Svatý Jan Bosco (1815 - 1888)

31.1.2015

Svatý Jan Bosco (1815 - 1888)

Narodil se 16. srpna 1815 v městečku poblíž Castelnuovo Asti (dnes Castelnuovo Don Bosco). Rodiče byli chudí a živili se jako drobní rolníci. Otec zemřel, když byly Janovi dva roky. Vychovávala ho matka Markéta Occhienová, která sice nebyla příliš vzdělaná, ale měla pevnou víru a své děti vychovávala ke zbožnosti a pracovitosti. Jan začal studovat poměrně pozdě, díky své bystrosti a zázračné paměti však dokázal ztracený čas dohnat. Do semináře v Chieri vstoupil v roce 1835, kněžské svěcení přijal v roce 1841. Během tříletého studia v kněžském konviktu v Turíně se pod vedením Dona Cafassa (+1860) specializoval na morální teologii.

Jan Bosco byl povolán k výchově mládeže. Jeho počáteční zkušenost s mladými vězni z káznice Generala v Turíně ho podnítila k promýšlení způsobů, jak takovýmto koncům předcházet. J. k tomu nejprve založil nedělní oratoř ve Valdoku (1841–1844). Mezi svými svěřenci našel spolupracovníky pro plán mravní obrody města zasaženého silnou industrializací. Tehdy také založil kongregaci, která stejně jako oratoř nesla jméno sv. Františka Saleského. Navzdory mnoha obtížím pokračoval v díle, jež se nebývale rozrostlo, a to i díky osobní podpoře papeže Pia IX. (+1878). Od roku 1875 se Jan věnuje i misijní činnosti.

Ve spolupráci se sestrou Marií Dominikou Mazzarellovou (+1881) založil Institut dcer Panny Marie Pomocnice (1872) a tak své nábožensko-pedagogické dílo rozšířil i mezi ženami. V roce 1875 zformoval Sdružení salesiánských spolupracovníků, čímž využívá sílícího povědomí o katolickém laikátu. J. choval velkou úctu k Panně Marii a Nejsvětějšímu Srdci Páně. S vypětím fyzických i duševních sil dokončil v Turíně stavbu baziliky Panny Marie Pomocnice křesťanů (1868) a kostela Nejsvětějšího Srdce Páně (1887) v římském Castru Pretoriu. J. život naplněný službou církvi se uzavřel 31. ledna 1888.

První článek Salesiánských konstitucí má charakteristický začátek: podle představ zakladatele definuje kongregaci jako dílo spíše Boží než lidské. Nezrodila se jako čistě lidský projekt, ale především z Boží iniciativy. V tom je zřetelný mystický prvek, protože inspirace a pomoc pocházejí shůry. Don Bosco se tak v rámci církve stal nástrojem Boží prozřetelnosti s tím, že hlavním úkolem jeho salesiánské kongregace je práce na spáse mladých lidí. Jan ve Vzpomínkách na oratoř sv. Františka Saleského (Memorie dell´Oratorio di San Francesco di Sales, 1875), jež sepsal z popudu Pia IX., vypravuje o klíčovém prorockém snu, který měl v devíti nebo deseti let (srov. Memorie biografiche = MB, I, 123–124).

V tomto vidění mu tajemná postava (později se ukáže, že to byl Spasitel) sdělila, že před ním stojí velmi obtížný úkol, který může zvládnout jen s pomocí Panny Marie. Od toho dne se mu Matka Boží stala průvodkyní a učitelkou. Mariina přítomnost v celém jeho životě a díle se projevovala zvláštními i mimořádnými způsoby. Výhradně jí připisoval každý svůj uskutečněný záměr a dílo, choval nezměrnou důvěru v její mocnou a rozhodnou přímluvu, v každé životní situaci byla s ním. V oratoři vyrůstali mladí lidé pod její ochranou, tak jako se žije ve svatyni jí zasvěcené.

Jakoby na potvrzení jeho povolání dal Pán tomuto vychovateli velký počet svatých chlapců, z nichž se stali malí poslové Panny Marie. Tyto duše prodchnuté úctou ke Kristu v eucharistii zůstávali často před svatostánkem, jako například Dominik Savio (+1857), který prožil sedmihodinovou extázi při díkůčinění po ranním svatém přijímání. V oratoři se díky svátostnému životu a horlivé zbožnosti žilo v ovzduší zbožnosti a milosti. U zdrojem této vlídné a pokojné atmosféry stál sám Don Bosco, věrný interpret Boží vůle, otevřený působení Ducha Svatého. Z darů a plodů Ducha Svatého se u něj zřetelně projevoval dar dobré rady a laskavosti; schopnost rozlišovat duchy a nahlížet do srdce a do svědomí (kardiognóze). Viděl také do budoucnosti, což prospívalo těm, kdo si ho žádali jako služebníka Páně. V nesmírně intenzivní a rozsáhlé činnosti se celý život Dona Boska stával modlitbou, nadpřirozeno vyzařovalo z každého jeho slova i z celého jeho.

Jan nebyl spisovatelem v plném smyslu slova, ale spíše schopný popularizátor a „vynikající služebník pera“ (A. Auffray). Byla mu bližší spíše praxe než teorie, snažil se vystihnout konkrétní fakta. Své projekty nepředkládal v systematické podobě, schází jim propracovaná struktura. V Katolických čteních a Životopisech mladých svatých zamýšlel co nejprostěji prezentovat dobrý a pokud možno uskutečnitelný křesťanský život. Neodkázal nám žádné zvláštní asketické či mystické pojednání. Inspiroval se učením sv. Františka Saleského, který hlásal, že svatost je pro všechny věřící, ať se nacházejí v jakémkoli životním stavu. Říkával: „Držme se prostých skutků, ale konejme je s vytrvalostí“ (MB VI, 9); „chci vás učit tomu, jak se stát svatými. Blahoslavený ten, kdo se daruje Pánu už od svých dětských let“ (MB, VIII, 941). Všem radil: „Boží vůlí je, abychom se stali svatými. Stát se svatým je snadné. Pro toho, kdo se stane svatým, je připravena velká odměna“ (MB, V, 209).

Na asketicko-mystické rovině Don Bosco v souvislosti s plněním denních povinností tvrdí: „Chcete-li, aby Váš život byl veselý a pokojný, usilujte o to, abyste stále setrvávali v Boží milosti.“ Po vzoru svatého Františka Saleského převádí Jan „extázi života“ nebo „modlitbu vlastním životem“ do konkrétní podoby sjednocení s Bohem během práce. Vše máme dělat pro větší slávu Boží, se správným úmyslem a neustále přitom využívat střelné modlitby. Tato posvěcená práce nejenže dosáhla schválení, ale Pius IX. ji dokonce spojil s odpustky.

Jan užívá ve svých textech často zbožných povzbuzení. Sám sebe přirovnává ke krejčímu a své svěřence k látce: záměrem je ušít pěkný oblek, který bychom mohli darovat našemu Pánu (MB V, 122–124). Jan je v jistém slova smyslu tvůrcem svatosti mládeže: jeho mystika je jim „šita“ na míru. Často opakoval: „Dal bych všechno za to, abych získal srdce mladých lidí a daroval je našemu Pánu“ (MB VII, 250). Na druhou stranu pokorně přiznává: „Kdybych své vlastní duši věnoval tolik péče, kolik věnuji těm druhým, mohl bych si být jist, že dojdu spásy“ (MB VII, 250). V posledních letech života nabývala tato napomenutí a ponaučení podoby věrného svědectví toho, kdo je hluboce pohroužen do Boha, jak to vysvítá z Janovy Duchovní závěti (1875): „Náš pravý představený je Ježíš Kristus. On bude stále náš Učitel, náš Průvodce, náš Vzor.“ „Když u něj ve stáří kvůli ochablosti sil získaly navrch city, dokázal se někdy při slavení mše svaté celý viditelně rozněžnit. Jindy byl zase proniknut posvátnou bázní, zejména při pozdvihování“ (Tasso, Positio super virtutibus, 972, par. 1). Byl zcela sjednocen s Pánem. Jednou ho překvapili, „když seděl za psacím stolem vzpřímen, s radostně rozpřaženýma rukama a naprosto pohroužen do rozjímání o nebeských záležitostech“. Don Boskův mystický život se opíral o velké učitele duchovního života. Bezprostředně a láskyplně vnímal tajemství víry, hlavně Boží přítomnost v duši. Na Janovi bylo zřetelně vidět, jak je prodchnut tajemstvím živého Boha. Teorie a praxe se u něj prolínaly. Pravý mystik je člověk aktivní a praktický: díla, která založí, přetrvají věky.

Převzato ze
Slovníku křesťanských mystiků; vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2012.

Sekce: SVATÍ - BOŽÍ PŘÁTELÉ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.