1. čtení Izaiáš 60,1–6
2. čtení List Efesanům 3,2–3a. 5–6
Evangelium Matouš 2,1–12
Dnes slavíme Zjevení Páně, tedy projevení, odhalení dítěte narozeného v Betlémě, s nímž se již Izrael setkal skrze pastýře (Lk 2,8–20), národům celého světa. K jesličkám totiž přicházejí mudrci, tedy moudří hledající Boha, kteří nepatří k Izraeli, národu věřících v jediného Boha. Mudrci pocházejí z oněch východních zemí, jež se nám ze západu vždycky zdály jako místa, v nichž bylo více než v jiných kulturách lidské hledání pravdy poznamenáno rafinovaným bojem proti modloslužbě. Nelze nevzpomenout, že v té době již několik století existoval buddhismus a další východní „náboženské cesty“, jimiž se ubírali muži a ženy hledající světlo pro své životy...
Skryté narození dítěte na betlémském venkově v chudé rodině tedy přitáhne tyto mudrce, protože vtělení Božího Syna představovalo způsob, jímž se Bůh sám chtěl spojit s každým člověkem a s celým lidstvem. Král Izraele, král na Davidově trůně (srov. Lk 1,32–33), je také očekáván všemi národy. Aby se s ním mohli setkat, musí tito moudří vystoupit do Jeruzaléma (srov. Iz 60,1–6) a naslouchat Písmu, jež obsahuje Boží zaslíbení uchovávaná svatým národem. Matouš nám dnes nabízí obraz, který byl po staletí interpretován, opěvován a ztvárňován mnoha způsoby, jimž je společné základní sdělení: příchod mudrců do Betléma je odpovědí lidstva Bohu, který mezi nás chtěl přijít a být Emanuelem, Bohem s námi (srov. Mt 1,22–23; Iz 7,14). Mudrci nacházejí indicie a znamení pro své hledání právě na nebi, v podobě hvězdy, jejíž objevení je pohnulo k putování na neznámé místo. Je to hvězda, ale spíše se podobá Božímu poslu, hvězda, která je vede k setkání s oním tolik očekávaným, avšak dosud neznámým a skrytým v anonymitě…
Potřeba, jež je dovedla až k Ježíši, je ve skutečnosti potřebou jiného, potřebou vyjít z náboženské sebestřednosti a znovu a znovu hledat pravdu, jíž se nikdy nemůžeme zmocnit a jež nás stále předchází. Edikt krále Ašóky, buddhisty a indického panovníka ve 3. století př. Kr., praví: „Víra všech ostatních musí být respektována… Úctou k víře druhých je oslavena víra vlastní… Přeji si, aby lidé mé země poznali náboženství ostatních, a tak nabyli hlubší moudrosti.“ To je tedy duch hledání, který tehdy pohnul mudrce, aby se vydali na západ a tak se „přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh“ (srov. Gaudium et spes 22). Dítě narozené v Betlémě se tedy dnes zjevuje jako Boží dar celému lidstvu a současně jako očekávané celým lidstvem i těmi, kteří neznají víru věřících v jediného Boha. Požehnání tak přichází ke všem národům (srov. Gal 3,14) podle zaslíbení Abrahamovi: „V tobě dojdou požehnání všechna plemena země“ (Gn 28,14). Tento Ježíš Kristus, Mesiáš, má své místo v Abrahámově potomstvu (Mt 1,1) a navíc je „nadějí všech končin země“ (Žl 65,6), schopen přitáhnout k sobě všechny lidi (srov. Jan 12,32)…
Mudrci opustili svou zemi, svůj svět, a puzeni žízní po pravdě a spáse se vydali na dlouhou cestu. Vytrvale kráčeli k cíli, dokud ho nedosáhli, poněvadž Bůh jde naproti tomu, kdo ho hledá s upřímností. A nepřišli sami: přinesli s sebou vlastní kulturu, identitu a historii a nabídli je Spasiteli. Jejich setkání s Mesiášem však neznamenalo konec jejich hledání. Znovu se vydali na cestu, „vrátili se jinou cestou“, jak říká Matouš, a tak jiným způsobem pokračovali v hledání pravdy. Jsme však my křesťané podle jejich příkladu ochotni hledat s pokorou pravdu, která nás vždy předchází a která nás na konci dějin přijme spolu se všemi lidmi do Království?
Vydalo: KNA
