Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův… a Bůh Ježíše Krista (3. neděle postní C)

22.2.2016

Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův… a Bůh Ježíše Krista (3. neděle postní C)

1. čtení Exodus 3,1–8a.13–15
2. čtení 1. list Korinťanům 10,1–6.10–12
Evangelium Lukáš 13,1–9

 

V dnešním prvním čtení jsme slyšeli jedno z nejvznešenějších vyprávění celé Bible, příběh o hořícím keři a zjevení Božího jména Mojžíšovi. Je to ideální, z mé strany dlouho očekávaná příležitost pro homilii na téma „Bůh v Bibli“. Činím tak skutečně s chvěním, protože takový úmysl jistě přesahuje naše lidské síly; je to jako bychom pozvedli své zraky a zadívali se přímo do slunce. Vzpomínám si na to, jak na mě před nedávnem velmi silně zapůsobila věta blahoslavené Anděly z Foligna (františkánská mystička 13. století). Její zpovědník trval na tom, aby mu lépe popsala a vysvětlila jednu ze svých mystických zkušeností s Bohem; aby ho přesvědčila, že něco takového je zkrátka nemožné, řekla mu Anděla: „Otče, kdybyste zakusil to, co já, a potom byste vystoupil na kazatelnu s promluvou, nemohl byste udělat nic jiného, než se obrátit k lidu a říci: „Bratři, běžte s Božím požehnáním domů, protože o Bohu vám dnes nemohu říci nic.“

Pokaždé, když musím mluvit o Bohu, vrací se mi na mysl tato slova a mám také velkou chuť je zopakovat a odejít. Zachraňuje nás však jediná věc: modlitba. O Bohu není možné hovořit jinak než v jeho přítomnosti, což znamená při modlitbě. Když se totiž hovoří o Bohu, jako o někom, kdo zrovna chybí, už se nemluví o něm, ale o nějaké modle, poněvadž modlu je možné definovat jako to, „co má oči, ale nevidí, má uši, ale neslyší“. Vyslovme proto společně s žalmem: „Hospodine, hledám tvou tvář, neskrývej svou tvář přede mnou!“ (Žl 27,8–9).

A existuje ještě další důležitá věc pro mluvení o Bohu: mít čisté srdce, tedy srdce odloučené od hříchu: „Když mi říkáš: „Ukaž mi, jakého máš Boha“, odpovídám: „Ukaž mi, jaký jsi člověk!“ (Teofil Antiochijský, Ad Aut. I,2). Slunce může svítit, jak chce silně, ale když má někdo nemocné nebo zakalené oko, pak ho stejně nevidí. Je proto důležité mít vyčištěné okno duše, abychom Boha viděli a mohli s ním hovořit. „Zanechal bych neřestí, kdybych měl víru,“ říká ateista; já mu však odpovídám: „Víru bys měl, kdybys zanechal neřestí!“ (B. Pascal).

Ponořme se tedy do ducha modlitby a pokory při hledání Boží tváře skrze to, co známe z Bible. Vyjděme, jak už bylo řečeno, od vyprávění o hořícím keři. Velkou novinkou tohoto okamžiku nebylo zjevení Božího jména „Jahve“ (které již Mojžíš stejně, jak se zdá, znal dříve), ale zářné zjevení významu tohoto jména. Co se vyjadřuje výrazem: „Jsem, který jsem“? Ve starověku byl chápán ve filozofickém smyslu: Jsem ten, kdo existuje, tedy absolutní Bytí, to jediné, které existuje samo o sobě. V dnešní době však vědci odkryli odstíny významů, které značně mění chápání tohoto „sebepopisu“: sloveso „být“ je zde chápáno ve smyslu „být přítomný“, „být tady“ nebo „zůstávat tady“. Ne ve smyslu absolutního nebo abstraktního bytí, ale vztahového a jednajícího bytí; překlad by proto nezněl „já jsem“, ale „já jsem zde pro tebe“! Jahve je tím, kdo je tu pro člověka. Nedává se poznat člověku proto, aby mu dal pocítit svou vzdálenost, jako ten, kdo se ve své vážnosti ukazuje těm, kdo ji nemají, ale aby dal člověku poznat svou blízkost: „Neboj se, já jsem s tebou!“ Tuto větu můžeme nalézt na mnoha místech Bible, od Abraháma počínaje, přes Marii a apoštola Pavla, a zdá se, že je to ten nejlepší překlad Božího jména; jde vlastně o zvěstování, že se Bůh jednoho dne stane Emmanuelem, tedy Bohem-s-námi. Jistěže je Bůh také „ten, který je“, ten který zůstává věčný a neměnný uprostřed proměnlivého toku věcí (Žl 102,27–28), ale to není ten nejzásadnější důvod, který by Hospodina přiváděl k tomu, aby nechal člověka poznat sebe samotného, jako skutečnost, že je a zůstává být pro člověka.

V dané situaci se Bůh představuje také jako „Bůh otců“: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“ I to je jedno z krásných Božích jmen, které ukazuje, že Bůh je Bohem osobním, a ne svázaným s určitým místem nebo lokalitou; je tím, kdo setrvává ve vztazích s lidmi, navazuje vztahy takříkajíc „od osoby k osobě“: je Bohem lidí. Říká se o něm, že rozmlouval s Mojžíšem, stejně jako když se člověk baví s jiným člověkem (srov. Ex 33,11). Z toho důvodu můžeme říci, že je Bohem, který se musí chápat v určité konkrétní historii dotýkající se lidí: v dějinách spásy. Právě proto, že tyto dějiny pokračují dál, posouvá se kupředu také označení „humanismus“ Boží a zůstává stále aktuální. Potom, co sám sebe označil jako Boha Abraháma, Izáka a Jakuba, říká Bůh: „To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení.“ Toto jméno nám může posloužit k tomu, abychom je doplnili a aktualizovali: Bůh Abrahamův, Izákův, Jakubův, ale také Bůh Ježíše Krista, Bůh Pavlův, Augustinův, Bůh Františka z Assisi..., ale i Bůh „našich“ otců.

Máme velké štěstí, že ve vztahu k příběhu o hořícím keři máme k dispozici i samotný Ježíšův komentář (srov. Lk 20,37–38); Ježíš pomáhá u titulu „Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův“ odhalit hlubokou pravdu: Bůh není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho. Bůh je pramenem, který dává život: označení „Bůh živých“ se odvolává také na další místa Bible: „Jako že jsem živ...“ (Ez 17,19); „Je hrozné padnout do rukou živého Boha“ (Žid 10,31).

Více než samotný titul „Bůh živých“ nás zajímají projevy tohoto Božího „života“, protože ty jsou ohromující. Izraelité vnímali svého Boha ne jako nějakou ideu, ale jako živoucí bytost, a proto o něm mluvili skrze obrazy a pojmy vycházející z živého světa: Jahve je Bohem, který hovoří, naslouchá, vidí, raduje se, cítí dojetí, lítost a miluje až k hranicím žárlivosti: „Hospodin, tvůj Bůh, je oheň sžírající, Bůh žárlivě milující“ (Dt 4,24). Není zapotřebí citovat další texty; každý, kdo alespoň trochu zná Bibli, ví, že je prolnuta takovými vyjádřeními.

Pohanští filozofové, kteří měli příležitost se blíže seznámit a poznat Starý zákon, neskrývali své pohrdání k těmto velmi lidským obrysům Boha a k nejrůznějším antropomorfismům. Jako zvláště nepřípustná a neobhajitelná se jim zdála jedna z charakteristik Boha: Boží hněv. Byl to však omyl; hněv v Bohu není znamením vášnivosti nebo proměny, ale pouze plnosti života; přesněji, hněv v Bohu je způsob, kterým se potvrzuje jeho svatost, protože vzniká jako reakce odporu proti skutečnosti hříchu; hněv nebo zuřivost Boží vypovídají vždy o nějakém spojení s hříchem (Řím 1,18: „Bůh dává z nebe jasně najevo svůj hněv při každé bezbožnosti a nespravedlnosti lidí...“; 2,8: „Jeho prudký hněv dopadne na lidi sobecké a na ty, kdo jsou nevnímaví k pravdě“). Podobně ani Boží žárlivost není jako u člověka reakcí toho, kdo se cítí ohrožen svým sokem, ale je žárlivostí na modly; jde tedy o reakci na výzvy pocházející z prázdnoty a nicotnosti. Je to ochrana bytí, protože jakákoli modla nebo idol jsou pseudo-realitou, nepravou existencí. Boží antropomorfismy, které se nacházejí v Bibli, jsou znamením Boha, který se připravuje na ten nejvyšší „antropomorfismus“, kterým je Vtělení! „Přestože byl Bohem, stále se připravoval a učil pobývat s lidmi“ (Tertulián).

I v těchto tolik lidských věcech se Bůh zjevuje jako jiný. Bible vložila vyjádření „jinakosti“ Boží do zvláštního pojmu, do titulu svatý. V jistém smyslu můžeme říci, že to je pravé jméno biblického Boha (Maria má naprostou pravdu, když v Magnificat pronáší slova: „a jeho jméno je svaté“). Podívejme, jak prorok zachycuje tento titul na ústech samotného Boha: „Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. Nedám průchod svému planoucímu hněvu..., protože jsem Bůh a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe“ (Oz 11,8–9).

Říkáme „svatý“ takové osobě, která je morálně dobrá a příkladná, naplňuje všechny své povinnosti, je čistá a poslouchá Boha. To jsou však odvozené významy, které se nedají aplikovat na Boha; slouží pouze k doložení, co přináší a co vyžaduje blízkost s Bohem. U Boha se však jedná o naprosto rozdílnou skutečnost. Biblický termín používaný pro slovo svatý (kadoš) znamená v překladu „oddělený“ nebo „jiný“; pojem, který se mu v našem jazyce nejvíce přibližuje, je výraz „absolutní“, což v latinském originále znamená „rozvázaný od“, je však velmi abstraktní.

Pojem svatý se zrodil jako vyjádření pocitu, který se v člověku probouzí, když se mu znenadání zjevuje Bůh v horizontu jeho existence. Jedná se o „pocit závislosti“ (Schleiermacher), „pocit stvoření“ (Otto), který v člověku způsobuje chvění, když se vidí pod pronikajícím pohledem Božím. V tomto pohledu se člověk nahlíží jako tvor, zachycuje „sebe samotného“, své skryté, tajné „já“, a nahlíží Boha jako mystérium, které je současně oslňující a strašné, které uzemňuje svou vzdáleností a fascinuje svou shovívavostí plnou milosrdenství, útěchy, lásky a soucitu. Člověk chápe, že nikdy nebude moci plně pochopit takového Boha, ale rozumí také tomu, že „pochopený Bůh už by nebyl Bohem“ (Tersteegen). Tradičně se tento pocit označuje jako „pocit nadpřirozena“. V tom, kdo ho zakouší, se začnou obvykle objevovat reakce, které se Bible a později křesťanští mystikové snažili popsat, i když vnímali a obhajovali, že se jedná o věci skryté a tajemné, o kterých člověk není schopen mluvit. Jsou to protichůdné reakce nejvyšší blaženosti a strachu o vlastní existenci, jako by měl člověk strach a obával se, že se rozpustí jako na slunci. Některé duše, které zakusily tuto Boží svatost, pak z tohoto zážitku vyšly jako omámené a přesvědčené o tom, že kdyby setrvali ještě o okamžik déle, jejich existence by to neunesla.

Přiměřenými reakcemi jsou v takovém případě ticho a pokora stvoření; to se cítí jako „chycené“ Bohem a oněmí. Jednomu proroku vyšlo z úst toto zvolání: „Ztiš se před Panovníkem Hospodinem!“ (Sof 1,7). Nejsilnější zážitek v této oblasti prožil Izaiáš v okamžiku svého prorockého povolání, kdy byl obklopen svatostí a vznešeností Hospodina zástupů a chtělo se mu raději být ztracen, poněvadž vnímal svou ubohost a nehodnost (srov. Iz 6,1–4). Když během mše zpíváme „Sanctus“, neděláme nic jiného, než že prodlužujeme dozvuk tohoto volání, které Izaiáš slyšel v nebi.

Nyní před námi stojí rozhodující krok v této snaze objevit tvář našeho Boha v Bibli. Starý zákon nám vyjevil, že Bůh je „Bohem s námi“, který je živý a svatý. Co k tomuto už tak vznešenému Božímu obrazu dodává Nový zákon? Můžeme velmi jasně odpovědět: ukazuje v jeho nitru srdce! Tímto srdcem je tvrzení, že „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16). I proroci ohlašovali, že Jahve je milující Bůh, žádný z nich se však neodvážil jít tak daleko, že by přímo řekl, že on „je“ láska. Co nového nastalo s příchodem Ježíše Krista, že to umožnilo takový kvalitativní skok? Stalo se následující: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Ten zásadní motiv je ukrytý v tomto textu, nicméně pokusme se toto nové zjevení Boží lépe zarámovat.

Vzdělaný svět v Ježíšově době znal rovněž ideu jediného transcendentního Boha; ta se následně začala označovat jako „Bůh filozofů“ (Tertulián). Zásadním rysem tohoto Boha ve vztahu k člověku bylo, že se jedná o Boha, kterého má a musí člověk milovat, kdežto on člověka nemiluje. Aristoteles říká, že „hýbá světem, nakolik je milován“ (ne, nakolik miluje); je předmětem a ne subjektem lásky; milovat něco, co je nižší než on, by znamenalo jeho degradaci: „Bůh se nemůže míchat s člověkem“ (Platón). Ostatně, i kdyby chtěl, nemůže milovat člověka, protože není osobou, ale spíše ideou („Ideou Dobra“ pro Platóna, „Myšlenkou myšlenky“ pro Aristotela); není nějakým „ty“, ale spíše určitým „ono“ nebo „to“: mohli bychom říci „božství“. To je Bůh, který na rozdíl od toho biblického existuje, ale „není tady“. Šlo o tu nejčistší ideu Boha, avšak takovou, která by přivedla k zoufalství: „Co mohu tedy dělat,“ naříkal jeden pohan té doby, „tato nauka je bezpochyby nebeská, ale nelidská. Platón říká, že Bůh se nemůže vměšovat do lidských záležitostí: ke komu tedy obrátím svou modlitbu?“ (Maxim z Tyru). Lidé se vyrovnali s touto naukou svou vlastní cestou a přilnuli ke svým četným bohům, které pociťovali blízko také v různých nesnázích.

Evangelista Jan, který psal mezi těmito lidmi a právě pro tyto lidi, jako by jim přímo podával odpověď, když říká: „V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás…Bůh je láska“ (1 Jan 4,10.16). Bůh tedy hýbá světem, ne nakolik je milován, ale nakolik miluje a miluje jako první! Bylo hezky řečeno: „Není důležité vědět, jestli Bůh existuje; je důležité vědět, zda existuje láska“ (Kierkegaard) – Ježíš ujistil lidi právě v tomto ohledu. Řekli jsme si, že Bůh Abrahámův je Bohem, který existuje pro člověka, který je s člověkem. Skrze Vtělení byla tato definice dovedena k dokonalému naplnění: Bůh se stal Emmanuelem, tedy „Bohem s námi“. Vtělení je nepředstavitelným završením, nicméně je logické a souvislé s celým biblickým zjevením o Bohu. Biblického Boha je možné oslovovat slůvkem „ty“, tak jak to ostatně dělají žalmy (srov. Žl 8), protože kromě toho, že je objektem a přirozeností, je také subjektem, partnerem v dialogu, osobou.

Tím, co bylo dosud řečeno, se však nacházíme teprve na začátku. Když rozebíráme a analyzujeme definici „Bůh je láska“, otevírají se nám postupně další a další opony na stále širších a rozsáhlejších pozadích, až se dostaneme k nekonečnému pozadí, kterým je Trojice. Pokusme se do ní ponořit.

Neexistuje láska, která by nebyla láskou k někomu anebo k něčemu (Husserl řekl: „Neexistuje vědomí, které by nebylo vědomí něčeho“). Co miluje Bůh, aby mohl být láskou? Člověka? Ale v tomto případě není možné konstatovat, že je to láska sama o sobě, a to od věků, protože trvání lidského pokolení jde pouze nějaký ten milion let nazpět! Kým byl však Bůh před tím, když nebyl láskou? Miloval snad materiální vesmír? Tak to by mohl být láskou po několik miliard let nazpět, a to by k obhájení nestačilo. Odpovědí je Trojice! Bůh je láskou sám v sobě, svou podstatou, od věčnosti, protože v Bohu vždy existuje Milující (Otec), Milovaný (Syn) a Láska (Duch Svatý).

Toto šokující zjevení – ta největší novinka zjevená Kristem vzhledem ke Starému zákonu – je obsaženo v jediném krátkém oslovení: „Otče!“ Když tento titul Ježíš používá, zjevuje se v něm jakoby dvojí pozadí: korunuje oslovení známé a používané také ve starozákonní době (Bůh, „otec Izraele“), rozšiřuje ho však a vztahuje ho ke každému jednotlivému člověku (nejen k lidu) a ke všem lidem (nejen k Židům). Současně ale také zjevuje nový význam, když rozlišuje mezi „můj Otec“ a „váš Otec“. Nový zákon shrnuje tento význam ve vyjádření „Otec našeho Pána, Ježíše Krista“.

Ty (Otče) jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24): tak to je ten poslední horizont křesťanského tvrzení, že Bůh je láska. Bůh miloval Syna, Slovo, dokonalý Obraz sebe sama, avšak odlišný od sebe, a to ještě dřív než vznikl svět, a tato jeho láska je tak silná, skutečná a plná, že utváří samostatnou osobu: Ducha Svatého. Láska, kterou má Bůh k nám, není nějakou druhotnou láskou, která by se nalézala mimo tu jeho „vnitřní“, není „dodatkem“ k trinitární lásce, ale je zakořeněna v této věčné lásce existující v Bohu: byli jsme vyvoleni a milováni Bohem v Synu ještě před stvořením světa (srov. Ef 1,3n). Zde se nachází také kořen existence Boží osoby: osoba totiž znamená vztah mezi určitým „já“ a „ty“; Bůh se nestal osobou teprve v době, kdy ho člověk začal oslovovat jako „ty“; v Bohu existují věčné „já“, „ty“ a „my“: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Žl 2,7; Žid 1,5; Sk 13,33).

Když církev v Nicei a Konstantinopoli definovala tajemství Trojice, navždy pevně ukotvila křesťanskou víru v Boha. Tajemství Trojice není nějakým nadstandardem naší víry, ale jejím srdcem a pramenem. Objevit znovu tajemství Trojice (v modlitbě, v církvi, v nás samotných) znamená objevit skryté a oblažující hlubiny našeho Boha, „tajemství Boží“, jak je nazývá svatý Pavel; tato tajemství nikdo nezná a jenom Duch je může zjevit: „… přijali jsme Ducha, který vychází z Boha, tak můžeme poznat, co všecko nám Bůh dal darem“ (1 Kor 2,10–12).

Tuto reflexi o Bohu zakončím přepisem jedné slavné stránky v dějinách křesťanské spirituality. Když zemřel Blaise Pascal (19. srpna 1662), byl v podšívce jeho kabátu nalezen složený list papíru, který byl napsaný osm let před tím a obsahoval, v cárech myšlenek a vět, uloženou vzpomínku na památnou zkušenost s Bohem, kterou prožil jedné listopadové noci, když se prostřednictvím Bible snažil i on, stejně jako my dnes, nalézt tvář živého Boha:

„OHEŇ.

Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův,

a ne Bůh filozofů a mudrců.

Jistota. Jistota. Cit, radost, pokoj.

Bůh Ježíše Krista.

Tvůj Bůh bude i mým Bohem.

Zapomínám na celý svět a na všechno kromě Boha.

Nedá se nalézt jinak než na cestách ukázaných v evangeliu.

Velikost lidské duše.

Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal.

Radost, radost, radost, slzy radosti.“

 

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.