Bože, buď mně milostiv (30. neděle v mezidobí C)

21.10.2013

Bože, buď mně milostiv (30. neděle v mezidobí C)

1. čtení Sirachovec 35,12-14.16-18
2. čtení 2. list Timotejovi 4,6-8.16-18
Evangelium Lukáš 18,9-14




LECTIO

K prvnímu čtení

Autor sapienciálního úryvku, jehož vznik lze datovat do 2. století před Kristem, předkládá učení, které se týká jak Boha, tak modlícího se člověka. Pán je představen jako svrchovaně spravedlivý soudce, který nikomu nestraní a blahovolně se sklání k chudákovi, jak Starý zákon opakovaně dosvědčuje v tzv. humanitárních zákonech. Sám Bůh je ochráncem sirotka a vdovy (srov. Ex 22,21n). Ústy proroka Izaiáše rovněž ujišťuje, že se sklání k tomu, kdo žije v bázni před jeho jménem a s pokorou se mu svěřuje: „Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou. Na koho shlédnu? Jen na pokorného, duchem zkroušeného, plného úcty před mými slovy“ (Iz 66,1.2b). Písmo ukazuje, že Bůh se sklání k pokornému a naslouchá modlitbě chudáka. Zdá se, že v tomto vzájemném hledání Boha a člověka, můžeme mezi nebem a zemí spatřit kříž s Ježíšem, jediným pokorným a maličkým, jehož dokonalá modlitba vystupuje před tvář milosrdného Otce.

K druhému čtení
Úryvek z listu svatého Pavla Timotejovi je jako vždy velmi inspirativní. Apoštol vyjadřuje pocit blížící se smrti dvěma obrazy, z nichž první je vzat z rituální oblasti, druhý z mořeplavby. První je obětování nápojů, čili úkon polití obětiny olejem, vínem či vodou před vlastním obětováním (srov. Ex 29,40; Nm 28,7), které se tímto obřadem dostává jasného určení. Druhý obraz je rozvinutí plachet (český překlad tento obrat vynechává – pozn. překl.). Loď je připravena odrazit od břehu a vydat se na širé moře. Následující příměry z vojenské oblasti a ze sportu ukazují život křesťana jako zápas.
Pavel vyjadřuje svou apoštolskou zkušenost jako „dobrý“ (doslova „krásný“ z řeckého kalós) boj: vznešený, vítězný a poctivě vedený. „Běh jsem skončil, víru jsem uchoval“ – v tomto souvětí můžeme v originále zachytit náznak verše.  Pán dá „věnec spravedlnosti“ tomu, kdo věrně uchoval svěřený poklad. Věnec je určen „všem, kteří si zamilovali (doslovný překlad řeckého egapekósi) a s vytrvalou láskou očekávají jeho příchod“ (v. 8).
Ve verších 16-18 se Pavel zmiňuje o prvním slyšení v jeho procesu, kdy ho všichni opustili jako „zločince“. Apoštol prožívá Ježíšovu zkušenost a odpouští stejně jako on. Pán však neopustil svého věrného služebníka a všechno obrátí ve prospěch hlásání evangelia a k dobru vyvolených.

K evangeliu

Lukášův úryvek je znám jako podobenství o farizeovi a celníkovi, i když by v tomto případě bylo vhodnější spíše než o podobenství hovořit o představení vzorového jednání. Nabízí nám poučení o vnitřní modlitbě.
Farizeus patří do sekty oddělených, čistých, těch, kteří si vzali za úkol reprezentovat pravý Izrael přesným dodržováním přikázání a dobrými skutky. Je pravda to, co o sobě farizeus říká, ale právě tato jeho spravedlnost ho činí nečistým před Bohem, protože se domnívá, že má právo soudit druhé a vyvyšovat se nad nimi.
Celník, nenáviděný výběrčí daní římského impéria, je skutečný hříšník. Dává to najevo i svým postojem navenek. Netroufá si v chrámě postoupit dopředu a neodvažuje se pozvednout  sklopený zrak k nebi. Bije se v prsa, protože si je vědom zla, které skrývá lidské srdce.
Modlitba těchto dvou mužů je vyjádřením jejich života: na jedné straně soběstačnost domnělé spravedlnosti, která se projevuje povýšeností a dlouhým seznamem zásluh; na straně druhé hřích, který člověka umenšuje před Bohem a před bližními a projevuje se pouze prosbou: „Buď milostiv.“ Víme, kdo je Bohu milý a drahý jeho srdci…

MEDITATIO
Podobenství o farizeovi a celníkovi v nás budí stále trochu rozpaky. Je nám tak nějak líto, že jsou v něm pouze dvě postavy. My se přece neztotožňujeme s farizeem, který je tak odpudivý svým přehlíživým postojem vůči druhým a snad i vůči Bohu. Neztotožňujeme se však ani s celníkem, protože je obtížné si připustit, že jsme tak hříšní, i když jako on toužíme po ospravedlnění.
Vyprávění má ale ve skutečnosti třetí postavu – tou jsem já. Já čtu nyní toto podobenství. V mém srdci není jen farizeus nebo jen celník, ale střídavě jeden či druhý, někdy i oba najednou. Toužím po tom, abych se Bohu líbil, občas věřím, že jsem něco víc než ti druzí;  pak přijdou chvíle, kdy skrze milost vnímám, jak jsem daleko od Kristova smýšlení, a nemám odvahu ani zvednout oči k nebi. Život křesťana je boj, zápas, jak říká svatý Pavel, běh o závod, kdy se neustálými prosbami stáváme tiššími a pokornějšími a usilujeme o „stejné smýšlení jako Kristus“. On nepřišel, aby nás drtil svou nadřazeností, nýbrž aby se stal chudým, maličkým, ano, přímo hříchem a zlořečeným, a my všichni mohli být ospravedlněni.

ORATIO
Pane Ježíši, tvé přikázání, abychom se milovali, jako ty sám jsi nás miloval, rozdírá naše srdce a s bolestí objevujeme, jak daleko máme k tvému milosrdnému a pokornému smýšlení. Jsme dokonce schopni hřešit i tehdy, když se v modlitbě obracíme k tvému Otci. Smiluj se nad námi. Dej nám svého Ducha. Nauč nás naslouchat jeho nevyjádřitelným vzdechům, které jediné mohou oslovit Otce a získat nám spásu a pokoj.

CONTEMPLATIO
Je dobré učit se Kristově pokoře. Své tělo můžeme v krátkém čase vysílit posty: avšak není jednoduché pokořit duši tak, aby zůstala pokorná, toho jen tak nedosáhneme. Naše srdce je zcela zatvrzelé, proto již nevnímáme, co znamená Kristova pokora a láska. Jistě, tato pokora i láska jsou poznatelné pouze z milosti Ducha svatého, ale zapomínáme, že tuto milost můžeme k sobě přitahovat. Ó jak mnoho musíme vzývat Pána, aby dal duši Ducha pokory. Pokorná duše je ve velkém pokoji, zatímco pyšná duše trápí sebe sama.
Pyšný nezná Boží lásku a je Bohu vzdálen. Jeho pýcha roste, vždyť je bohatý, moudrý a slavný, ale protože nepoznal Boha, netuší hloubku své ubohosti a zkázy. Pán však přichází na pomoc tomu, kdo proti pýše bojuje, aby nad touto nectností zvítězil. Je třeba se stát pokorným, abys došel spásy, protože i kdyby násilím přivedli pyšného do ráje, ani tam by nedošel pokoje a nebyl by spokojen. Říkal by: „Proč nejsem na prvním místě?“  Pokorná duše je však plná lásky a nevyhledává přední místa, ale přeje všem jen dobro a je za každé situace spokojená. Skrze lásku duše přeje každému člověku větší dobro než sobě; těší se, když vidí, že druzí mají více štěstí, a je sklíčená, když vidí, že druzí trpí. Duše pokorného člověka je jako moře. Hoď do moře kámen: hladina se sotva pohne a kámen se v mžiku ponoří. Stejně tak mizí zármutky v srdci pokorného člověka, protože Pánova moc je s ním (Archimandrita Sofronius, Silván z Athosu, Turín 1973, 274-281, passim).

ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ (Lk 18,13).


Převzato  z knihy: 
LECTIO  DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.