Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein), sv. (1891-1942)

8.8.2015

Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein), sv. (1891-1942)
Edith Steinová se narodila 12. října 1891 (o židovském svátku smíření Jom kipur) ve Vratislavi v židovské rodině jako poslední ze sedmi dětí. Její otec zemřel náhle při služební cestě, když jí byly necelé tři roky. Atmosféru a ducha v rodině vytvářela její matka, přesvědčená židovka, která se snažila i přes smrt manžela vytvořit svým dětem krásné dětství a mládí. S pevnou vírou a důvěrou v Boha Izraele a s velkou houževnatostí se tato vdova pustila do vedení obchodu se dřevem. Svou prací, důvtipem a korektním jednáním upevnila dobrou pověst podniku.

Edita později (už jako sestra Terezie Benedikta) vyprávěla: „O nějaké výchově nebyla u nás řeč. My děti jsme měly v mamince prostě zrcadlo ctností. Na ní jsme viděly, jak se máme chovat. Jen jedno jediné nám tato bohabojná Židovka hleděla vštípit: odpor k hříchu. Když naše maminka řekla: ‚To je hřích!', věděly jsme, že tím chtěla označit něco odporně ošklivého, co se nehodí k důstojnosti člověka." Paní Steinová také skupovala lesy, aby dala lidem práci a palivové dříví pro jejich domácnosti. Každý o ní věděl, že prodává dobré dřevo, a nejednou se stalo, že chudý zákazník si mohl své peníze opět strčit do kapsy. V této atmosféře víry a lásky k bližnímu tedy vyrůstala Edita a její sourozenci.

Už od malička se jevila jako velmi nadaná a bystrého rozumu, schopná samostatného úsudku. Moc se těšila, až bude moci chodit do školy.
Je zajímavé, že ve čtrnácti letech školy a učení nechala. Sama to později vyjádřila: „Měla jsem učení dost..." Ovšem po dvou letech se pak do studia opět s nadšením vrhla a v roce 1911 ukončila studium na gymnáziu se skvělým výsledkem.

Studentská léta

Edith Stein (prostřední řada, třetí zprava) se svými studentkami28. dubna 1911 se zapsala na vratislavskou univerzitu. Užívala akademické svobody a studovala to, co ji bavilo. V této době a až do svého jednadvacátého roku říkala o sobě, že je ateistka.
Roku 1913 odešla spolu se svou přítelkyní Rosou Gutmannovou do Göttingen, aby se staly žačkami filozofa Edmunda Husserla. Vznikl tam kroužek židovských studentů nadšených pro fenomenologii. Řeč tu přicházela i na náboženské otázky. Někteří z jejich přátel později konvertovali ke křesťanství. Erika Githová, Editina přítelkyně, vypráví:„Často jsme pospolu chodívaly na výlety a Edita byla takový tiše veselý vandrovníček. Filozofovaly jsme spolu, často jsme se dotkly náboženských otázek, zvláště když náš učitel Adolf Reinach přestoupil za války na křesťanství a ve svých poznámkách si umiňoval, že se nadále bude zabývat filozofií jen proto, aby jiným ukazoval cestu k víře. To nás dojímalo, i když jsme tenkrát ještě byly dětmi tohoto světa. Ale pro mne, a pro Editu asi také, to byl první impuls k obrácení."

Za první světové války se přihlásila jako dobrovolná pomocnice do služeb Červeného kříže a po příslušném zácviku byla poslána do Hranic na Moravě a přidělena na infekční oddělení válečného lazaretu. Po několikaměsíční službě v lazaretu odešla domů do Vratislavi a pak do Freiburgu. Stala se Husserlovou asistentkou, převzala jeho seminář, pořádala a katalogizovala jeho rukopisy. Mezitím vyšla v roce 1917 její doktorská práce zabývající se vcítěním. Roku 1918 Freiburg opustila a rok 1920 strávila ve Vratislavi, pořádala přednášky a vyučovala. V tomto období prožila vnitřní krizi.

Konverze

Edith SteinV březnu 1921 se Edita vydala do Göttingen a pak do Bergzabern, kde přebývala u svých přátel - manželů Theodora a Hedviky Conrad-Martiusových. Zde se ve dne pracovalo v ovocném sadě a večer filozofovalo. Jednou, když přijela, museli oba manželé nutně odjet. Paní Hedvika přivedla Editu ke knihovně a řekla: „Vyber si podle libosti. Všechno je tu pro tebe." Edita vypráví:„Sáhla jsem do knihovny jen tak namátkou. Vylovila jsem knížku celkem nepatrnou. Měla titul »Život svaté Terezie z Avily«, jak jej ona sama popisuje. Začala jsem číst. Knížka mě zaujala. Dočetla jsem ji jedním dechem. Když jsem ji zavírala řekla jsem si: TOHLE JE PRAVDA!" Týž den si koupila dvě knihy - katolický katechizmus a misálek. Ihned se pustila do studia. Pak poprvé vstoupila do katolického kostela v Bergzabern. K tomu říká: „Nic se mi nezdálo cizí. Všemu jsem rozuměla.... Po mši svaté jsem šla za knězem a rovnou jsem ho poprosila o křest. S udiveným pohledem mi řekl, že před přijetím do Církve je nutná příprava. Řekla jsem mu, že jsem se připravovala." Když si to kněz chtěl ověřit, dokázala Edita odpovědět na každou otázku. Křest se konal 1. ledna 1922. Silvestrovskou noc probděla Edita v modlitbě. Nejtěžší úkol ji však teprve čekal - říci to vše matce. Každá svým způsobem přinášela velkou oběť. Edita zůstala ve Vratislavi půl roku a jako dosud doprovázela svou matku do synagógy. Paní Steinová pozorovala s úžasem svou »odpadlou« dceru. Jedné známé ženě řekla: „Ještě nikdy jsem neviděla tak se modlit, jak se modlí Edita. Je to něco podivného, modlila se s námi ze své knížky a představte si, všechny ty naše modlitby tam hned našla." Edita si vzala breviář a modlila se s ostatními žalmy.

Učitelka

V letech 1923-1931 žila u sester dominikánek ve Špýru a vyučovala na dívčím lyceu, které setry vedly. O jejím působení jedna z nich píše: „Převzala němčinu na učitelském ústavě a na dívčím lyceu. Klidně a spolehlivě vedla dívky k maturitě. Její působení při vyučování ve výchově bylo velmi plodné. Velmi brzy si získala srdce děvčat. Pro nás všechny byla zářivým vzorem, který působí až dodnes. Skromně a prostě, téměř neslyšně a nepozorovatelně, šla tichou cestou svých povinností, vyrovnaná, přívětivá, vždy ochotná a připravená pomoci všem, kdo ji o pomoc požádali." Stala se učitelkou v pravém slova smyslu. Podle ní měly děti v klášterních školách získat dostatek síly, aby mohly svůj život utvářet v Kristově duchu. Uměla povzbudit, ale i dát »lekci« těm příliš sebevědomým a sebejistým. Studentky ji však milovaly. Mimo této učitelské a výchovné práce se opět vrátila k filozofické práci a hlavně ke studiu děl sv. Tomáše Akvinského.

Pro její duchovní život mělo velký význam její přátelství s arciopatem v Beuronu, benediktinem Rafaelem Waltzerem. Žádnému jinému knězi nedala nahlédnout tak hluboko do své duše jako právě jemu. Jemu také svěřila svou touhu po řeholním životě, ale on nesouhlasil a viděl její poslání ve využití intelektuálních schopností, kterými ji Bůh obdařil. Tak rostla řada Editiných přednášek, publikací, cest... V tomto koloběhu práce vidí Edita jako důležité: „...mít tichý koutek, kde můžeme být s Bohem, jako by nic jiného neexistovalo. Denně. Zdají se mi k tomu nejvhodnější ranní hodiny, před tím, než se dáme do denní práce - také proto, že se dovídáme, jaké zvláštní úlohy a poslání pro ten den dostáváme, a abychom si snad přes den nějak nevybírali." Arciopatství Beuron bylo jejím tichým koutkem, kde si její duše mohla vydechnout.

Na jaře 1932 přijala místo docentky na Německém institutu vědecké pedagogiky v Münsteru. Zdá se, že Edita byla za svého pobytu v Münstru předmětem zvědavosti. Vědělo se, kdy chodí spát i kdy vstává, pozorovaly ji při modlitbě, při práci i při zábavě. Ráda se studentkami diskutovala a besedovala, zajímala o jejich starosti - o studium, o studentské sdružení i o politiku. Byla veselá, ale častěji vážná a zamyšlená. Zvláště když začalo pronásledování Židů, bývala čím dál vážnější.

Edith Stein - sestra Terezie Benedikta od Kříže

Zásadním rokem Editina života byl rok 1933. Násilnosti a útlak Židů v Německu sílily. Edita píše dopis papeži Piu XI. o pomoc. Ukazuje se, že už nebude moci nadále vyučovat ani v Münsteru ani nikde jinde v celém Německu. V této situaci přemýšlí, zda nenastal čas splnění touhy jejího srdce - vstoupit do kláštera. Zhroutila se přece poslední překážka, která tomu bránila - její veřejná činnost. 30. dubna 1933 - o neděli Dobrého Pastýře - na závěr pobožnosti v kostele sv. Ludgera dostala, jak sama píše, „odpověď od Dobrého Pastýře na svou otázku, zda smí vstoupit do kláštera", a tato odpověď zněla: „ANO".

Průčelí kostela St. Maria vom Frieden při klášteře karmelitek v KolíněTýž večer psala otci arciopatovi a v půli května přišlo z Beuronu dovolení podniknout přípravné kroky. S pomocí Dr. Cosackové se spojila s klášterem karmelitek v Kolíně. Po úvodním rozhovoru s převorkou a novicmistrovou bylo rozhodnuto, že se musí počkat na vyjádření otce provinciála. Zároveň jí hned bylo naznačeno, že nemůže počítat s pokračováním své vědecké práce. Provinciál nechal na sebe dlouho čekat, proto bylo rozhodnuto, že ji představí klášternímu komisaři a členkám kapituly, které měly rozhodnout o jejím přijetí. Bylo dohodnuto, že 16. červenec - svátek Panny Marie Karmelské - oslaví již v Kolíně, kde měsíc zůstane jako host, v půli srpna pojede domů a 15. října 1933 na svátek sv. Terezie z Avily bude přijata do klauzury.

Před vstupem do kláštera ji čekal ještě jeden velký a těžký úkol: sdělit toto své rozhodnutí mamince. Sama o tom píše: „První neděli v srpnu jsem byla s maminkou sama doma. Seděla s pletením u okna, já jsem vedle ní šila. A tu padla ta dlouho očekávaná otázka: ‚Co budeš u těch sester v Kolíně dělat?' ‚Budu s nimi žít.' Následoval výbuch zoufalého odporu. Maminka nepřestávala plést. Klubko se jí zachumlalo, snažila se je dát do pořádku. Třásly se jí ruce. Pokusila jsem se jí pomoci. Nepřestávala křičet. Od té chvíle byl pokoj ten tam. Loučení bylo velmi těžké."

Do kláštera byla přijata jako každá jiná postulantka. Většina sester vůbec nevěděla o její vědecké dráze a Edita sama dávala dobrý pozor, aby nedala najevo svou převahu. Samozřejmě se od ní očekávalo, že bude vykonávat a osvojí si všechny maličkosti života v klášteře. Snažila se o to s pečlivostí jí vlastní a přineslo jí to nemálo pokoření, ale snažila se vše snášet s humorem. Domácí práce totiž nebyly její silnou stránkou. Také život spolu s dívkami, s nimiž byla v noviciátě a které byly všechny skoro o dvacet let mladší než ona, byl často obtížný. Sdílela však s nimi jejich radosti i bolesti a sama se svěřovala s tím, co prožívala - především se svou bolestí nad útlakem, který postihoval její příbuzné.

Po půlroční zkušební lhůtě přijala 15. dubna 1934 - v neděli Dobrého Pastýře - řeholní roucho a jméno Terezie Benedikta od Kříže. Jméno jakoby předznamenalo, k čemu ji Pán vyvolil. Na obláčku přišlo mnoho jejích přátel, kolegyň, žaček a řeholních sester. Po obláčce konal otec provinciál vizitaci, vyptával se jí na její vědeckou práci a nařídil, aby byla uvolněna pro dokončení svého díla »Schopnost a čin«. Začala také dostávat různé žádosti o literární práce. A i jako karmelitka zůstávala v úzkém spojením se světem a s těmi, které milovala. Netoužila po návštěvách, ale každému se věnovala, jak to právě dotyčný potřeboval. Už od začátku jí bylo dovoleno psát jednou týdně matce. Ta jí však nikdy neodpověděla.

První sliby skládala sestra Benedikta 21. dubna 1935 - o velikonoční neděli. Co prožívala v této veliké chvíli, nám může nastínit vzpomínka jedné sestry, která se jí v ten den zeptala: „Jak se cítíte?". Sestra Benedikta odpověděla: „Jako nevěsta Beránkova!"

Nějaký čas po složení slibů sdělila v dopise matce celou pravdu o sobě. Velmi ji potěšilo, když po čase objevila v dopise své sestry Rosy pozdrav od maminky. To se pak stalo pravidlem. V každém dopise přicházíval lístek od maminky. Několik týdnů před svatodušními svátky 1936 se dověděla, že maminka onemocněla. Na svátek Povýšení sv. Kříže 14. září 1936 paní Steinová zemřela. V ten den začíná na Karmelu období velkého postu a v celém řádě se obnovují sliby. Sestra Benedikta ten den prožila takto:„Když jsem byla na řadě, abych obnovila slib, byla u mne maminka. Zřetelně jsem pocítila její blízkost." V týž den přišel telegram, že maminka zemřela, a sice právě ve chvíli, kdy její dcera obnovovala sliby. Tato shoda byla pro sestru Benediktu velkou útěchou.

24. prosince 1936 byla v Hohenlindu pokřtěna její rodná sestra Rosa. Sestra Benedikta dostala k vánocům nejkrásnější dárek - mohla se tohoto křtu zúčastnit. A to díky tomu, že si 14. prosince na schodech zlomila levou ruku a nohu a musela být hospitalizována v nemocnici. Její stav se pak zlepšil natolik, že odtud mohla být 24. prosince propuštěna, a Dr. Hopmann si vyprosil, že ji poveze malou oklikou přes Hohenlind.

10. dubna 1938 byl den voleb a v kolínském Karmelu zavládla jistá bezradnost, jak se zachovat, protože už bylo jasno, že národní socialismus a jeho zásady jsou nepřátelské Bohu i lidem. Byl zde i strach, protože gestapo již bezdůvodně vyhnalo spoustu řeholníků a řeholnic z jejich klášterů na dlažbu. Většina sester si myslela, že je stejně jedno, jak se bude volit, že stejně je vše už připraveno. Proti tomu se velmi důsledně postavila sestra Benedikta a zapřísahala sestry, aby Hitlera nevolily bez ohledu na to, jaké to bude mít důsledky. Ráno v den voleb pak dokonce přišli pánové z volební komise s urnou až do hovorny kláštera, aby sestry mohly volit. Převorka se bránila, ale byli neoblomní a sestry musely podle seznamu volit. Když přišla na řadu sestra Benedikta a byl odhalen její původ, že je Židovka - neárijka, pánové se lekli a chvatně opustili klášter.

21. dubna skládala sestra Benedikta věčné sliby. Po nich - v neděli Dobrého pastýře 1. května 1938 - přijala černý závoj.
V tomtéž roce pronikly i za zdi kláštera znepokojivé zprávy o vypalování synagóg, o pogromech na Židy a pronásledování těch, kdo se Židů zastávali. Sestra Benedikta k tomu řekla: „To je stín kříže, který padá na můj národ. Kéž by aspoň teď prohlédl! Je to naplnění kletby, kterou na sebe přivolal. Kain musí být pronásledován, ale běda tomu, kdo na něj vztáhne ruku!"

Terezie Benedikta od Kříže a její rodná sestra Rosa SteinováPod tlakem těchto zpráv a zkušenosti s volbami se začalo vážně uvažovat o její emigraci. Sestra Benedikta by nejraději šla do Palestiny, ale německé zákony to nedovolovaly, proto požádala matka převorka karmelitky v holandském Echtu, zda by sestru Benediktu nemohly přijmout, že „potřebuje změnu vzduchu". Sestry pochopily, a tak advent 1938 byl ve znamení příprav a shánění potřebných dokladů. 31. prosince 1938 se přestěhovala. Sestry ji přivítaly s láskou a také s trochou zvědavosti. Upoutalo je „její prosté a skromné chování, dobrota srdce a jemný takt".
V Echtu pokračovala sestra Benedikta ve své práci na rodinné kronice a také v jiné literární činnosti, hlavně pak na dokončení díla »Věda kříže«, kterému věnovala každou volnou chvilku.

V létě 1940 se podařilo přesídlit do Holandska také její sestře Rose. Převzala službu ve vrátnici kláštera a pomáhala na zahradě. V témže roce bylo Holandsko Německem nezákonně obsazeno a v samotném Německu byl rozpoután boj proti klášterům.
V Holandsku německé úřady postupovaly proti Židům stejným způsobem jako v Německu. Proto bylo rozhodnuto, že sestra Benedikta využije pomoci svých přátel ve Švýcarsku a pokusí se o přijetí v některém ze švýcarských klášterů. To bylo v lednu 1942. Rozpoutal se boj o čas. Potíž byla v tom, že setra Benedikta se nechtěla odloučit od své sestry Rosy. I to se nakonec vyřešilo a sestry požádaly o švýcarské vízum. Musely absolvovat pohovory a výslechy u různých úřadů, vyplňování stohů dotazníků, hrubé jednání apod.
Mezitím 4. července 1942 sestry ve švýcarském Le Paquier schválily žádost o přijetí sestry Terezie Benedikty do jejich kláštera.

2. srpna 1942 však sestry v Echtu čekalo nemilé překvapení. Do hovorny kláštera přišlo gestapo s tím, že obě sestry musí do pěti minut opustit klášter. Pánové byli nesmlouvaví. Vyhrožovali, že když matka převorka nedá dovolení k opuštění klauzury, bude to mít dopad na celý klášter. To, co se přihodilo setrám Steinovým, nebylo ojedinělé. Šlo o součást aktu pomsty nacistů na katolících židovského původu za pastýřský list holandských biskupů. Sestry byly odvezeny v čase, kdy už všechny potřebné doklady pro vystěhování do Švýcarska byly vyřízeny. Cela v Le Paquier zůstala pak ještě dlouho připravena.

Spolusestry v klášteře v Echtu napjatě čekaly na nějaké zprávy o obou sestrách Steinových. Ráno 5. srpna přišel telegram, že mají poslat někoho do sběrného tábora ve Westerborg u Hooghalenu s teplým oblečením a přikrývkami. To se také stalo. Při uklízení cely sestry Terezie Benedikty byl nalezen lístek, na jehož zadní straně napsala, že se chce obětovat za obrácení Židů. Ten jí byl poslán také, a tak se ztratil. V kolínské klášteře se však uchovává pohlednice z ledna 1939, kde sestra Benedikta píše: „Milá Matko, prosím vaši ctihodnost, aby mi dovolila nabídnout se Srdci Ježíšovu jako smírná oběť za opravdový mír: aby vláda antikristova se zhroutila bez nové světové války a byl zaveden nový a spravedlivý řád. Chtěla bych to ještě dnes, je dvanáctá hodina. Vím, že nejsem ničím, ale Ježíš si to přeje a jistě k tomu volá i tisíce jiných."

Ze 6. srpna 1942 je druhý dopis, v němž sestra Benedikta prosí ještě o nějaké věci pro sebe a pro Rosu. Sděluje, že na druhý den ráno má vyjet první transport na východ.
Poslední zprávy o sestře Benediktě jsou z onoho 7. srpna 1942. V Schifferstadtu na nádraží volala z vlaku na jednu svou bývalou žačku: „Pozdravujte setry u sv. Magdalény. Jedeme na východ." Jedna sestra ve Freiburgu dostala lístek bez data. „Pozdravuji z cesty do Polska. S. Terezie Benedikta."

pec krematoria v OsvětimiPo válce se sestry s pomocí Červeného kříže snažily vypátrat něco víc o sestře Benediktě, zpráv bylo nemnoho. Je dokázáno, že transport vyslaný 7. srpna 1942 z Westerborku dorazil 9. srpna do Osvětimi a oběti z tohoto transportu nebyly poslány na práce (a tím nejsou uvedeny v žádných seznamech vězňů pracovního tábora), ale hned týž den byly usmrceny v plynových komorách.

Terezie Benedikta od Kříže byla svatořečena 11. října 1998 papežem Janem Pavlem II. a stejný papež ji 1. října následujícího roku, spolu se sv. Brigitou Švédskou a Kateřinou Sienskou, prohlásil za spolupratronku Evropy. Její svátek slavíme v církvi i na Karmelu 9. srpna.

(Zpracoval: Jeroným Ertelt, OCarm.)

Text převzatý z webu karmel.cz

Sekce: KARMEL | SVATÍ - BOŽÍ PŘÁTELÉ   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administrováno CMS systémem společnosti NETservis s.r.o.