dopolední (srov. Sk 2,15) - dostávalo vidění, v nichž viděla a přijímala Ducha svatého v podobě různých obrazů a forem, např. jako oheň, proud vody, holubici, ohnivé jazyky, oblak, vítr, apod. Od té doby je jejich klášteře zvyk ve svatodušním týdnu svolávat sestry zvonem ke společné modlitbě hymnu Veni Creator Spiritus.

Svátkem Nejsvětější Trojice na konci svatodušního oktávu (16. června 1585) začalo pro Marii Magdalenu nové životní období: pět let tvrdých zkoušek. Jako by byla vydána peklu a démonům: vystavena jejich pohledům, jejich klamům, hrozbám a mučení (od nich). Byla pokoušena nejen k nestřídmosti a nečistotě, ale také nevěřit, zoufat si a myšlenkám na sebevraždu. V jejím nitru se střídaly pocity duchovní vyprahlosti, opuštěnosti Bohem a pocit zavržení. Mnohé spolusestry nedokázaly mít pro taková pokušení Marie Magdalény pochopení a plné pochybností nedůvěřovaly v pravost těchto mystických prožitků. A tak její těžce zkoušené duši zůstalo – jak jednou řekla převorce: „jen v srdci světélko dobré vůle neurážet Boha“. Její modlitba byla jeden jediný výkřik bolesti: „Ó můj Bože, kde je slunce tvé milosti? Zdá se, že pro mne zaniklo. Tvá dobrota a láska se mi zcela vzdálily. Jsem opuštěná jako tělo bez končetin, které si nedokáže pomoci. Jsem jako uschlý strom… Nejsem nic než propast zloby. Jsem vinna na všem zlém a na všech hříších, které byly proti Bohu spáchány, takže mnohdy nedokážu pochopit, jak mne Ježíš a lidé mohou na zemi strpět.“

V létě roku 1586 diktovala dopisy význačným osobnostem, vyzývajíc je k reformě církve. Než tak učinila, váhala; obávala se, že se klame. Raději by namísto diktování dopisů obětovala svůj život za šíření evangelia. S radostí sledovala zprávy o práci misionářů v Japonsku. Její dopisy byly určeny papeži Sixtu V., kardinálům kurie, tři dopisy florentskému arcibiskupovi Alexandru Medici. Ten ji potom v klášteře navštívil a řekl o ní: „Tahle dcera opravdu mluvila v osobě Ducha svatého.“ (Ona mu - jako i svatý Filip Neri – prorocky předpověděla, že bude zvolen papežem.)

Zmíněná pět let trvající zkouška vyvrcholila v listopadu 1588. Podle příběhu, vylíčeného v knize proroka Daniela (kap. 14), byla tato zkouška nazvána „Lago dei leoni“ (Jáma lvová). Skončila 10. června 1590. Tehdy se Marii Magdaléně zároveň dostalo mimořádných darů milosti. Zápisky o tomto období velké zkoušky jsou shrnuty ve dvou svazcích, nazvaných „Probatione“ (Zkouška).

Podle starého zvyku zůstala po složení slibů Marie Magdalena podřízena novicmistrové. Teprve v říjnu 1586 (tedy po roce a půl) opustila definitivně noviciát a přešla do juniorátu, který trval také 3 roky. Zároveň se ještě s jinou spolusestrou stala představenou kandidátek. Když byla novicmistrovou zvolena opět sestra Evangelista del Giocondo, byla Marie Magdalena pověřena (2. října 1589) úlohou asistentky pro novicky.

Mezitím ji těžce zasáhlo několik úmrtí jejích příbuzných a osob jí blízkých: roku 1587 zemřel její bratr Alamanus (v jedné extázi jej pak viděla trpět v očistci); 1590 Magdalenina matka – také ji viděla „veselou a spokojenou“ v očistci a po čtrnácti dnech již ji viděla v ráji. Roku 1591 zemřel její první zpovědník v klášteře a nakonec roku 1597 její otec.

V komunitě jí byly svěřeny i některé další úkoly. Roku 1592 ji pověřili službou sakristiánky, roku 1595 byla zvolena za představenou juniorátu (mladších sester) a 1598 byla zvolena novicmistrovou (mezi novickami byly také její dvě neteře z rodu Pazzi). Nakonec byla roku 1604 ustanovena podpřevorkou kláštera (ale tuto funkci už pro nemoc nevykonávala) a představenou (juniorek).

V říjnu 1604 však opět onemocněla a zůstala již nemocná až do své smrti. Měla tuberkulózu plic. Zaopatřena byla 13. května 1607 při jasné mysli. Zřetelně knězi odpovídala, on se s ní a s celou svolanou komunitou pomodlil žalmy za umírající, Věřím v Boha, prefaci o Nejsvětější Trojici a tzv. Atanášovo vyznání víry (symbolum Quicumque), což byla její oblíbená modlitba. Sestrám kladla na srdce zvlášť trojí: řeholní kázeň, prostotu a lásku.

Samotný smrtelný zápas začal však až o dvanáct dní později. Ráno v pátek 25. května 1607 přijala ještě naposled svátost oltářní. Zpovědník mohl sloužit mši za umírající teprve kolem poledne. Když mu řekli, že sestra Marie Magdalena má blízko ke smrti, vzkázal jí, aby ve svaté poslušnosti s úmrtím počkala, než on mši doslouží. Když jí to říkali, procitla z bezvědomí a řekla svá poslední slova: „Benedictus Deus“.1 Mohla na této zemi ještě strávit hodinu smrti Pána Ježíše na kříži. Krátce po třetí hodině odevzdala svou duši do rukou nebeského Otce. Bylo jí jednačtyřicet let.

Podle starého zvyku bylo její mrtvé tělo vystaveno v kostele. Lidé přicházeli v davech, protože ji všeobecně považovali za světici. Každý si chtěl odnést aspoň květinu, kterou se dotkl Magdalenina těla. Podle legendy zemřelá odvrátila svou tvář od jednoho mladého člověka, který vedl hříšný život, a přiměla jej tím k obrácení.

Její tělo bylo pohřbeno v dřevěné rakvi pod hlavním oltářem. Rok nato dostaly sestry dovolení pohřbít tělo uvnitř klausury. Při otevření hrobu zjistily, že tělo je neporušené, jen tvář a nohy zhnědly. (V tom stavu je tělo dodnes.) Vložily je do nové rakve a uložily na novém místě. Protože přibývalo zpráv o vyslyšení modliteb a o zázracích na její přímluvu, byl v roce 1611 započat proces blahořečení. Blahořečena byla 8. května 1626 a svatořečena 28. dubna 1669.

1 Můžeme se domnívat, že touto modlitbou nejspíš citovala Písmo. Uvedenými slovy začíná několik chvalozpěvů v Novém zákoně: 2 Kor 1,3; Ef 1,3; 1 Petr 1,3; na všech těchto místech bezprostředně navazují ještě slova: „et Pater Domini nostri Iesu Christi.“ Uvedená slova se vyskytují i v žalmech (které se sestry modlily při breviáři). Mohlo by jít i o citaci závěrečného verše Ž 66,20: „Bůh buď veleben, že neodmítl mou prosbu, že mi neodňal svou lásku“ (liturgický překlad). K jednoznačnému rozlišení, odkud Marie Magdalena převzala a oblíbila si tato slova, by bylo třeba další důkladnější poznání jejího života Ale nezmýlíme se, když řekneme, že obsah jejího posledního vzdechu lze vyjádřit slovy: „Bohu díky!“


Z knihy Svatí Karmelu; vydalo Karmelitánské nakladatelství

Sekce: KARMEL | SVATÍ - BOŽÍ PŘÁTELÉ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.