Svatební písně

6.6.2013

Svatební písně (Jan od sv. Samsona)

Texty, které zde předkládáme, dávají nahlédnout do nitra slepého řeholního bratra Jana od sv. Samsona. Nejde o naukové výpovědi o Bohu, ale o obrazy, které vystupují z jeho nitra a vypovídají o jeho hlubokém spojení s Bohem skrze živou víru a osobní důvěrnou lásku. Paradoxně právě tento ‚slepec' nám otvírá oči pro Boha, který je Tajemstvím vpravdě nevýslovným, a zve nás k touze růst ve vztahu k Němu ne podle míry, kterou si určujeme sami, ale kterou nám určil Bůh.

Musím zpívat o nesmírné lásce ženicha v jeho nevěstě a o lásce nevěsty, jež je ve svém ženichovi učiněna láskou. Nejsi snad, můj nejmilejší živote, můj ženichu, do mne vášnivě zamilován? Zcela jistě tomu tak je, a já o tom nepochybuji! Neboť kdyby tomu tak nebylo, nikdy by ses nestal tělem z mého těla a kostí z mých kostí; ne, nikdy bys nezúžil svou nekonečnost, která vše naplňuje, na míru mého lidského bytí – se vším, co k tomu patří, a to znamená velmi mnoho – aby ses se mnou zasnoubil. Pověz mi, můj živote a můj ženichu: není toto nevýslovné tajemství spíše k tomu, aby je obdivovali serafové, než abych o něm mluvila já, tvá nevěsta, která o tomto umí sotva koktat?
(128-129)

Nepřestanu se do tebe vrhat silou a mocí své nekonečné lásky, z hlubiny do hlubiny a z propasti do propasti, dokud se samým konáním a upouštěním od konání v lásce zcela nevrátím do tebe a do tvé lásky a nebudu pohlcen, neboť když k tobě přilnu prostě, výlučně a v nahotě, prostým pohledem, jejž budu mít od tebe (o tobě) v tobě, zcela se v tobě ztratím. Lze se tedy divit, když se vší mocí vrhám do lásky, abych tě miloval prostě a v nahotě – v sobě i mimo sebe sama, abych tě stále stejně vlastnil, s nekonečnou nenasytností své milující touhy? Nasytím se jen tehdy, budu-li tě naprosto a čistě vlastnit a prostoupíš-li mne tak dokonale, že se v bohaté hojnosti přeliješ na druhé, aby se i oni nasytili a naplnili přemírou tvé překypující plnosti. Zpívejte směle, nevěsty ženicha, jako je můj...

Avšak, můj sladký živote, ještě jsem ti nepověděl, čím ti splatím onu sladkou a láskyplnou válku, kterou proti mně se stálou láskou vedeš. Učiním ti tedy toto: těší-li tě neustále ke mně přicházet s velice hlubokou láskou, budu i já bez ustání přicházet k tobě a odevzdávat ti všechno v nekonečné síle své lásky, jež odpovídá lásce tvé, a pak budeme na sebe ustavičně vzájemně narážet velice častými, ba nekonečně častými setkáními, duch proti duchu, až jeden z nás podlehne.
(133-134)

Má lásko a můj ženichu, zatímco užíváme vzájemné lásky na loži, připraveném z nás obou (námi oběma), abychom se oddali božské rozpustilosti v sladké něze svých nejvyšších objetí, prostě a nevýslovně – na tomto loži tedy, z nevěsty a ženicha, kde se v poledním čase ty a já těšíme ze sebe navzájem až za hranice smyslů a pochopení – nevidíš snad, ó můj ženichu, že můj nard šíří svou vůni, zatímco my zamilováni hrajeme si spolu, jeden s druhým a jeden ve druhém? Stačí však, že si rozumíme.

Zatímco dál dávám naše vzájemné vlévání se do sebe najevo svým vlastním nekonečným rozplynutím, v němž překračuji sám sebe a nejen sebe, nýbrž všechno stvořené i všechno, co může existovat, cítím se tebou sevřen mnohem pevněji a vroucněji, nesmírnou silou tvého láskyplné objetí; v jeho nevýslovné sladkosti a božské něžnosti jsem zcela mimořádným způsobem uchvácen blažeností a láskou v celé tvé plnosti a šíři – v níž jsem úplně pohlcen a přetaven v tebe, takže už nikdy, vůbec nikdy nemohu být někým jiným než tebou – až vidím a pociťuji sám sebe velmi blízko smrti a duch mne takřka opouští, právě skrze to, co jsi ty a čím jsem já v tobě, nepřekonatelném klidu, v našem velmi prostém rozlévání božských slastí, které je právě naším klidem v Jednou, jímž jsme my oba sobě oběma, aniž by bylo rozlišení či rozdílu v tom, co jsme, vidíme a vlastníme skrze druhého a v druhém.

Ach, má lásko a můj ženichu, jestliže mne sevřeš a stiskneš ještě pevněji, bezpochyby mne láskou a blažeností usmrtíš. Je pravda, že po takové smrti toužím, stejně jako ji už nyní vnímám jako nekonečně sladkou a lahodnou, ale, ó má lásko a můj ženichu – co pak o tobě řeknou andělé? Nebudou tě ve tvé lásce ke mně, tvé nevěstě, právem pokládat za přehnaně vášnivého, ještě vášnivějšího, než jsi vůči nim, protože je neobjímáš ve svém božském náručí tak sladce a láskyplně, aby na to zemřeli?

Avšak, ó má lásko, ó můj ženichu, ó střede mého srdce, ó vrchole slasti! Ach, můj živote a mé všechno, svíráš mě příliš vroucně, objímáš mě příliš sladce, naplňuješ mne a přes míru mne plníš s přílišnou něžností, uchvacuješ mne přespřílišným štěstím! Ano, na vrcholu svého štěstí, jímž jsi ty, a v kochání se tebou jsem věčný, bez času nebo věčnosti či dokonce bez okamžiku.

Ach, jsem zcela na konci sil! Ach, již nemohu, odevzdávám ducha a umírám láskou a štěstím v tvém všepřesahujícím klínu, jehož nádherná a blaživá krása mi láskou a štěstím, v lásce za hranice lásky, v klidu a okoušení za hranice klidu a okoušení, v jednoduchosti za hranice nevýslovně nevýslovné jednoduchosti, v nevýslovnosti za hranicí nevýslovnosti násilím odnímá život.
(145-147)

Ty jsi můj a já jsem tvůj,
ty vlastníš mne a já vlastním tebe zcela a naprosto,
jsme pouze jeden v jedné jednotě nás obou,
oba stejně uchváceni láskou a krásou druhého a v druhém,
uchváceni vzájemným nevýslovným objetím druhého a v druhém,

vlastníme jeden druhého v stejné slasti, v stejné jednoduchosti,
v jednoduché lásce ve svém jednoduchém a jednoduše jednom bytí,
za hranicemi konání, za hranicemi upouštění (od konání),
za hranicemi prostupování, dokonce za hranicemi lásky,
v lásce, ba v lásce bez lásky,

ve velmi jednoduchém, velmi sjednoceném
a velmi pozorném pohledu do sebe navzájem,
v jediné své jednoduchosti, za hranicemi chápání,
za hranicemi obdivu, bez obdivu,
v nevýslovné nevyslovitelnosti,
kde jsem od lásky a štěstí až za hranice lásky a za hranice štěstí
zcela ponořen a ztracen v jediném Protějšku,
jenž mne drží uchváceného a bez pohybu,
v ustavičné pozornosti bez pozornosti,
lnoucího k tobě v tobě a v pohybu k tobě,
mému jedinému Protějšku a mému ženichovi.
(143)

Ó má dcero a má nevěsto, v tobě jsem dosáhl nejzazší hranice nejvyššího uspokojení. Dychtivě toužím tě v sobě a skrze sebe pohltit, až tak sladce zemřeš v mém náručí, sladkou silou a láskyplným násilím nesmírně silného a vroucného objetí, jímž tě objímám s nekonečnou šíří své bytosti a s láskou ve svém božském náručí.
Chtěl bych tě tedy naplnit mnou a ve mně a dát ti zakoušet vše to, co jsem, touž božskou hrou, kterou spolu rovnou měrou hrajeme, ve mně, v nějž jsi zcela a naprosto přetvořena až za hranice veškeré přetvářející lásky, neboť jsi dosáhla své původní podstaty, jíž jsem já, ve mně, v němž budeš žít a přebývat jako já sám, bez rozlišení či rozdílu vůči mně, jenž jsem tvým klidem, celým tvým štěstím a celý tvým rájem.
(147)

Proto tě má dcero a má nevěsto, zvu a vábím – velmi jednoduchým a velice božským ohněm našeho zcela vroucího, zcela něžného, zcela hlubokého, zcela jednoduchého a zcela a naprosto jednoho objetí, úplně přesahujícího veškerou podstatu – abys přišla z Libanonu ke mně.
Já tě v sobě ověnčím svou vlastní láskou a slávou, abys žila skrze mne a ve mně, abys mne vlastnila, mne i mou slávu, až do nekonečna, jak to odpovídá intenzitě a způsobu tvé pře-znamenité a pře-jsoucí lásky, skrze niž a jejíž silou držíme jeden druhého stejnou měrou v objetí z celého srdce a do dokonalého nasycení,
pře-znamenitou a dokonalou silou, jíž se vzájemně objímáme zcela jinak a mnohem jednodušším ohněm než kdy předtím za hranice naprostého a úplného pohlcení tebe ve mně a skrze mne, v plnosti našeho samého, vzájemného a oboustranného potěšování – nekonečně vytouženi, zcela vlastněni a zcela pohlceni – a našeho pro nás zcela celého a naprosto dokonalého nasycení.
(152-153)

Převzato z www.karmel.cz.

 

Sekce: KARMEL   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.