„Chceš-li, můžeš mě očistit!“ (6. neděle v mezidobí B)

9.2.2015

„Chceš-li, můžeš mě očistit!“ (6. neděle v mezidobí B)

1. čtení: 3. Mojžíšova 13,1-2.44-46
2. čtení: 1. Korinťanům 10,31 – 11,1
Evangelium: Marek 1,40-45



 

Mezi dvěma popsanými scénami prvního čtení a evangelia se nachází dosti značný kontrast. V prvním čtení jsme viděli, jak se k nešťastníkovi zasaženému malomocenstvím stavěl Mojžíšův zákon. Jde o předpisy, které nahánějí hrůzu: nešťastník se musí vzdálit od společnosti, žít mimo ležení tábora a křičet: „Nečistý!“, aby se k němu nikdo nepřibližoval; společnost se před malomocným chránila místo toho, aby se mu snažila pomoci. V evangelijním čtení také spatřujeme, jak se k malomocnému chová Ježíš: má s ním soucit, vztahuje k němu svoji ruku, dotýká se ho a uzdravuje. To všechno v dobách, kdy byli lidé přesvědčeni, že dotknout se malomocného znamená nechat se zaručeně nakazit a poskvrnit; znamenalo to stát se nečistým spolu s nečistým a být vyřazený i z liturgické úcty k Bohu.

Tento zjevně tvrdý postoj mojžíšovského zákona se inspiroval z obavy před uchováním Boží svatosti a svatosti jeho lidu; nic nečistého nebo zkaženého nesmělo tuto svatost narušit; všechno, co má nějakou souvislost se smrtí se má držet daleko od Boha života. Malomocenství je už pouhým svým označením něco nečistého, ochromujícího, zkaženého, co působí rozklad a smrt. Jedná se o pojetí svatosti, které má jako základní východisko vnější rituální čistotu; ještě před energickou reakcí proroků šlo spíše o hygienická pravidla než o svědomí. Ježíš nabourává takové pojetí svatosti a čistoty a přivádí tyto skutečnosti k jejich pravé podstatě, kterou je lidský úmysl: ne to, čeho se člověk dotýká, co do něj vchází, nejsou to ani špinavé ruce, jež by člověka poskvrňovaly, ale myšlenky člověka a co vychází z jeho srdce, to ho znesvěcuje (srov. Mt 15,11nn).

V historickém okamžiku, kdy se odehrála tato epizoda, kterou přináší dnešní evangelium, bylo to jediné, co učedníci pochopili o Ježíšovi, že je to divotvůrce (úryvek obsahuje vyprávění o mnoha uzdraveních způsobených Ježíšem), případně, že je to onen Mesiáš, neboť uzdravení malomocných patřilo ke znamením příchodu mesiášské éry (srov. Mt 11,5). Tím, co na ně nejvíce zapůsobilo, byla pochopitelně Ježíšova vlna obdivu, jež se kolem Ježíše začala pozvedat; nemohl už jen tak veřejně vstoupit do některého z měst, takové bylo nadšení zástupů, a to i přes jeho snahu uchovat právě před zástupy své mesiášské tajemství.

Když však později, po Ježíšově smrti a vzkříšení, evangelista Marek sepisoval toto vyprávění, komunita věřících byla schopna vyčíst v něm hlubší a duchovnější nauku. Je to patrné už z umístění epizody; u Marka je úryvek zařazený do série zázračných uzdravení, která vyzvedají Ježíšovu moc léčit a uzdravovat (1,29–38), a předchází vyprávění o ochrnutém, kde se hovoří o Ježíšově moci odpouštět hříchy (2,1–12). Tato univerzální spirituální nauka je obsažena v oněch dvou výrocích: jednak ve slovech člověka volajícího na Ježíše: „Chceš-li, můžeš mě očistit!“, jednak v Ježíšově odpovědi člověku: „Chci, buď čistý!“

Na této rovině se to, co se stalo, netýká pouze určitého malomocného, jenž jednoho dne kdesi v oblasti Galileje potkal Ježíš, ale celé církve a také každého z nás. My jsme, nebo bychom měli být, oním malomocným, který volá na Ježíše: „Chceš-li, můžeš mě očistit!“ Proč? Jsme snad i my malomocní, nečistí a potřebujeme uzdravení? – Dnešní evangelium nás chce o tom přesvědčit a dokázat nám právě tuto tvrdou a nepříjemnou pravdu.

Pro lidi Starého zákona a Ježíšovy doby bylo malomocenství úzce spojeno s hříchem, bylo pokládáno téměř za jeho vnější projev, znamení a důsledek. Co zmůže zákon proti hříchu? – Vůbec nic, tvrdí Pavel. Může na něj jen ukázat a vyjevit ho, ale nemůže ho odstranit a zahladit (srov. Řím 7). To je také důvod, proč se mojžíšovský zákon omezoval pouze na vymezení malomocenství, následné vyloučení z komunity a nic více. V podobenství o milosrdném Samaritánovi je tento zákonický postoj symbolizován postavou levity procházejícího po silnici do Jericha kolem umírajícího bez povšimnutí (srov. Lk 10,32).

Ježíš však překonává zákon milosrdenstvím: zákon byl dán skrze Mojžíše, ale skrze Krista přišla milost (srov. Jan 1,17). On malomocenství uzdravuje, tedy odpouští hříchy a navrací člověku zdraví: dobrý Samaritán, jenž neprojde kolem zraněného bez povšimnutí, avšak zastaví se, má s ním soucit, naloží ho na svého soumara a postará se o něho (srov. Lk 10,34nn). Jde o naprosto rozdílný přístup!

Ježíš je i v současnosti milosrdným Samaritánem; je tím, kdo i dnes říká: „Chci, buď čistý!“ To zakoušela prvotní křesťanská obec, která nám dnešní vyprávění evangelia uchovala: Ježíš zachraňuje od zla, a to tak, že na sebe bere všechny naše slabosti a bolesti (srov. Iz 53,4; Mt 8,17; 1 Petr 2,24; 1 Jan 3,5). Zachraňuje mnohdy i od fyzického zla a smrti, a dělá to proto, abychom věděli, že je schopen nás skutečně vysvobodit i od toho největšího a nejhlubšího zla ze všech, jímž je hřích: „Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy – řekl ochrnulému: Vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů! A on vstal a odešel domů“ (Mt 9,6–7).

Evangelijní úryvek obsahuje nicméně jednu velmi důležitou součást, která se dosud nedostala do zorného úhlu naší pozornosti. Onen člověk „přišel k Ježíšovi“, poklekl před ním a prosil ho: „Chceš-li, můžeš mě očistit!“ V okolí se pravděpodobně nacházela celá řada malomocných, jenže ti se styděli vyjít ven a ukázat se. Tento muž však překonal stud a zakořeněný strach, že by tak mohl porušit zákon, byť vůči němu v tomto případě nespravedlivý. Věděl, že si na něj budou všichni ukazovat prstem jako na hříšníka, protože malomocenství bylo – jak jsme si už ostatně osvětlili – považováno za synonymum a důsledek hříchu. Z tohoto hlediska tedy přichází jako někdo, kdo se nebojí vyjevit všem svůj hřích a vykonat jistý druh veřejného pokání. Jednoho dne ostatně Ježíš řekl: „Mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie“ (Lk 4,27); ten byl uzdravený, protože o to žádal, protože se vydal na cestu a uvěřil v Hospodinovu moc, proto se také pokořil a přijal úkol, aby se šel umýt do Jordánu (srov. 2 Král 5,14). Smysl všech těchto gest odkrývá Ježíš v podobenství o marnotratném synovi, kdy tento přichází k otci, vrhne se mu kolem krku a zvolá: „Otče, zhřešil jsem!“ (Lk 15,21).

Pochopili jsme tedy, co od nás žádá dnešní evangelium – uznat, že jsme chybujícími hříšníky, vyznat své hříchy a prosit Ježíše o uzdravení a očištění. Očisť mě, Pane, a budu bělejší než sníh… Já svou nepravost uznávám… Spáchal jsem, co je před tebou zlé… (srov. Žl 51,5nn); tato slova slouží už více než tři tisíce let – od doby, kdy samotný král David spáchal svůj obrovský hřích – k tomu, aby vyjádřila ryzí náboženský a lidský postoj člověka, který se označuje jako lítost.

Musíme se dnes pokusit překonat tuto velkou překážku a společně s Davidem upřímně opakovat tato slova. Moderní kultura se nám pokouší namluvit, že je uznání sebe sama za hříšníka něčím zmýleným a něčím, co v nás podporuje komplexy viny a méněcennosti; prý máme přestat s bitím se v prsa, neboť to, co nazýváme jako hřích – týká-li se to otázky sexuality – je pouhým tabu, jsou to jenom různá podmínění a skrupule, jež jsme ze sebe v dětství vytěsnili; nemáme se utíkat k Ježíšovi, a když už se k někomu obracet, pak rozhodně k psychoanalytikovi nebo psychiatrovi, případně vyjádřit své úzkosti a obavy v některém z článků, které se často nacházejí například v časopisech pro ženy. Tváří v tvář hříchu už se neklepeme, ale někdy dokonce i my křesťané na hřích po očku záludně pokukujeme, jako by se jednalo o dítko, s nímž se dá žertovat. A navíc skutečně došlo k výraznému úpadku vědomí potřeby lítosti a smíření, a to zvláště smíření svátostného.

Co se s tím dá dělat? – Jistě nemá smysl chtít si to rozdávat v boji s moderní kulturou nebo psychoanalýzou, která pokud je skutečně řádně vedená (bohužel tomu tak vždy není), zaujímá v pomoci člověku významné místo v této době pokřivené a nemocné lidské psychiky. Měli bychom se naopak pokusit odkrýt autentický biblický význam vědomí hříchu a prosby o odpuštění. Tyto náležitosti totiž patří k té nejzdravější lidské psychologii; už nic „falešného“ a nepravdivého o nadčlověku, který je neschopný připustit pochybení a přiznat si byť jen nepatrnou chybu. Člověk silný, čestný a zodpovědný dokáže připustit a uznat své pochybení, hřích a rovněž potřebu odpuštění; ví totiž, že „mýlit se je lidské“. Člověk, který to dělá, se nachází v pravdě a nežije ve lži. Nikdo nevylučuje ani nenamítá, že se i v této oblasti mohou vyskytovat různé neurózy; ty se však projevují naprosto jinými charakteristikami, než je odvážná sebekritika a ochota žádat o odpuštění, tedy schopnost pozvednout se a znovu začít. Tyto věci jsou naprostým opakem toho, co pokládáme za neurózu nebo změkčilé postoje.

Před Bohem nebudeme stát nikdy pravdivě, jestliže se před něj nepostavíme s uznáním vlastních hříchů. Pyšní lidé a farizejové si ho drží raději dál od sebe, proto je nechává v hříších: „Přišel jsem zachránit hříšníky,“ říká Ježíš, a myslí tím ty, kdo se za ně skutečně považují.

Objevme opětovně radost z možnosti vrátit se k Bohu a říct mu pokorně: „Otče, zhřešil jsem!“ (Lk 15,21) nebo „Chceš-li, můžeš mě očistit!“ (Mt 8,2). Vezměme opět vážně slova, která opakujeme na začátku slavení každé mše svaté: „Bratři a sestry, litujme svých hříchů… Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším…“ a potom také před svatým přijímáním: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel.“

Toto vyznání však samo o sobě nemusí vždy stačit. Ježíš řekl onomu malomocnému: „Jdi, ukaž se knězi“ (Mt 8,4). Dokážeme-li dobře naslouchat jeho hlasu, je možné, že i k některým z nás dnes míří tato jeho slova: „Jdi a ukaž se knězi.“ Snad se to dá vyjádřit i obvyklými prostými slovy: „Vyznej se! Usmiř se s Bohem skrze církev!“

Rád bych od naslouchání a rozjímání nad tímto Kristovým slovem přešel ke slavení Eucharistie následující myšlenkou. Slyšeli jsme hovořit o malomocném, který byl vyhnaný mimo tábor, mimo společenství; tímto malomocným byl pro nás právě Ježíš (srov. Iz 53,4 = Mt 8,17). On byl skutečně vyhnán „mimo tábor“ (Žid 13,13), byl pokryt mnoha ranami a naplněný utrpením; byl vyhnán z prostřed lidu. Vzal na sebe naše malomocenství, naše hříchy, a uzdravil je. Proto může i nyní uzdravit všechny ty, kdo se k němu přibližují s vírou, že on je skutečně lékařem duše i těla. Jeho Eucharistie, kterou nyní přijímáme je „lékem nesmrtelnosti“, jenž osvobozuje od zkázy a porušení.

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: 
KNA

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administrováno CMS systémem společnosti NETservis s.r.o.