Charismata a svátosti – Letnice, které pokračují (Slavnost Seslání Ducha svatého C)

9.5.2016

Charismata a svátosti – Letnice, které pokračují (Slavnost Seslání Ducha svatého C)

1. čtení Sk 2,1–11
2. čtení Řím 8,8–17
Evangelium Jan 14,15–16.23b–26




Každoročně nabízí slavnost Letnic církvi příležitost, aby takříkajíc obrátila svůj pohled sama do sebe a objevila zdroj, který ji oživuje a vede, právě v osobě Ducha Svatého. Jde o velmi silnou, ale diskrétní a tichou přítomnost, které je snadné si vůbec nepovšimnout. Jan Křtitel začal kázat svým současníkům slovy: „Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte“ (Jan 1,26). Tím neznámým byl tehdy Ježíš. Nyní bychom možná měli stejnou věc zopakovat o Duchu Svatém: Mezi námi – co více, přímo v nás – stojí ten, kterého my neznáme!

V posledních dnech svého života Ježíš přislíbil učedníkům, že jim zanechá svého Ducha, jako své nejryzejší a nejdůležitější dědictví, jako pokračování přítomnosti jeho samotného: „A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy“ (Jan 14,16–17). V evangelijním úryvku, který jsme právě četli, opětovně smíme prožívat okamžik, v němž se tento příslib stává skutečností. Do večeřadla vstupuje Zmrtvýchvstalý, zdraví své učedníky, dechne na ně a říká: „Přijměte Ducha Svatého.“ Letnice, které popisuje Lukáš v prvním čtení, jsou událostí, která ozřejmuje a veřejně ukazuje na tento dar, který Ježíš dává své církvi.

Duch Svatý je především „duchovní“ přítomností vzkříšeného Ježíše v církvi, přítomností, ve které pokračuje jiným způsobem jeho historická přítomnost doby jeho pozemského života. Jde o přítomnost, která je ale tajuplně rovněž samotnou osobou: třetí Osobou Trojice. Duch je duší církve: „Bez Ducha Svatého je Bůh vzdálený a Kristus zůstává minulostí, evangelium je mrtvým slovem, církev je pouhopouhou organizací, autorita nechtěnou nadvládou, poslání pak jenom propagandou, liturgie a kult jsou jako zaklínadla a křesťanské jednání pouhou otrockou morálkou. Ale v něm: se kosmos pozvedá a úpí v porodních bolestech Království, vzkříšený Kristus je přítomný, evangelium je silou života, církev trinitárním společenstvím, autorita osvobozující službou, poslání jsou Letnice, liturgie je památkou a předjímáním, lidské jednání se zbožšťuje“ (Ignác Laodicejský).

To je tedy Duch Svatý v církvi. Nám však nestačí vědět, že je Duch Svatý v církvi obecně přítomný. Chceme vědět, jak je přítomný také v každém z nás, jak se s ním můžeme dostat do kontaktu a tak prožít naše osobní Letnice. Odpověď se skrývá v dnešním druhém čtení z Pavlova listu Korinťanům a dala by se shrnout do dvou význačných slov: charismata a svátosti: „Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch.“ Co to vlastně je charisma hned nato vysvětluje: jde o „zvláštní projev Ducha, který každý obdrží, aby mohl být užitečný pro společenství“; je „vlastním darem“ (srov. 1 Kor 7,7). Vedle tohoto mimořádného daru, kterým je charisma, se nachází také všeobecný dar pro všechny, kterým je svátost: „Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem… všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.“ Zde se dotýkáme dvou největších svátostí, křtu („pokřtěni“) a eucharistie („napojeni“); k nim se v evangelijním úryvku přidává také svátost smíření: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny…

 

V jakém vzájemném vztahu se nacházejí charisma a svátost? V první řadě, je pouze jeden Duch, který „vane, kudy chce“, jak chce a kdy chce; jde o svobodný projev Ducha, nesvázaný s žádným obřadem nebo zvláštní institucí. Dále, je to Duch, který se daruje skrze znamení ustanovená Kristem a svěřená zprostředkování a jurisdikci církve. Jedná se však vždycky o „téhož Ducha“, který působí v jednom i ve druhém, aby byl užitečný celému tělu. Můžeme si to představit asi takto: velké jezero sbírá vodu z různých malých potůčků, které tečou z hor, potom ji pouští dál v jediném proudu řeky, která z něj vytéká, a z tohoto proudu mohou všichni čerpat, ať už k zavlažování anebo skrze vodní elektrárny jako světlo či jiný druh energie. Charismata jsou dary nabídnuté jednotlivcům k obohacení a posvěcení církve. Svátosti jsou dary nabídnuté církvi, které mají obohacovat a posvěcovat jednotlivce. Existuje tu krásná harmonie a dokonalá vzájemnost mezi nimi. Narušit nebo zničit jednu nebo druhou by znamenalo ochudit církev a vystavit ji nebezpečí ztráty její podivuhodné rovnováhy. Znamenalo by to upadnout buď do přílišného sakramentalismu (přílišného zdůrazňování a vyzvedání svátostí) anebo do prázdného spiritualismu. Jeden z článků Druhého vatikánského koncilu říká následující: „Týž Duch svatý kromě toho Boží lid posvěcuje, vede a zkrášluje ctnostmi nejenom prostřednictvím svátostí a služeb, nýbrž nadto své dary „přiděluje každému zvlášť, jak chce“ (1 Kor 12,11). Rozdává mezi věřící každého stavu také zvláštní milosti, kterými je činí schopnými a pohotovými přijímat různé práce či úkoly užitečné pro obnovu a další rozvoj církve, a to podle slov: „Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“ (1 Kor 12,7). Tato charismata se mají přijímat vděčně a radostně – ať už jsou oslnivá či jen prostá a běžná – neboť jsou potřebám církve zvlášť přiměřená a užitečná“ (LG 12). Zdá se tedy být velmi prozřetelné, když se o letošních Letnicích snažíme vzájemně propojit tyto dvě stránky seslání Ducha Svatého, které i nadále pokračují: svátosti a charismata.

 

Duch Svatý a svátosti! Duch Svatý se projevuje ve svátostech ve dvou rovinách: utváří svátost a činí ji účinnou; zasahuje do „výroby a balení“ svátosti a přispívá k jejímu opravdovému přijetí. Církevní teologie vždy rozlišovala dva rozlišné účinky svátostí: jeden, působící sám o sobě, nezávisle od úmyslu člověka, v síle samotného ustanovení Kristem („ex opere operato“), druhý, který naopak závisí na vnitřních dispozicích udělovatele svátosti a jejího příjemce („ex opere operantis“). Oba dva tyto účinky, každý rozdílným způsobem, pramení z činnosti Ducha Svatého: první z něj pramení vždycky, řekli bychom automaticky; druhý vychází z aktivity Ducha Svatého v tajemném propojení se svobodou člověka. Duch Svatý je tedy tím, kdo zajišťuje účinnou rovnováhu svátostí. Zabraňuje, aby se veškerá pozornost upjala k oblasti „ex opere operato“ (jak se tomu často v minulosti dělo), jako by svátosti byly pouhými magickými rituály. Zabraňuje však také tomu, aby se zdůrazňovala jenom složka „ex opere operantis“, tedy osobní dispozice příjemce či udělovatele, čímž by se vstupovalo do rizika omezení svátostí pouze na znamení lidské aktivity, namísto znamení jednání a moci Boží.

Duch Svatý je rovněž skrytou formou, či duší svátostí. Znamení a slovo svátostí (to, co teologové označují jako materii a formu) jsou pouze jednou částí svátosti, jsou tím, co vidíme a slyšíme. Za tím však stojí skrytá forma, která všechno oduševňuje a činí ze svátosti událost milosti, a tou je právě Duch Svatý. Ve svátostech Duch Svatý zpřítomňuje a nechává působit Ježíšovo velikonoční mystérium. Lépe řečeno, zpřítomňuje samotného Ježíše v podobě vzkříšeného Pána. Odkud bere voda svou sílu, že když se dotýká těla, očišťuje i mysl, ptali se církevní Otcové, a odpovídali: Dostává sílu od Ducha Svatého! Tu samou otázku si můžeme položit i ve vztahu k eucharistii: odkud získává chléb veškerou svou sílu, že když jej jí tělo, sytí se duše? Odpovědí je neustále Duch Svatý! Duch Svatý způsobuje posvěcení chleba a vína, stejně jako způsobil Vtělení Slova v Marii; v mešním kánonu se modlíme: „Ať Duch Svatý posvětí tyto dary, aby se staly tělem a krví Ježíše Krista.“ Dává se poznat skutečně jako „Pán a dárce života“, jak to říkáme ve Vyznání víry: skutečně oživuje způsoby chleba a činí z nich Ježíšovo tělo a krev.

Duch Svatý je tedy tím, kdo uskutečňuje svátost; je však také tím, kdo umožňuje přijetí svátosti v tom nejsilnějším smyslu slova. Způsobuje, že se ke svátostem přistupuje duchovně a ne pouze materiálně. Ježíš říkal v souvislosti s eucharistií: „Co dává život, je duch, tělo nic neznamená“ (Jan 6,63): „tělo“ zde můžeme chápat jako svátostný rituál, dokonce samotnou mši, pokud se prožívá bez víry a vnitřní účasti, tedy bez světla Ducha Svatého.

Zásadní důvěra při přijímání svátostí nemůže stát na naší přípravě (i když i ta má své nezastupitelné místo), ani na naší koncentraci (která je bezesporu důležitá), ani na naší askezi, ani na způsobu jednání podle vzoru Marty, která se přepečlivě starala o celý dům, když přijala Ježíše. Důvěra by měla být cele postavena na postavě Dárce: „Hle, jako oči služebníků hledí na ruce svých pánů…tak hledí naše oči na Hospodina, našeho Boha“ (Žl 123,2). Svátosti jsou na prvním místě Božími znameními. On je hlavní postavou, a jakmile se jí chceme stát my, zakalí se a upadají. Ani kněz nebo biskup, který svátosti vysluhuje, není jejich hlavním protagonistou: Křtí Petr? Kristus je tím, kdo křtí! Vysluhuje Pavel eucharistii? Je to Kristus, kdo ji vysluhuje! My jsme v dobrém slova smyslu „diváci“, tedy ti, kdo s údivem pozorují, tleskají, s nadšením povzbuzují a fandí velkému vítězi, kterým je Ježíš. Ve křtu se souboj neuskutečňuje mezi Satanem a námi, ale mezi Satanem a Kristem: „Nebojte se a neděste toho velikého množství…Vy přitom bojovat nemusíte. Postavte se, Judejci a obyvatelé Jeruzaléma, stůjte a uvidíte, jak vás Hospodin zachrání“ (2 Kron 20,17).

 

Skutečně je možné, aby křesťanské společenství prožívalo svátosti v tomto světle a v této síle, ale aby tomu tak mohlo být, je důležité nově objevit a zhodnotit také další „kanál“ proudění Ducha, kterým jsou naše vlastní dary, charismata. Charismata jsou těmi nejlepšími spojenci svátostí. Existuje mezi nimi silná vzájemná přitažlivost, poněvadž obě pocházejí z „téhož Ducha“ a společně tíhnou k vytvoření toho samého Kristova těla, kterým je církev. Svátosti posilují a uschopňují charismata a charismata zase oživují svátosti. Abychom dobře přijímali svátosti, je důležité je přijímat „charismaticky“; což doslova znamená přijímat je jako „dary“ Vzkříšeného, a tudíž v atmosféře chvály, radosti a zapálení, která by je ochraňovala před zvykovostí, vnějškovostí a vyprahlostí.

V dnešním úryvku k nám svatý Pavel hovořil o velké „různorodosti darů“ a v textu tohoto listu Korinťanům věnuje tomuto tématu celé tři kapitoly. V prvotní křesťanské komunitě docházelo k velkému rozkvětu charismat: charismata víry a modlitby, apoštolátu a nauky, charisma proroctví a služby společenství… Charismata byla v jistém smyslu nervovým systémem těla církve, který zabezpečoval její dynamiku a „citlivost“ pro Ducha Svatého, a vytvářela různorodost členů. Pro Apoštola bylo toto všechno bohatstvím: „V něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu“ (1 Kor 1,5). I dnes, jak učil Druhý vatikánský koncil, musíme přijmout „s vděčností a potěšením charismata“. Jenom si to klidně přiznejme, charismata v nás vyvolávají strach. A to ze dvou důvodů: zaprvé, poněvadž zpřítomňují a zviditelňují činnost Ducha Svatého a před ním je člověk zachvácen bázní Boží, protože vnímá jeho odlišnost, mnohem větší sílu a svatost vzhledem k sobě samotnému. Zadruhé, protože každý lidský příjemce se zdá být nevhodným vodičem této božské energie, brzdí ji a deformuje. Vzhledem k možným anebo skutečným neduhům (jak tomu bylo již v korintské církevní obci) se zde stále nachází nebezpečí „uhašení Ducha“ (srov. 1 Sol 5,19). Jedná se skutečně o pokušení. Kdo nám dal právo pohoršovat se a vyžadovat, aby byly dary Ducha Svatého imunní vůči lidským slabostem a stínům, se kterými se setkáváme v celém zbytku života církve, včetně výkonu autority? Je snad autorita v církvi prožívaná ve stavu čistoty, v dokonalých evangelijních formách, anebo spíše v omezenosti lidské slabosti? Přemýšlí snad v tomto případě někdo o vyřazení autority z církve?

Po Druhém vatikánském koncilu jsme v celé katolické církvi svědky snahy navrátit se k obnovení a opětovnému vyzvednutí charismat. V tomto případě se nejedná pouze o takzvané „charismatické hnutí“, ale téměř všechna hnutí usilující o obnovu, která se na různých místech vynořila jak v katolické církvi, tak i v ostatních křesťanských konfesích, dokládají tuto překvapující společnou známku. Skrze ně získává křesťanský lid svou spontánnost, tvořivost, svou sílu ke svědectví, jež jsou typickým znamením působení Božího Ducha: „Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“ (Sk 1,8). To je asi tou nejkrásnější nadějí pro budoucnost církve, poněvadž, na rozdíl od nejrůznějších podobných probuzení v minulosti, se toto hnutí nezrodilo jako reakce proti církvi, ale s hlubokou láskou k církvi a její hierarchii.

Svěřme se nyní síle eucharistie, abychom dokázali žít to, co jsme poznali. Před našimi zraky se má uskutečnit ten největší zázrak: Duch Svatý oživuje způsoby chleba a vína a vytváří v nich přítomnost těla a krve Krista. To je chvíle, ve které jsme i my „oděni mocí z výsosti“.


Převzato z knihy:
 Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.