Pastýř, voják, prodavač knih, kajícník, otec chudých a nemocných, světec a zakladatel řádu milosrdných bratří.

 

Jan z Boha se narodil jako Joao Cidade Duarte (španělsky Juan Ciudad) v roce 1495 - tři roky po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v Montemor-o-Novo, jednom malém portugalském městečku asi sto kilometrů jihovýchodně od Lisabonu. Z nikdy neobjasněných příčin zmizel jako osmiletý chlapec z domu svých rodičů a byl přijat v 300 kilometrů vzdáleném domě knížecího správce u Toleda jako pastýř ovcí a koz. Zde zůstal až do svých 37 let, kdy krátké nepříliš šťastné intermezzo roku 1523, když se nechal naverbovat jako voják, přerušilo jeho pastýřský život.

Roku 1532 se nechal Juan Ciudad opět naverbovat jako žoldnéř a dostal se během tažení Karla V. proti Turkům až do blízkosti Vídně. Osmani odtáhli a Juan Ciudad se vrátil přes rodné Portugalsko zpět do Španělska. Krátce se podílel jako námezdní dělník na výstavbě opevnění v Ceutě v severní Africe a následně se pokusil o štěstí na Gibraltaru, kde se živil jako podomní knihkupec. Čtyřicátý rok života jej zastihl vyčerpaného dobrodružným životem. Poznal tento svět z mnoha jeho stránek a snad proto se jeho další životní pouť a hledání stávají více a více duchovními. Roku 1538 přesídlil do Granady. Doufal, že jako knihkupec nalezne v tomto lidnatém a rozvíjejícím se městě lepší možnosti výdělku.

Charismatická slova jednoho kázání Patera Jana Avily však změnily všechny jeho dosavadní i budoucí plány. Během kázání padl v davu jeden muž z okolostojícího davu na zem a se strašnými výkřiky: "Milosrdenství! Slitování!" se začal tlouct pěstmi a kameny. Jako pomatenec byl Juan Ciudad odveden z místa kázání do blízkého královského hospitálu, kde definitivně padl do těžko pochopitelného labyrintu lidského utrpení. Skrze duchovní vedení Patera Avily však vyšel úspěšně z této duchovní krize. Nyní byl jen a jen Bůh jeho světlem a jako Bohem dotčený a podivuhodně proměněnný člověk vykonal posvátnou pouť do mariánské svatyně v Guadalupe.

Ačkoli sám byl bezdomovcem, začal odvážně r. 1539 budovat útulek pro bezdomovce a chudáky a převzal sám péči o jejich potřeby. Podporován mnoha dobrodinci mohl si brzy pronajmout dům a zbudovat v něm azyl pro potřebné. Tento malý špitál byl však v jeho představě něco více než tehdejší existující špitály, které osobně poznal. Intuitivně zavedl v hospitále princip rozdělování nemocných podle chararkteru a potřeb jejich onemocnění, dále poskytl každému nemocnému jeho vlastní lůžko a akceptoval tak právo nemocných na soukromí. Staral se, aby jeho nemocní získali tu nejlepší možnou medicínskou péči. Přímo příkladné byly v jeho hospitálu hygienické podmínky. Zvláštní péči věnoval duševně nemocným. Starost a péče o duši pacientů byla v jeho úsilí právě tak důležitá jako tělesné pohodlí jeho chráněnců. Ve svém druhém domě, jenž mu poskytl arcibiskup, mohl pak dále a efektivněji rozvíjet své poslání. Stal se průkopníkem moderní ošetřovatelské péče.

Jeho život se odvíjel dál v okruhu chudých a nemocných malých lidí a těch, kteří žili na okraji světa v bídě a špíně. Mezi nimi také nalezl své první pomocníky. Ale byli to muži ze zcela jiných společenských poměrů, kteří se rozhodli Juana následovat v jeho úsilí a nést je i do jiných krajů Španělska. Byli to muži odvážných činů, šlechtici, kteří za sebou měli docela pohnutý život. Někteří se od Juana a jeho díla zpočátku zcela veřejně distancovali a opovrhovali jím, ale brzy pochopili, proč tento muž nosí přízvisko "z Boha". Ochránce práv chudých, bratr všech a ten, kdo neohroženě hájil práva nuzných a odstrkovaných, ten kdo byl vždy připraven podat pomocnou ruku, to byl Jan z Boha. S charakteristickým voláním: "Čiňte dobře bratři!!!" (a tak sami sobě) procházel městem, sbíral almužny, dotýkal se lidských srdcí okoralých lhostejností a neláskou. Byl mužem, který dokázal budovat mosty lásky a důvěry a tím získal i mnoho podporovatelů a dobrodinců svého díla.

Záchrana nemocných, které vynášel z hořícího královského hospitálu, byla jeho současníky komentována jako zázrak. Jeho spontánní pomoc tonoucímu chlapci v ledově studené řece se mu stala osudnou. Umírá po těžké nemoci dne 8.3. 1550 v domě svých dobrodinců. Blázen a žebrák z Granady známý po celém Španělsku byl triumfálně pohřben za účasti všech obyvatel Granady a jako Otci chudých a nemocných se mu dostalo r. 1630 blahořečení a r. 1690 i svatořečení církví. Jeho zcela duchem evangelia prodchnutá spiritualita lásky k maličkým zanechala své stopy po celém světě i v Čechách a na Moravě.

 

Převzato z http://www.milosrdni.cz/