Duch Svatý jako vnitřní učitel (6. neděle velikonoční C)

25.4.2016

Duch Svatý jako vnitřní učitel (6. neděle velikonoční C)

1. čtení Sk 15,1–2.22–29
2. čtení Zj 21,10–14.22–23
Evangelium Jan 14,23–29

 

 

Stále nasloucháme Ježíšově řeči na rozloučenou, která je obsažena v Janově evangeliu (srov. Jan 13,31–16,33), což jsou Ježíšovy výroky pronesené v souvislosti s poslední večeří s učedníky před tím, než byl Mistra zatčen na Olivové hoře.

Poté, co nám Ježíš předal nové přikázání (srov. Jan 13,34), zvěstoval svůj přechod z tohoto světa k Otci. To však vyvolává otázky ze strany učedníků: Petra, Tomáše, Filipa a nakonec Judy, ovšem ne toho „Iškariotského“. Ti všichni Ježíše žádají, aby lépe objasnil svá slova (srov. Jan 13,36 – 14,22). Obzvláště Judova otázka jako by souzněla s tím, co je v srdcích nás věřících: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne?“ (Jan 14,22). I když věříme v Ježíše, nejsme schopni na sebe vzít všechny důsledky naší víry, našeho přilnutí k Mistrovi. Proto si klademe otázku, proč nevykonal taková znamení, divy a mimořádné skutky, aby tím přesvědčil všechny lidi? Proč zvolil cestu pokory, nepatrnosti, dobrovolnou skrytost? Proč se nesnažil dosáhnout uznání? Mohl k tomu přece použít prostředky, jež měl jako Boží Syn po ruce. Mohl dosáhnout úspěchu. Je to tatáž mentalita, kterou projevovali Ježíšovi pokrevní příbuzní vybízející ho k tomu, aby se veřejně ukázal světu, aby v jistém ohledu přiměl lidi uvěřit v něho prostřednictvím mimořádných znamení (srov. Jan 7,4).

Avšak Ježíš určitě zklame toho, kdo uvažuje právě uvedeným způsobem, a tak podtrhuje, že to, co má pravou hodnotu, není šíře dosaženého souhlasu. Nejedná se tu o množství těch, jež se mu podaří přesvědčit a získat. Nikoli, důležité je, aby zde byl osobní vztah lásky k Ježíšovi, ne pouhý úžas vyvolaný zázraky. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23). Všechno se odehrává neviditelně, a přece veskrze skutečně, konkrétně, zakusitelně. To, co platí, je vztah poznání a lásky mezi věřícím, z něhož se stal učedník, a Ježíšem, který je Pánem a Mistrem (srov. Jan 13,14). Právě tímto způsobem se z učedníka stává dokonce příbytek pro Ježíše a pro Otce. Ano, křesťanský život je skrytý život spolu s Kristem v Bohu (srov. Kol 3,3), To všechno je mimořádné, ale není to viditelné pro tento svět. Je to rozhodující pro spásu, nikoli však ověřitelné ze strany jiných lidí. Je to hluboce pravdivé a ověřitelné na rovině víry, ovšem nedá se to ověřovat světskými prostředky (srov. 2 Kor 5,7).

Ježíš odchází a bezesporu se zase jednou vrátí ve slávě, na konci dějin. Pak se jeho příchod projeví přede všemi lidmi a před celým stvořením. Ovšem v mezidobí, jež se rozprostírá mezi smrtí a vzkříšením na jedné straně a jeho posledním příchodem na straně druhé, Ježíš přichází každodenně do srdce věřícího, který miluje, který naplňuje jeho nové přikázání. Aby docházelo právě k tomu i v době jeho tělesné vzdálenosti, zapříčiněné jeho přebýváním u Otce, máme od Otce velkolepý dar – Ducha Svatého, jenž naplňuje úlohu Utěšitele, vyznavače, který je věřícím tak říkajíc po boku. Duch nám připomíná všechno, co Ježíš řekl a vykonal, a tak zmíněné zpřítomňuje v Ježíšově komunitě. Je to On, kdo naplňuje poslání vnitřního učitele, jako ho nazýval svatý Augustin. On je schopen osvěcovat křesťany a řídit život každého věřícího. V průběhu Ježíšova pozemského života měli učedníci k dispozici jeho učení přímo, ale často mu nerozuměli, protože jejich srdce nebylo schopno správně vnímat jeho slova. Když je však v srdcích věřících přítomen Duch Svatý, mizí to, co lze definovat jako „zatvrzelé srdce“ (srov. Mk 16,14), neboť vnitřní učitel uschopňuje srdce k naslouchání (srov. 1 Král 3,9), uschopňuje křesťanovo srdce k uskutečňování Ježíšových slov…

Zkrátka a dobře, křesťan není nikdy sám, ale díky Duchu Svatému je příbytkem, domem, chrámem Přítomnosti živého Boha (srov. 1 Kor 3,16; 6,19). Ba co víc, Duch Svatý, který umožňuje toto přebývání Otce a Syna v srdci věřícího, je týž, jenž nám umožňuje, abychom si uvědomovali velikost daru, který nám Ježíš zanechal, tedy jeho pokoje, dar života v plnosti, takového života, jak ho prožíval on sám. A tak onen pokoj, který byl v Ježíšovi, je od nynějška také naším pokojem.


Převzato  z knihy: Hlásej slovo - C
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.