Farizeus a celník (30. neděle v mezidobí C)

17.10.2016

Farizeus a celník (30. neděle v mezidobí C)

1. čtení: Sirachovec 35,12-14.16-18
2. čtení: 2. list Timotejovi 4,6-8.16-18
Evangelium: Lukáš 18,9-14




Jestliže minulou neděli jsme meditovali nad tím, „že je třeba stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1), pak v dnešním evangeliu nám Ježíš poskytuje další ponaučení ohledně modlitby. Klade nám přitom otázku: Jaký obraz Boha, jaká představa o nás samotných a o těch druhých představuje východisko naší modlitby?
 
„Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství“ (Lk 18,9). Touto poznámkou se otevírá dnešní čtení, týkající se každého z nás, neboť jsme neustále vystaveni pokušení považovat se za spravedlivé a omlouvat si naše chování. Nejkratší cesta, jež vede právě k tomuto pokřivenému postoji, spočívá v tom, že člověk kritizuje a odsuzuje pochybení těch ostatních, a tak zůstává jeho vlastní svědomí v klamné nehybnosti. Zatímco soudí druhé, nechává bez povšimnutí vlastní hříchy. A tak se vzdalujeme od Ježíše, když zapomínáme na jeho vlastní napomenutí: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní! Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky“ (Lk 5,31).
 
Daný postoj se pak projevuje také v tom, jakým způsobem se modlíme k Bohu, jak to ozřejmuje dnešní podobenství: „Dva lidé šli do Chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník“ (Lk 18,10). Na první pohled nemůže být větší protiklad: na jedné straně „nábožný člověk“, který je ctěn jako příkladná osoba, na druhé straně celník, tedy ten, kdo vykonává podle židů nečisté zaměstnání, protože nespravedlivě vybírá vyšší daně, a proto se jedná o snad nejběžnější příklad veřejného hříšníka, jehož všichni odsuzovali a jímž pohrdali. Oba vcházejí do Chrámu, aby vstoupili do společenství s Bohem, jejich modlitby jsou však naprosto odlišné.
 
Farizeus stojí vzpřímeně, což je postoj člověka, který si je jist sám sebou a modlí se ve svém duchu, tedy jaksi sám před sebou: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů“ (Lk 18,11–12). V těchhle slovech je patrná zcela zvrácená forma modlení se, protože farizeus Boha nahrazuje svým vlastním „já“ a děkuje nikoli za to, co Bůh ve své neskonalé dobrotě a věrné lásce vykonal pro něho, nýbrž vychvaluje to, co on jako člověk vykonal pro Boha! Je zřejmé, že se v takové modlitbě odráží úplné převrácení vztahu člověka s Bohem, neboť povolání k víře je vnímáno jako privilegium, zachovávání Mojžíšova zákona zase jako určitá garance Boží přízně, protože mravnost by tak farizeovi měla zajišťovat nadřazenost nad ostatními. Ten, kdo se považuje za spravedlivého, podléhá sebeklamu ohledně vlastní dokonalosti, a tak nemyslí na to, že by měl změnit vlastní život. Jeho základním postojem je především pohrdání všemi, kdo nečiní to, co koná on…
 
Ježíš pokračuje: „Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: ‘Bože, buď milostiv mně hříšnému!’“ (Lk 18,13). Jeho veřejné hříchy z něho činí pohrdanou osobu, a proto se odebírá do Chrámu s vědomím, že je prostě hříšník, k čemuž jistě přispěly i ostré soudy ze strany jiných lidí. Tento člověk se neodvažuje ani přiblížit k velesvatyni, tedy k místu Hospodinovy přítomnosti. Nemá nic, čím by se před Bohem mohl vychloubat, může pouze vzývat milosrdenství od třikrát Svatého, jímž je Nejvyšší. Ten celník zakouší pocity, které prožíval Petr, když se ho v hlubině jeho bytosti dotkla Ježíšova svatost: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ (Lk 5,8). Ano, opravdové setkání s Bohem a s Ježíšem Kristem souzní s tím, že se před člověkem odhaluje jeho vlastní hříšnost, tedy ona propastná vzdálenost, jež ho odděluje od Pána. Právě proto modlitba: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ (Lk 18,13), nejlépe vyjadřuje náš skutečný stav. Jsme vybízeni k tomu, abychom uznali svá vlastní pochybení a přijímali fakt, že Hospodin to vše zahalí svým neskonalým milosrdenstvím. To jediné je v našem životě také opravdu nezbytné.
 
Výmluvný je také závěr, který Ježíš vyslovuje na konci podobenství, On, jímž farizeové tolik pohrdali právě kvůli jeho stolování s celníky (srov. Lk 5,30; 7,34): „Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Lk 18,14). Celník totiž v modlitbě předstupoval před Boha s velkou pravdivostí, přijímal to, že je znám jako ten, kdo koná nečisté zaměstnání, jako veřejný hříšník, který zoufale potřebuje Boží milosrdenství. Jedině ten, kdo má zkroušené srdce (srov. Žl 51,19) kvůli vědomí své nedostatečnosti, se v modlitbě může pravdivě obracet k Bohu a být ve skutečném společenství s bratry a sestrami, protože modlitba pokorného proniká až do oblak (srov. Sir 35,17).
 
 
Převzato  z knihy: Hlásej slovo - C
Vydalo: 
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.