Terezka a Otcovo milosrdenství

1.10.2016

Terezka a Otcovo milosrdenství


Přepis přednášky z mezinárodního setkání uspořádaného Společenstvím blahoslavenství v roce 1996 v Lisieux. Přednesl Mons. Guy Gaucher OCD.

 

 

"Terezka a Otcovo milosrdenství.“ Ano, toto téma mi navrhla Komunita blahoslavenství. Přivádí nás k jádru Terezčina učení. Pro ty, kteří Terezku příliš neznají: ona toto milosrdenství objevila ve skutečnosti až teprve ve svých dvaadvaceti letech, na konci svého života. To neznamená, že předtím o něm nevěděla. Podstatou Terezčiny cesty duchovního dětství, o níž se velmi mnoho mluví, je především hluboký objev milosrdenství Otcova, milosrdné lásky Boha v Trojici.

A tento objev skutečně udělala až na konci, v letech 1894 – 1895, tedy ve svých dvaadvaceti letech. Ještě jí zbývaly pouhé dva roky života. V nich mohla tento objev prožívat intenzivně, do hloubky. Pro její život měl velice konkrétní důsledky, které nebudu nyní rozebírat, protože se musíme držet tématu. Nebylo to nějaké jednorázové osvícení Duchem Svatým, byl to však objev zásadní, který měl konkrétní dopady. Konkrétně se promítl do jejího života modlitby, do jejího života ve společenství, do jejího života novicmistrové. A právě o tomto objevu chci mluvit.

Bylo to ve chvíli, kdy ji její sestra, Matka Anežka, požádala, aby zapsala své vzpomínky z dětství. A dopadlo to velmi dobře, protože Terezka nepopisuje svůj život, nepíše své paměti, aby vyšly v nějakém slavném nakladatelství, u Gallimarda nebo Concourta. Píše z poslušnosti, pro své sestry: o milostech, které jí Bůh učinil. A mezi oněmi milostmi byl i tento objev Božího milosrdenství. Terezka nepíše svůj životopis, ale zpívá o Božím milosrdenství.
Poslyšte, jak začíná její první rukopis (A):
„… budu dělat jen jednu věc; začnu zpívat to, co musím opakovat navěky: ,o milosrdenství Pána!!!ʻ… (AS 15)
A svůj rukopis končí:
„Jak skončí tento ,příběh malé bílé květinkyʻ? … Nevím to, ale jsem si jista, že ji stále bude doprovázet Boží milosrdenství…“ (AS 172-173).
Co je jedním z vrcholů Terezčina života? Právě její obětování se Milosrdné lásce 9. června 1895. To bylo šest měsíců po onom objevu.
„… kéž se má duše bez prodlení vrhne do věčného objetí tvé Milosrdné lásky!…“ (AS 258.)
Poznamenávám pro překladatele: všimněte si, prosím, – není to oheň, vzplanutí, ale objetí. Ona se chce vrhnout do Ježíšovy náruče, protože své místo v nebi nevidí jinde, než v Ježíšově náruči. A též na klíně Panny Marie.
Ve svém slavném dopise z roku 1896 své starší sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce říká:
„Mé touhy po mučednictví nejsou nic… Dobře cítím, že to vůbec není to, co se milému Bohu v mé malé duši líbí; jemu se líbí, když vidí, že miluji svou malost a svou chudobu, má slepá důvěra v jeho milosrdenství… To je můj jediný poklad“ (LT 197 ze 17.9. 1896).
A v tomto Terezka činí úžasný objev. Přemýšlí o Božích dokonalostech, které jsou samozřejmě nesčetné. Naši bratři muslimové přebírají v prstech „růženec“ s devadesátidevíti zrnky, na němž probírají Boží vlastnosti: Bůh je velký, všemohoucí, krásný, moudrý, Bůh je spravedlnost a Bůh je milosrdenství… Uprostřed francouzského katolictví konce 19. století vedla Terezka ve svém Karmelu velký spor o Bohu. Mnoho sester karmelitek vidělo Boha v první řadě jako (zosobněnou) spravedlnost anebo dokonce jako soudce. Je pravda, že Bůh je spravedlivý, že Bůh je spravedlnost, ale ona spravedlnost je dále vedla k myšlence na trest, tedy k Bohu soudci, který na nás vždycky číhá v zákrutu naší cesty a před nímž jsme vždy nutně vinni. Vždyť Boží svatost je absolutní. My jsme jenom zrnka písku, já jsem jen hříšník. Před tímto Bohem, který po mně žádá vyúčtování, jsou mé účty vždycky v mínusu, nebo nejsou dost vysoké. Jako kdybychom na konci svého života měli přijít do nebe s nějakou žákovskou knížkou, v níž Ježíš bude hledět na poznámky (on sám je tam ostatně napsal)… Tudíž bychom se před ním vždycky měli mít na pozoru, docela jednoduše: mít z něj strach.

Je fakt, že máme strach nebo dokonce hrůzu, když jsme si trošku vědomi svatosti a transcendentnosti Boží. Ale v této bázni, kterou Terezka mohla v jistém okamžiku pocítit (zvláště když musela vyslechnout takřka teroristické kázání jejich faráře, který kázal při jejím prvním svatém přijímání), se Terezka necítí dobře. Necítí se dobře, má-li žít v nějakém strachu z Boha. A když o tom přemýšlela, či spíše: když ji Duch svatý osvítil o Božích dokonalostech, objevila, že tou hlavní a nejzákladnější ze všech Božích dokonalostí, tou, která prozařuje do všech ostatních, je milosrdenství.
Terezka říká, že dokonalosti Boží jsou nesčetné a že nikdo zde na zemi je nemůže zrcadlit všechny:
„… chápu, že všechny duše si nemohou být podobné. Musí existovat různé druhy, (1) aby byla zvlášť uctívána každá Boží dokonalost“ (AS 171).
Františkáni se budou zaměřovat na chudobu, protože Bůh je též chudý. (2) Dominikáni budou poukazovat na pravdu … – což neznamená, že by dominikáni neměli být chudí a že františkáni by měli být hlupáci. Znamená to jen, že nikdo nemůže na sobě odrážet plnost Boží.
Terezie říká dále:
„Mně dal své nekonečné milosrdenství a skrze ně nazírám a uctívám ostatní božské dokonalosti! … Tehdy se mi ukazuje, že všechny září láskou, ano zdá se mi, že i spravedlnost je oděna láskou … (…) Čeho bych se tedy měla bát?“ (AS 171). K tomu se vrátíme, protože toto je nejdůležitější.
Zjevení, jehož se nám dostává ve spisech sv. Jana, vrcholí slovy: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8). A musíme hned říci: Věřím – dokonce jsem si tím jist -, že On je Trojice. To k tomu patří. Bůh je Trojice, protože je Láska, a je Láska, protože je Trojice. Bůh je jeden, jak věříme s našimi bratry židy a muslimy, s monoteistickými náboženstvími. My však věříme, že Bůh je jeden, ale že je ve třech osobách. Nevím, jak bych to vystihl; prostě je Otec, Syn a Duch Svatý – to je samo tajemství Boha. A protože je Otec, Syn a Duch Svatý a současně láska, je Bůh tedy čistý vztah – sebedarování. A můžeme říci, že nejkrásnější definici Trojice vyslovila Terezka:
„Milovat znamená dát všechno a dát i sám sebe.“ (3)
Otec miluje svého Syna tím, že se mu úplně dává, a Syn na tuto lásku odpovídá úplným sebedarováním Otci, a to všechno v Duchu Svatém.
Když chce papež Jan Pavel II. slavit velké dvoutisící výročí Ježíšova vtělení, důvodem je právě Trojice. A to samozřejmě ani židé ani muslimové nepřipouštějí, odmítají to. Toto je křesťanské specifikum a pro nás je to zjevení samotného Boha – v evangeliu. Tedy poslední slovo o Bohu zní: milosrdná láska.
Proto Terezka ve svém posledním dopise abbé Belliérovi – 25. srpna 1897, když už umírá v pokoji pro nemocné – píše, že Bůh není než láska a milosrdenství. Toto je skutečná závěť, Terezčin odkaz, tato dvě poslední slova, napsaná v nemocničce kláštera. (4)
Toto je ta velká Terezčina revoluce, neboli znovuobjevení podstaty evangelia, vždyť milosrdenství je jádrem křesťanského zjevení.

Jezuita otec François Varillon, zkušený učitel, uvádí příklad, který nám může objasnit všemohoucnost jako jednu z Božích dokonalostí: Bůh je všemohoucí … Jakou představu máme o Boží všemohoucnosti?
„Ptal jsem se dětí: ,Bůh je všemohoucí; co to pro vás znamená?ʻ
Odpověděly: ,Bůh dělá, co chce. ʻ Viděly totiž v televizi, co to je všemohoucnost: v televizi je ,všemohoucíʻ zkáza. Vezměme takovou postavu, jakou je Rambo … Jakmile jsem slyšel mluvit o Rambovi, chtěl jsem ho vidět. Když jsem ho pak měl na obrazovce před sebou, nemusel jsem se unavovat, abych pochopil dialogy, protože v Rambovi všechno neustále lítá v povětří, jsou tam kulomety, plamenomety, granáty, výbušniny … všechno lítá ve vzduchu. Rambo je všemohoucí individuum. Může se bít se sto chlápky a vždycky je přemůže … – Tak toto je ,všemohoucnostʻ.“
To však není všemohoucnost trojjediného Boha. Bůh je samozřejmě Stvořitel – stvořil svět a ve světě to také „lítá“: hromy, blesky, atomová energie, jaderné výbuchy atd. Ale když se na zemi Všemohoucnost zjeví, je to Ježíš – jediný, milovaný Syn. Jak mohu znát Otce? Skrze Ježíše: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,9). A jaká je Ježíšova všemohoucnost? Ježíšovou všemohoucností je láska s holýma rukama.
Když byl Ježíš zatýkán v Olivové zahradě, Petr – tehdy to ještě nebyl ,svatý Petrʻ – vytahuje meč a usekne Malchovi ucho. A Ježíš mu říká: „Zastrč svůj meč do pochvy,“ protože kdyby chtěl …, (slovy hrdinů akčních seriálů): „dvanáct pluků andělů – parašutistů by rozbilo ciferníky té namyšlené sebrance; bylo by to jednoduché, okamžitě by to tam vyčistili.“ Rambo by to určitě udělal. Ježíš však vítězí nad nenávistí s holýma rukama, láskou na kříži. A on pak opravdu zvítězí…
Jakou krásnou filmovou scénu bychom mohli získat, kdyby se Ježíš po vzkříšení zjevil Pilátovi a Herodovi a řekl jim: „To jsem já, tak teď si pojďme podiskutovat…“ Ale ne, Ježíš se zjevil Maří Magdaleně, apoštolům a učedníkům. V lásce není žádná odveta. Je jisté, že pro film by to bylo lepší; kdyby se zjevil Pilátovi, to by byla jiná podívaná! Jsou lidé, kteří si myslí, že stačí počkat a přijde odveta – tou má být poslední soud. Ale tím, kdo nás o posledním soudu (a je též soukromý soud!) bude soudit, je ten, který zemřel z lásky k nám! V rámci lidské spravedlnosti se stává zřídka, když přijdete k soudu, že by soudce zemřel láskou k vám. A přesto se jednou setkáme právě s takovým soudcem. Tím soudcem bude Milosrdenství.

Musíme tedy říci: ne, že by Bůh nebyl všemohoucí, ona je to pravda, ale když chceme pochopit, co vlastně Boží všemohoucnost je, musíme říci: láska je všemohoucí. A bohudíky ve Vyznání víry neříkáme: „Věřím v Boha všemohoucího,“ ale: „Věřím v Boha, Otce všemohoucího,“ – ve všemohoucí otcovství, v otcovství lásky. To je to nejdůležitější. Dávejme trochu pozor na to, co říkáme, pokud odříkáváme v krédu jen tak halabala: „Otce všemohoucího…“

Ještě jednou: je-li láska všemohoucí, pak ne proto, že všechno ničí, spíše proto, že ničí závory srdcí. A jak to včera říkal jeden přednášející: rozbíjí bank lásky …, ne však výbušninou. Můžeme to říci o všech Božích dokonalostech: můžeme říci „láska je krásná, láska je inteligentní, láska je spravedlnost“ atd. Neboť podstatou božské dokonalosti, můžeme-li tak mluvit, je milosrdná láska. Nechci se pouštět do nějaké veliké exegeze, ale už ve Starém zákoně toto všechno vychází ze slova „milosrdenství“.
Čerpám teď z encykliky o Božím milosrdenství, kterou napsal Jan Pavel II. v roce 1980: Dives in misericordia. (5) První encyklika Jana Pavla II. Redemptor hominis způsobila hrozný malér. Vzpomínám si, že když vyšla druhá, říkali novináři: „Papež právě napsal duchovní encykliku, aby si odpočinul, prostě pro své potěšení.“ Ale ta druhá encyklika – o Božím milosrdenství – je zjevně stejně důležitá jako Redemptor hominis. A od začátku svého pontifikátu Jan Pavel II. hlásá, že Bůh je milosrdná láska.

Pro vyjádření milosrdenství, Boží lásky a něhy najdeme v Písmu dvě hebrejská slova: slovo „hesed“, což znamená postoj dobroty, postoj věrnosti. Vyjadřuje však spíše věrnost jakéhosi „mužského“ typu. (Velice to zestručním…) To druhé slovo, pro nás daleko důležitější, je slovo „rahamim“. „Rahamim“ je láska mateřská a „rehem“ je mateřské lůno, kde se utváří dítě; znamená to tedy vztah lásky mezi matkou a dítětem. Často se toto slovo překládá: útroby, nitro, nebo život („požehnaný je plod života tvého“), tedy největší hlubina bytí ve vztahu matky k dítěti. A tady jde o „ženský“ odstín lásky, dobroty a něhy.
„Copak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já (Hospodin) na tebe nezapomenu!“ (Iz 49,15). Nebudu to rozvíjet dále, ale: když k nám Bůh mluví o milosrdenství, o své vlastní lásce, mluví jazykem ženství, mateřství. Sama Terezie objeví u Izaiáše verše: „Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou…“ (Iz 66,12). Tento text ji osvítil, protože ona byla maličká, mohla se tam tedy „vejít“, protože místo maličkých je právě tam. Poznala, že její místo v nebi je v Ježíšově náruči. A to si tenkrát žádná karmelitka z Lisieux nedokázala vůbec představit, protože měly přílišný strach z Boží spravedlnosti.
Když se Milosrdenství vtěluje, tedy když se Ježíš – Mesiáš zjevuje na zemi, používá pro to sv. Lukáš (Lk 1,79) – zpívali jsme to ráno v Zachariášově chvalozpěvu – výraz: „z milosrdné lásky našeho Boha“ nebo v jiném překladu: „milosrdné nitro našeho Boha“.

Čtete-li pozorně evangelium, všimnete si na mnoha místech (je to vysloveno jedním řeckým slovem, které je překladem hebrejského „rahamim“) zmínky, že Ježíš byl ve svém nitru dojat:


- „K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: ,Chceš-li, můžeš mě očistit.ʻ Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: ,Chci, buď čistý!ʻ A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn“ (Mk 1,40-42).
- „Když (Ježíš) vystoupil (z lodi), uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech“ (Mk 6,34).
- „V těch dnech byl s ním zase velký zástup a neměli co jíst. Zavolal si učedníky a řekl jim: ,Je mi líto zástupu, protože už tři dni jsou se mnou a nemají co jíst…ʻ“ (Mk 8,1-2)

A můžete najít ještě další místa, kde Ježíš je dojat:
- „Když vystoupil (z lodi) a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné“ (Mt 14,14).
- Nebo při setkání s matkou naimského mládence: „Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: ,Neplač!ʻ (…) Řekl: ,Mládenče, pravím ti, vstaň!ʻ Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce“ (Lk 7,13-15).


Celý Ježíšův život je milosrdenství. Je dojat neštěstím lidí, ať už jsou hladoví nebo nemocní, zoufalí, malomyslní atd. Pokaždé jedná, uzdravuje, odpouští – protože hřích je nejhorší z nemocí. Ježíš křísí mrtvé, pozvedá, osvobozuje. On je milosrdenství v akci.

A když vypráví podobenství o Bohu a o člověku, jsou to vždycky podobenství o milosrdenství. Nebudu tu podrobně rozvádět podobenství, které nazýváme „o marnotratném synu“ – lépe by se mu mělo říkat „podobenství o milosrdném otci“: „Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil“ (Lk 15,20). Je to nejsilnější a nejslavnější podobenství, o němž Péguy řekl, že otec, který má dva syny a zná toto podobenství, se rozpláče radostí.

Znáte také podobenství o milosrdném Samaritánu. Ten též byl pohnut soucitem (Lk 10,33) nad zraněními toho neznámého pocestného. Na každé stránce evangelia můžete spatřovat toto milosrdenství v akci. Neboť v tomto spočívá jádro křesťanského zjevení.
Nejste-li příliš unaveni, ještě chvilku. Ještě kousíček teologie s Tomášem Akvinským. Když Terezka objevuje, že všechny Boží dokonalosti vidí skrze milosrdenství, říká přesně totéž, co velký teolog sv. Tomáš Akvinský (kterého ona nikdy nečetla – nebo ne moc. Cituji jednoho dominikána, velkého vykladače Terezky, který říká: „Milosrdenství je jediná skutečnost, která může v sobě shrnout a osvětlit všechny ostatní aspekty křesťanského zjevení. Milosrdenství je syntézou celého křesťanského poselství.“) A právě na tomto tématu vybudovali svoji teologii Balthasar, De Lubac, Rahner a další velcí teologové.

Milosrdenství nás uvádí do největší hlubiny tajemství trojjediného Boha: tajemství Boha, který je především nezištnost, zdarma dávání lásky. My milujeme jeden druhého z nějakého důvodu: je krásná, inteligentní, půvabná atd., on je sympatický a tak podobně. Milujeme, protože … Ale Bůh nás nemiluje kvůli nějakému „protože“, ale prostě proto, že nás stvořil. Stvořil nás naprosto nezištně, a my existujeme. A právě ta nezištnost lásky se mezi námi dnes vytrácí. Za všecko se platí. Najít něco nezištného je těžké.

Tato milosrdná láska je principem všeho, celého vesmíru. My milujeme věci proto, že je vidíme jako dobré, že nás přitahují, protože se nám líbí. Ale Bůh činí věci dobrými tím, že je miluje, tím, že je tvoří! Sv. Tomáš ještě říká, že Boží všemohoucnost se projevuje především tím, že Bůh odpouští a prokazuje milosrdenství. Říká, že odpouštět lidem, slitovávat se nad nimi, je větší dílo než stvoření světa. Uvědomte si to trošku…

Stvořený svět není dílem špatným. V tomto úžasném stvoření byl jakoby červ v ovoci. Nevložil jej tam člověk, nýbrž protivník, Satan, který není bohem. Je stvořenou duchovní bytostí a vnesl do stvoření paniku a chaos tím, že přelstil Adama a Evu. Tak je v tvorstvu cosi poničeného. Bible na několik místech napovídá, že když nějaký hrnčíř něco vytvoří a nepovede se mu to, má tendenci to rozbít a říci si: „Co se dá dělat!“ Bůh však nic nerozbíjí, nýbrž to, co není dobré, mnohem podivuhodnějším způsobem opraví.

Dříve, před koncilem, se kněz ve mši svaté při přípravě darů modlil tiše (takže ho nikdo neslyšel) a nadto latinsky modlitbu, v níž říkal: „Bože, tys obdivuhodně stvořil a ještě obdivuhodněji obnovil člověka v jeho důstojnosti (tím, žes nám poslal svého Syna)…“ Tato modlitba se vytratila. Bohudíky můžeme její myšlenku najít ještě přinejmenším ve velikonoční vigilii. V chvalozpěvu Exultet (který zpravidla pronáší jáhen) se zpívá: „Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!“ To je nejodvážnější a nejneuvěřitelnější věta z celé katolické liturgie: „Šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!“

To neznamená: „Tak tedy hřešme, vždyť nejde o nic světoborného, všecko dobře dopadne, Bůh je milosrdný…“ – ne, tak to není. Tady jde o prožitek marnotratného syna: „Kdybych neodešel a nebyl se vrátil, nikdy bych nepoznal otce a jeho milosrdenství. Šťastná vina, která mi dala poznat lásku mého otce!“ Zatímco bratr, který je supersprávný, který vždycky dělá, co má, vždy je na svém místě – naprosto bezúhonný, ten se při návratu svého bratra strašně rozhněvá a osopuje se: „Co ty tady děláš?“ a otci vyčítá: „Nikdy jsi mi nic nedal – to je přece ostuda!…“ Ten nikdy nepochopil ani lásku svého otce, ani lásku svého bratra. A přesto přebýval v tomtéž domě.

Též Maří Magdalena poznala lásku skrze svůj hřích. To neznamená, že máme hřešit pro potěšení. Znamená to, že hřích může být cestou k poznání lásky. Když jsme všechno ztratili, můžeme znovu najít lásku. Tedy, jak říká sv. Tomáš, odpouštět lidem je mnohem víc než stvořit svět. A když se zpovídáte, ve zpovědi jste znovustvořeni v prvotní nevinnosti, a to ještě více než Adam a Eva v ráji před hříchem.

Svátost smíření je věc vážná, ale i podivuhodná. Je to důležitý úkon milosrdenství, kterým jsme znovu tvořeni. Ke kněžským radostem (– a jsou takové radosti; když mluvíme o těžkostech kněžského stavu, nesmíme zapomínat na kněžské radosti) patří, když vidíte někoho, kdo byl úplně na dně, v naprosté beznaději, jak Pánovým odpuštěním znovu ožívá, odchází proměněný…

Měl jsem jednoho přítele kněze, který říkal, že nechápe, proč vedle zpovědnice není bar. Aby se tam odpuštění oslavilo a abychom se společně radovali …
Přesto jsou lidé, kteří říkají: „Ano, Bůh je spravedlivý, samozřejmě; ale někdy se nám v bibli jeví jako spravedlnost nelítostná, jako soudce, který ti říká: ,Dej si do pořádku své věci – nedostaneš se z toho, dokud nezaplatíš do posledního haléře všechnu svoji zlobu!ʻ Je tedy Bůh milosrdenství nebo spravedlnost?“

Terezka objevila, že milosrdenství je vyšší spravedlnost, nekonečně vyšší než lidská spravedlnost. Terezka také řekla s Tomášem, že milosrdenství a spravedlnost se vlastně dokonale doplňují a shodují. Když se dívám na druhého jako na jiného, je to spravedlivé, ale když nahlížím na druhého jako na sebe samého, to je milosrdenství. A Bůh se na nás nikdy nedívá jako na někoho jiného, protože my jsme jeho součástí. Vždy se na nás dívá tak, že miluje skrze nás sám sebe v Nejsvětější Trojici.
Terezka tedy říká, že my sami si volíme buď spravedlnost nebo milosrdenství. Jednoho dne řekla při rekreaci Terezka velmi odvážně staré sestře Febronii, která za každou cenu hájila Boží spravedlnost: „Matko, chcete Boží spravedlnost, tak ji budete mít. Protože od Boha dostáváme tolik, kolik doufáme. A já budu mít milosrdenství.“ (6) A tím byl rozhovor skončen.

A takto Terezka v dopise P. Roullandovi vlastně končí tu debatu o milosrdenství a o spravedlnosti:
„…bude záležet na nás, jakým pohledem se díváme na Boha. Jestli podezíráme Otce, že je stále ve střehu a číhá, aby nás potrestal, nebo zda v něm vidíme Otce marnotratného syna, který nás očekává a běží nám naproti.
Vím, že musíme být zcela čistí, abychom se mohli objevit před Bohem veškeré svatosti, vím však též, že Pán je nekonečně spravedlivý a že tato spravedlnost, jež děsí tolik duší, je předmětem mé radosti a důvěry. Být spravedlivý není jen být přísný a trestat viníky, ale je to i rozpoznání dobrých úmyslů a odměna ctností. Já očekávám právě tolik od spravedlnosti dobrého Boha jako od jeho milosrdenství. Právě proto, že je spravedlivý, má soucit a je plný lásky, zdlouhavý v trestání a překypující milosrdenstvím, je i milosrdný, protože zná naši slabost a pamatuje, že jsme jen prach. Tak jako se slitovává otec nad syny, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí… (Ž 103, 8.14. 13; srov. i AS 17 a 157). Toto je to, co si myslím o milosrdenství. Nechápu duše, které se tak moc obávají velmi laskavého a něžného přítele – otce.“ (7)

„Otec veškerého milosrdenství“ nazývá Boha svatý Pavel (2 Kor 1,3). Otec otcovství by bylo kratší. Ale otcovství má v tomto století špatnou reputaci. Filozofové nám říkají, že jsme zabili otce, otcovství. Otce na nebi, Boha, a v květnu 68 jsme pozabíjeli i otce pozemské. Existuje mnoho literatury, která o tom mluví. Vlastně hledáme otce. I Jo Croissant (8) o tom psala, a není sama. Jeden psycholog napsal knihu: „Když chybí otec, je nepodařený i syn.“ V názvu knihy je obsaženo všechno. Dokonce i feministky teď hledají otce. Jinak lze slyšet také: „Chci dítě, nepotřebuji otce.“ A psychologové říkají, že dítě roste ve své svobodě a lásce díky své matce, ale i otci… To vše je dobře známo. Je pravda, že lidské otcovství, jako všechno lidské, obsahuje plno stínů: byli a jsou špatní otcové, otcové autoritářští, otcové bez lásky.

Až mi vlasy vstávají na hlavě, když vzpomenu na řeholní sestru, která ve svých šedesáti letech měla problémy psychického rázu, a když jsme spolu mluvili, řekla mi: „V naší rodině mě můj otec nikdy neobjal.“ Ptal jsem se jí proč. „To se nedělalo.“ Kde je tu láska, kde je tu něha, která by svědčila o otcově dobrotě? Aby se žena dobře utvářela ve svém ženství a ve své lásce, s níž pak bude žít se svým mužem, je skutečně velmi důležitý vztah mezi otcem a dcerou… To vše je velice dobře známo. Může být otec bez lásky i otec, který už není otcem, spíš kámošem… Vždyť se zeptejte mladých lidí na to, jaké mají otce: buď sedí před televizí, nebo je to velký šéf, který je stále pryč a není s dětmi.

Takže otcovství bylo velmi poznamenáno, ale nejen toto nám chybí, chybí nám i duchovní otcové. Kněží často říkají: „Já nejsem duchovní otec, vždyť v samotném evangeliu je psáno: ,Nikoho nenazývejte svým otcem, vždyť máte jednoho nebeského Otceʻ – tak já se držím evangelia…“ (V evangeliu není napsáno: Dávejte si říkat „ctihodný otče“, to je pravda.) Ale sv. Pavel říká, že každé otcovství přichází od Boha, od Boha Otce (Ef 3,14). A tak otcovství nás kněží není naše otcovství, je to výraz otcovství Božího. A když je nevykonáváme, co řekne Pán svým dětem? Není však třeba mít strach.

I duchovní mateřství je realitou stejně jako duchovní otcovství. Ta realita však může být pokřivená, například když duchovní otec zneužívá svého postavení, když kněz chce příliš dirigovat a do všeho se cpe. Pak už nevede duše. My jsme tu od toho, aby je vedl a usměrňoval Duch Svatý. Potřebujeme tedy všichni znovu objevit toto duchovní otcovství a otcovství Boží, které objevila Terezka, a to bez nejmenší podezíravosti vůči Otci.

Ano, Bůh je dobrý … „My víme, otče, že je dobrý, ale stejně: podívejte se, co všechno se dnes děje…“ Ano, to já vím, také mám televizi a čtu noviny. Ale co je to za odvážnou důvěru a dětskou lásku k Otci, když máme hluboko v srdci neustálé podezření, že vlastně i v Otci je zlo a že Otec je tak či onak stále Pćre Fouettard, (9) který nás hodlá jen otravovat.

Vím, že Terezka využila pozitivní obraz otcovství ze svého dětství a že naše představy o Bohu Otci závisí na tom, jaký byl náš otec (který byl dobrý či průměrný, nestačil na svou roli nebo vůbec chyběl …), ale Bůh je nad každý náš obraz. Ona tedy měla pozitivní obraz o otci. Když chtěla vědět, jak se modlí svatí, dívala se na svého otce. A navíc pan Martin měl vousy, byl velký a krásný (všeobecně patří k představě Boha Otce vousy, tak jako je měl pan Martin).

Toto pozitivní otcovství, jak o tom nakonec píše bratr Efraim (10) ve své knize o svatém Josefovi, se vyznačuje tím, že otec se zabývá svými dětmi. U Martinů neměli televizi (nemám nic proti televizi), však tehdy ani nebyla. Měli tedy čas spolu hovořit, bavit se, pan Martin dělal dětem hračky, povídal si s nimi před spaním, četl jim, zpíval s nimi písničky, modlil se s nimi, bral je na ryby, přinášel jim dárečky – takové laciné, ale bylo to milé. V této rodině se otcovství prožívalo opravdu naplno. Je jisté, že otcovství bylo zničeno, když byl pan Martin zavřený na psychiatrii v Caen, když se mu zatemnil rozum. Terezka však ani tehdy neztratila pozitivní pohled na otce, protože v něm objevuje trpícího Krista (Iz 53).
Vidí, že i Boží otcovství trpí ve svém synu, skrze tu zkoušku, skrze to velké utrpení. Tato jakoby krize otcovství v době nemoci jejího otce jí vlastně pomohla ještě hlouběji objevit Boží otcovství a až do konce jejího života se v ní nikdy nezrodilo nějaké podezření vůči nebeskému Otci. Viděla v něm jen milosrdenství. Tak jako Ježíš i ona se odvážila nazvat svého Otce: „Abba“, „Tatínku“. Je to dětské aramejské slovo – v Libanonu, Iráku, Sýrii tak děti stále ještě volají familiérně na své otce: tati, abba. To je i cesta duchovního dětství: žít ve vztahu k Otci jako dítě, které může volat: „Tati!“

Které dítě říkalo „Abba“ nebeskému Otci? Ježíš. Vlastně ona malá cesta, to je skutečné následování Krista. Ježíš žil jen pro svého Otce, jako malé dítě. Nikdy neměl vůči svému Otci nejmenší stín podezření – ani při svém umučení. Nikdy se nedíval na Otce tak, jako by Otec po něm chtěl: „No, víš, můj Synu, musíš zemřít, abych si vybil svou zlost, abych se spravedlivě smířil s lidmi…“ Celá Trojice se vydala na tuto neuvěřitelnou cestu lásky: přišla na zem, vydává se všanc nenávisti a hříchu lidí, aby je vykoupila láskou – holýma rukama, nikoli metáním hromů a blesků na hříšníky. Všemohoucí Otec není Rambo. Otce vidíme v milosrdném Ježíši.

Posláním Terezky je zjevit světu milosrdenství. Znovu nám v našem dvacátém, brzy jednadvacátém století, opakuje, že to, co nejvíc potřebujeme – vždy a všude, ať už v životě osobním, společenském či rodinném – je především milosrdenství. Potřebujeme především milosrdnou lásku, protože jsme-li omilostnění, milovaní a je-li nám odpuštěno, i my sami budeme svědky milosrdenství a budeme blažení. „Blahoslavení milosrdní…“ (Mt 5,7) a „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Toto je jediné svědectví, které mohou křesťané přinést tomuto světu plnému nepokoje, boje, násilí, napětí. Toto je jediné pravé svědectví: zkušenost milosrdenství.

Je velmi zajímavé, že ministr Xavier Manueli, který měl na starosti humanitární činnost v Bosně i jinde, řekl v interview: „To, v co teď doufám, je milosrdenství.“
A Jan Pavel II. nám znovu opakoval, že všechno v našem životě je zahrnuto v milosrdenství. Ano, v milosrdenství je shrnuto všechno. Proto tedy Terezčino odevzdání se Milosrdné lásce není jenom nějakou modlitbičkou mezi jinými, ale představuje vrchol jejího života. Jde o nejdůležitější úkon, jaký kdy vykonala, a měl ohromný dopad na její život. Právě tímto končí první díl jejího rukopisu (A).
„Milovaná matko, nemohu zpívat po tolika milostech se žalmistou: ,Děkujte Pánu, že je dobrotivý, navěky jeho MILOSRDENSTVÍʻ? Zdá se mi, že kdyby všichni tvorové měli tytéž milosti jako já, nikdo by se Pána Boha nebál, ale že by byl šíleně milován a že žádná duše by ho nechtěla zarmoutit, ale ne ze strachu, nýbrž z lásky …“ (AS 171).
Protože milosrdenství není nějaké dobráctví, není tím řečeno, že se všecko smazává. Milosrdenství je náročné, protože chce dobro toho, koho miluje.
„Přesto chápu, že všechny duše si nemohou být podobné.
Musí existovat různé druhy, aby byla zvlášť uctívána každá Boží dokonalost. Mně dal své nekonečné milosrdenství a skrze ně nazírám a uctívám ostatní božské dokonalosti! … Tehdy se mi ukazuje, že všechny září láskou, ano zdá se mi, že i spravedlnost je oděna láskou (a snad ještě víc než která jiná vlastnost)… Jaká sladká radost je v pomyšlení, že Pán Bůh je spravedlivý, to znamená, že bere v úvahu naše slabosti, že dokonale zná křehkost naší přirozenosti! Čeho bych se tedy měla bát? Když nekonečně spravedlivý Bůh odpustil tak dobrotivě všechny viny marnotratného syna, nemá být spravedlivý také ke mně, která ,jsem pořád s Nímʻ?…“ (Tamtéž.)
Pokračuje větami o tom, jak se odevzdala lásce, a uzavírá:
„Má milovaná matko, vy jste mi dovolila obětovat se takto Pánu Bohu, vy víte, jaké řeky nebo spíš oceán milostí zaplavily mou duši… Zdá se mi, že od toho šťastného dne Láska mě proniká a obklopuje, zdá se mi, že v každém okamžiku mě tato milosrdná láska obnovuje, očišťuje mou duši a nenechává v ní ani stopu hříchu…“ (o tom mluvil Daniel Ange a říkal: „Ano, Terezko! ,Obnovujeʻ – obnova … Ano, Terezka je obnovena!)“… očisťuje mou duši a nenechává v ní ani stopu hříchu… (…)
Jak sladká je cesta lásky!… (…) Hleďte, má milovaná matko, toto je všechno, co vám mohu říci o životě vaší malé Terezie. (…) Jak skončí tento ,příběh malé bílé květinkyʻ? (…) Nevím to,“ (my to víme), „ale jsem si jista, že ji stále bude doprovázet Boží milosrdenství… (…) Navěky bude zpívat (…) stále novou píseň lásky…“ (AS 172-173).
A to přeji nám všem: abychom s milostí Boží znovu objevili – a nejen svým rozumem –, že Otec není než milosrdná láska a že my všichni jsme osobně i jako celá církev povoláni, abychom navěky opěvovali Pánovo milosrdenství.


Přepis nahrávky simultánního překladu
s použitím francouzského originálu nahrávky
upravila Hermína Lachmanová.
Z časopisu Karmel 3,4/1999
s laskavým svolením


Poznámky pod čarou:

(1) V originálu: familles, t.j. doslova: rodiny, což G. Gaucher chápe ve významu: různé řeholní rodiny, které pak v církvi jaksi zviditelňují a připomínají určitou Boží vlastnost. T. Brichtová ve svém překladu Autobiografických spisů přeložila „druhy (duší)“, protože soudila, že Terezie mluví o různém typu nebo o různém založení jednotlivých duší.
(2) To by určitě stálo za upřesnění, jak to G. Gaucher myslí, ovšem on tu vysvětlení nepodává. – Pozn. red.
(3) Báseň Proč miluji tě, Maria, PN 54,22; české vydání Básní sv. Terezie z Lisieux ve výboru a překladu A. Janouškové (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995) tuto strofu neuvádí.
(4) I když autor uvádí přesně dataci dopisu, nepodařilo se nám zmíněná Tereziina slova v originálním vydání jejích dopisů pomocí uvedeného data najít. Zdá se, že P. Belliére byl k milosrdenství Božímu trochu nedůvěřivý, a tak mu Terezka na více místech říká něco podobného.
(5) O Božím milosrdenství. První slova encykliky jsou převzata z Ef 2,4: (Bůh) bohatý na milosrdenství, nebo podle českého liturgického překladu Nového zákona: „Nekonečně milosrdný“ (Bůh).
(6) Srov. P. Descouvemont – H. Nils Loose, Terezie a Lisieux, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997, str. 186.
(7) LT 226 z 9.5.1897.
(8) Manželka Efraima Croissant, zakladatele Komunity blahoslavenství.
(9) Postava s metlou doprovázející o Vánocích Pćre Noela – jako čert doprovází sv. Mikuláše.
(10) Zakladatel Komunity blahoslavenství.
 

Převzato z webu bosekarmelitky.cz.

 

Sekce: KARMEL | SVATÍ - BOŽÍ PŘÁTELÉ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

    Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.