Terezie Markéta od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Anna Marie Redi), sv. (1747-1770)

1.9.2016

Terezie Markéta od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Anna Marie Redi), sv. (1747-1770)


Památku této svaté slavíme na Karmelu 1. září.

 

 

Narodila se 15. července 1747 v šlechtické rodině Redi v Arezzo v Itálii. Křestním jménem Anna Marie již od dětství tíhla k modlitbě a usebranosti. V šesti letech opakovaně prosila své rodiče: „Řekněte mi, kdo je to Bůh!" Na výchovu byla svěřena sestrám benediktinkám u sv. Apolonie ve Florencii. Zde se jí dostalo základního liturgického vzdělání a prohloubila se její eucharistická a mariánská zbožnost, ačkoli v klášteře částečně vládl jansenistický duch.

Její otec ji vedl k úctě k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Již během posledních měsíců u sester benediktinek nabyla jistotu, že je povolána na Karmel. Po návratu domů to sdělila své rodině a 1. září 1764 vstoupila do kláštera sv. Terezie ve Florencii. Obláčku měla 11. března 1765 a při ní přijala jméno Terezie Markéta od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Její život byl krátký. Když zemřela 7. března 1770 na zánět pobřišnice, měla pouhých 22 let a sedm měsíců. Za blahoslavenou ji prohlásil 9. června 1929 papež Pius XI. a týž papež ji svatořečil 13. března 1934.

Její život byl prostý, navenek v něm nebylo nic zvláštního ani mimořádného, ale její vnitřní život byl hluboce kontemplativní v pravém karmelském duchu. Bůh to potvrdil tím, že ji brzy přivedl k vrcholu svatosti a že i po smrti její tělo uchránil porušení a dal mu tajemnou krásu. Chtěla žít skryta očím všech a být „skryta s Kristem v Bohu" (Kol 3,3). Chtěla přebývat v Srdci Ježíšově. „Srdce Ježíšovo je má svatá poušť, v níž jsem skryta celému světu i sama sobě." „Můj Bože, chci se teď a navždy uzavřít do tvého milujícího Srdce jako do pouště, abych tam žila v tobě, s tebou a pro tebe skrytým životem lásky a oběti". Světice chápala Nejsvětější Srdce jako „střed lásky, z něhož nás božské Slovo milovalo již v lůně Otcově po celou věčnost; touto láskou nám v čase zasloužilo, abychom na ní měli účast a mohli mu na zemi i v nebi lásku oplácet."

Nazírání vnitřního skrytého života Ježíšovy duše, úkonů jeho rozumu a vůle, afektů přesvatého člověčenství Ježíše Krista spojeného v jedné osobě s Božím Slovem ji přivedlo k zakoušení tajemství Slova, Božího Syna, v lůně Nejsvětější Trojice, takže byla schopna sdělovat svému duchovnímu vůdci „největší hlubiny tohoto božského tajemství, věčný vztah božských Osob mezi sebou". Byla uchvácena tajemstvím Božího přebývání v nás a plna radosti opakovala slova sv. Pavla: „Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy" (1 Kor 3,17), a slova evangelia: „Boží království je ve vás" (Lk 17,21).

„Bůh je láska" (1 Jan 4,16)Jedné neděle po Letnicích roku 1767 obdržela mystickou milost, která jí umožnila proniknout do slov sv. Jana: „Bůh je láska" (1 Jan 4,16). Její zpovědník a duchovní vůdce P. Ildefons (Ildephonse) o tom svědčí: „Sdělila mi božské věci. Odhalila mi, že tato láska je táž, kterou Bůh sebe sama miluje od věčnosti; že je to Duch Boží, tedy Boží život a dech, totiž Duch svatý... A dále, když se říká, že kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm, znamená to, že takový člověk žije Božím životem a že Bůh – v jistém smyslu – žije jeho životem." Zkušenost mystického vylití Ducha svatého do její duše živila její intenzivní úctu k Duchu svatému, k němuž „se utíkala s veškerou důvěrou a kterého prosila, aby v jejím srdci nikdy nebyl nečinný, ale aby stále více rozněcoval a rozmnožoval její lásku". A Duch svatý – tato nestvořená Láska – v ní probouzel a podněcoval vroucí apoštolské touhy a intenzivní potřebu přispívat modlitbou a obětí k dobru církve a duší.

Úcta k Ježíšovu Srdci, chápaná jako „splácení lásky láskou", a milost hlubokého poznání, že „Bůh je láska" se nakonec staly Božím nástrojem jejího přetvoření. Nejprve Terezie Markéta zakoušela svou lásku k Bohu jako odpověď na Boží lásku. Ale brzy potom jí Pán – aby tuto odpověď lásky přivedl k dokonalosti – ponechal jen vnímání své božské stravující lásky, jíž ji zahrnoval a která volala po odpovědi, ale odňal jí prožívání její opětující lásky. Tuto její trýzeň lásky definuje P. Ildefons jako „smrtící bolest lásky" a říká: „Přemíra lásky, která ji zcela přetvářela a která jí představovala nekonečnou vznešenost jejího Milovaného, a rovněž velikost lásky, jakou zasluhuje, se jí zdála tím slabší a nejasnější, čím více rostla." Toto mučednictví lásky, v němž „milovala a přitom nemohla věřit, že miluje", bylo, jak se zdá, vlastní příčinou její předčasné smrti. Zároveň však představuje závěrečnou etapu jejího života jako heroické svědectví lásky k bližním, jíž chtěla světice odpovědět na lásku svého Boha.

Téměř po celou dobu pobytu v klášteře byla ošetřovatelkou nemocných, sloužila však pokorně všem sestrám, které o její službu požádaly. Byla vždy přívětivá, uměla zapomínat na sebe, ochotně na sebe brala nejobtížnější práce v komunitě. Pracovala se stálým úsměvem, který skrýval její utrpení i únavu a působil jako tiché pozvání, aby se na ni člověk obrátil se žádostí o další službu lásky. Úsměv byl závojem, který halil její trvalé úsilí o praktikování ctností v každodenním životě. Tento konkrétní způsob, kterým Terezie Markéta reagovala na mystické utrpení, jež ji stravovalo – darování se v lásce ostatním sestrám jako důkaz její hluboké potřeby a touhy milovat Pána – byl posledním a nejvýmluvnějším slovem jejího svědectví. Touto cestou kráčeli všichni svatí: kdo dospěl k dokonalé lásce k Bohu, uskutečňoval ji darováním se mu prostřednictvím lásky k bližnímu.

P. Ildefons píše: „O její lásce k bližnímu, v němž spatřovala, ctila a milovala živý Boží obraz, by se dalo říci ještě mnoho, vždyť už jako dítě byla velmi citlivá pro potřeby bližních. Co však stojí za zvláštní zmínku, je její něžná, trpělivá, soucitná láska k nemocným. Z tohoto důvodu – ať už zastávala v klášteře službu ošetřovatelky či nikoli – jí převorka hned po slibech svěřovala péči o jednu či více zdravotně nejpotřebnějších sester. Nakonec jí byla dána útěcha, po níž velmi toužila a o kterou prosila Boha, a sice že službou ošetřovatelky byla pověřená až do své smrti. V roce před smrtí obdržela od duchovního vůdce dovolení, že může žít skrytý život s Ježíšem ve svém nitru. Chápala jej nejen jako život nepovšimnutý ostatními sestrami, ale rovněž jako život skrytý a neznámý sobě samé. Toužila zemřít sama sobě, aniž by si to uvědomovala a aniž by v této mystické smrti zakoušela nějakou útěchu. Pro Terezii Markétu to znamenalo pohřbít v Ježíši každou myšlenku a reflexi zaměřenou na sebe, dokonce i na duchovní věci a na věčnost. Bůh jí vyhověl a splnil tyto velké touhy tím, že ji provedl zkouškou nejbolestnější duchovní opuštěnosti.
Neporušené tělo sv. Terezie Markéty od Nejsvětějšího Srdce JežíšovaPřipouští-li Boží jednání náš výklad, můžeme se domnívat – když víme, jak velkým a jak stravujícím se stal oheň její lásky k Bohu – že sama tato láska buď její smrt uspíšila, nebo byla dokonce její bezprostřední příčinou. Terezie Markéta zemřela – po (pouhých) 18 hodinách velkých bolestí souvisejících se zánětem pobřišnice – 7. března roku 1770 kolem druhé hodiny odpoledne, a sice tak, že její hlava spočinula na jí drahém kříži, který něžně objímala svými pažemi, v nepředstavitelně pokojné a zbožné poloze. Její odchod z tohoto světa se podobal spíše pokojnému usnutí než bolestné smrti.

Památku sv. Terezie Markéty od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova slavíme na Karmelu 1. září.

(Podle strojopisu P. Metoděje Minaříka, OCarm.: Svatí Karmelu; redakčně upraveno)

 

Převzato (včetně obrázků) z webu karmel.cz.



Sekce: KARMEL | SVATÍ - BOŽÍ PŘÁTELÉ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

    Administrováno CMS systémem společnosti NETservis s.r.o.