Maria, pravzor církve

14.10.2017

Maria, pravzor církve

Norbert Baumert, SJ


Maria evangelií – to je nejprve izraelská dívka vynikající zbožností, pak matka Ježíšova, následující svého syna, ale vždy v pozadí, skrytá, snad někdy nechápající, o to víc trpící jeho trápením. Tak ji vidí a bez problémů přijímají všichni křesťané. Maria ve Skutcích apoštolů už je trochu jiná. Jakou roli jí máme přisoudit ve sboru apoštolů a v prvotní církvi, když ji vidíme spolu s nimi o letnicích čekat na příchod Ducha svatého? A co teprve ona žena s dvanácti hvězdami z knihy Zjevení – je to vůbec Maria? S takovou námitkou se setkáváme poměrně často: Maria evangelií, to ano. Ale všechny ty tituly a hodnosti, kterými ji obdařila církev během staletí, naprosto neodpovídají zprávě evangelií o skryté dívce z Nazareta, nezaslouženě vyvolené k úchvatnému poslání – být matkou Božího Syna.
Tento problém by nám mohl pomoci vyřešit svatý Pavel jako most mezi prostým vyprávěním evangelií a složitými teologickými úvahami následujících věků.
V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoliv podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. „Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“ (Ef 5,21-32)

Lidstvo – nevěsta Kristova

Obraz vzájemné lásky a vzájemné odkázanosti muže a ženy je zde aplikován na vztah mezi Kristem a „shromážděním“ („ekklesia“ v nejširším slova smyslu). V 5,30 říká: „jsme údy jeho těla“ (tj. všichni k němu patříme!) A to odůvodňuje pozoruhodnou větou: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo.“ Zde Pavel cituje Gn 2,24, ale v jakém smyslu? Nechce přece na tomto místě mluvit o manželství, nýbrž o tom, že všichni lidé jsou spojeni s Kristem; oním „mužem“ je zde myšlen Kristus; a koho opustí? „Lůno Otcovo“ (Jan 1,18; srv. Flp 2,6n).
Pak následuje další krok: „A připojí se ke své ženě.“ K jaké ženě se připojí Kristus, jenž se stal člověkem? List Efezanům zde má na mysli právě ono „shromáždění“. Většinou tento výraz překládáme jako „církev“, ale správněji bychom museli říci: „lidstvo“, neboť církev v této chvíli přece ještě vůbec neexistuje! A právě toto „shromáždění“, toto lidstvo sjednocené z Židů a pohanů (srv. Ef 2,11-16), je zde představeno obrazem ženy. Kristus se s touto „ženou“ spojuje tak, že se s ní stává „jedním tělem“.
Celé lidstvo už tedy skrze Vtělení, ještě před vykupitelskou smrtí, vstupuje do základního vztahu ke Kristu. Tím, že se Bůh stal člověkem, nevstupuje do vztahu pouze s tím či oním člověkem, nýbrž jakožto člověk má vztah ke všem lidem. To bylo pro abstraktní myšlení antického člověka zcela jasné. Takto jsou tedy do jisté míry všichni lidé onou nevěstou, se kterou se Kristus stává „jedním tělem“, bere na sebe všechnu špínu lidstva a tím, že své tělo obětuje, očisťuje je. Nakonec Pavel ještě výslovně připomíná, že tajemství, o kterém mluví, vztahuje na Krista a církev.

Maria – zástupce lidstva

Postupme nyní ještě o krok dále a ptejme se: jak se Kristus spojí s lidstvem jako celkem? Kde je onen „bod dotyku“? Je jím Maria. Ta má v Božím plánu spásy zcela jednoznačné a jedinečné poslání. Stojí zde vůči Kristu jako ta žena, z níž on přijímá své lidství, které ho spojuje se všemi lidmi. Bůh přijímá svůj způsob bytí člověkem od člověka! Proto Pavel zdůrazňuje: „narozen z ženy“ („Když přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem“ Gal 4,4). Proč Pavel zdůrazňuje tuto skutečnost? Je přece samozřejmostí, že každé lidské dítě je narozeno z ženy! Pavel zde jistě nechce poukázat na Ježíšovy předky. Ta žena, Maria, je zde Kristovým nejvlastnějším protějškem jako zástupce lidstva a takto jsme i my všichni (myslím, že tomu nyní lépe rozumíme) v této události spásy skrze Marii spojeni s Kristem.
Pavel tuto skutečnost vyjadřuje v 1 Kor 11,11n ještě jinak. Aby objasnil vztah muže a ženy, říká: při stvoření to bylo tak, že nejprve byl stvořen muž a pak žena; proto zde existuje určité pořadí (což neznamená nutně nadřazenost). Avšak „v Pánu“ k tomu nyní cosi přistupuje. Už tu není přítomen pouze tento původní vztah, nýbrž platí: „ani žena bez muže, ani muž bez ženy“. A to odůvodňuje takto: „Neboť jako žena z muže (Eva z Adama), tak také muž skrze ženu (muž Kristus skrze ženu Marii).“
Na tom je cosi nápadného: Při stvoření je muž tím prvním a žena je vytvořena z jeho boku. Avšak skrze pád do hříchu zde vzniká trhlina, rozkol mezi mužem a ženou. Důsledkem toho je, že muž panuje nad ženou, důsledkem hříchu (Gn 3,16) zneužívá své postavení – a žena svým vlastním způsobem samozřejmě opět zneužívá svých schopností. V jejich vzájemném vztahu se něco podstatného porouchalo! Bůh to však uzdravuje tím, že u nového Adama je tomu naopak: nyní se muž sklání a staví se pod ženu. Neboť nyní tím prvním není muž, nýbrž nová Eva; ona je tou, kdo novému Adamovi dává život. Tedy: Při stvoření je Adam tím prvním a z něho povstává Eva; avšak v plánu spásy je tou první Maria a z ní povstává Ježíš. To je výpovědí verše 12. Tím, že se sklání pod ženu jako ten, kdo je – zcela vědomě – „narozen z ženy“, jakoby uzdravuje onu ránu v lidstvu, onu trhlinu mezi mužem a ženou. Myslím, že toto vše zde u Pavla v jeho výpovědích náznakově zaznívá.
Tak se Marii dostává jedinečného významu, protože je matkou Vykupitele. Avšak ona je zároveň „ženou“, jež zde jako protějšek stojí vůči „muži“. Neboť když syn dospěje, není již vztah matka – dítě tak určující; tak je nám v tomto novém prapůvodním páru zároveň zjeven a odkryt vztah mezi mužem a ženou. To je v každém případě téma, které Pavlem v 1 Kor 11,11n hýbe. Tomu odpovídá v Janově evangeliu: „Co mi chceš, ženo?“ (Jan 2,4) a pod křížem: „Ženo, hle, tvůj syn! Hle, tvá matka!“ (Jan 19,26n). Kde Ježíš oslovuje Marii jako ženu, tam je pro něj právě „ženou“ jako takovou – jeho protějškem.

Co to pro nás znamená?

Radovat se z Mariina vyvolení! Maria je naší sestrou, kterou Bůh vyvolil k tomu, aby byla vedle Krista novou Evou, a tak aby měla také význam pro duchovní život všech lidí. Takové poslání nevlastní tak univerzálním způsobem žádný jiný člověk. Naše duchovní otcovství či mateřství vůči jiným lidem, které my jako křesťané můžeme uskutečňovat, je nutně ohraničené (srv. 2 Kor 4,15; 1 Sol 2,7-12). Maria je jediným člověkem, který má toto univerzální postavení.
Mohu přijmout Marii jako svoji zástupkyni? Ona za mě a pro mě řekla své Ano. Ovšem, že se mě nikdo neptal, jestli si to přeji; avšak nikdo se mě neptal ani na to, jestli za mě a pro mě má zemřít Kristus. To pro mě udělal prostě předem a bez mého souhlasu. Podobným způsobem svěřil Bůh Marii poslání vyslovit její „ano“, které ona vyslovila i v mém jménu. Mohu se za toto „ano“ postavit?
Přijmout Marii jako ženu, která stojí vedle Krista. Maria je v koncilové konstituci nazývána společnicí, velkomyslnou společnicí Ježíšovou. Celý Mariin život až po její „ano“ pod křížem je spoluúčastí na díle vykoupení. Samozřejmě, že jediným Vykupitelem je Kristus, pravý Bůh a pravý člověk; Maria je pouhým člověkem. Avšak pokud je Ježíš člověkem, je právě mužem a jako takový má neustále po svém boku ženu, jež svým „ano“ spolu s ním nese jeho lidské konání. Takto můžeme s určitou opatrností říci, že Maria je spolučinná na díle vykoupení. Správně tomu lze porozumět ovšem pouze tehdy, jestliže pochopíme své vlastní poslání: neboť každý z nás je spoluúčastný na vykoupení druhých tím, že se za druhé modlíme a neseme mnohá jejich břemena (srv. Kol 1,24). Co však pro nás platí vždy jen částečně, to platí pro Marii v univerzálním smyslu.
Mohu přijmout Marii jako svoji matku? Jako se Ježíšovo narození neodehrálo pouze v Betlémě, nýbrž Ježíš je nově rozen v každém člověku (srv. Gal 4,19), tak jej jeho matka nepřivedla na svět jen ve stáji, nýbrž „v Duchu“ jej nyní na svět přivádí ve všech věřících – po všechna století až do dnešní doby, až ke mně osobně. Proto je třeba, abych se přes všechno své ohraničené chápání vcítil do tohoto duchovního mateřského Mariina vztahu ke mně, a tak jej přijal za svůj.
Nakonec je toto vše shrnuto do jakéhosi ohniska: jestliže Marii nazveme pravzorem, předobrazem církve, jako „pravzor“ je zároveň vzorem pro mě. Toto vše Maria vykonala právě jakožto „typ“, typologicky, jako pravzor, a tím tedy zastupuje i mě na konkrétním místě události spásy. Ještě jednou opakuji: Pokud se na Ježíše dívám jako na Boha, je Maria vůči němu zástupkyní celého lidstva; pokud se na něj dívám jako na člověka, stojí Maria vedle něj jako jeho matka. Pravzorem církve je jakožto nevěsta, pokud stojí vůči Kristu jako jeho protějšek; jakožto matka Kristova je i matkou církve a celého lidstva.
Jestliže jsme porozuměli tomuto, pochopíme i poslední krok: že je Maria pozdvižena nad všechny anděly, tedy nad všechna stvoření, která jsou větší než my lidé. Pak vidíme Marii jako onu ženu s korunou z dvanácti hvězd, oděnou sluncem, s měsícem pod nohama (Zj 12). To vše jsou jistě pouhé obrazy, které však chtějí vyjádřit, že Maria má v události spásy jedinečné poslání. To je třeba odlišovat od postavení ostatních (žijících i zemřelých) „svatých“, které přece také prosíme o přímluvu. A toto Mariino vyvolení je pro nás důvodem k velmi hluboké radosti a vděčnosti, protože zde znovu jasněji vidíme, jak hluboko nás Bůh vtahuje do tajemství vykoupení.

Z časopisu Amen 5/1999
S laskavým svolením

Převzato z webu bosekarmelitky.cz.

Sekce: MARIA   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


    RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

    Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz