Hospodin uzdravuje (5. neděle v mezidobí B)

2.2.2015

Hospodin uzdravuje  (5. neděle v mezidobí B)

1. čtení: Job 7,1-4.6-7
2. čtení: 1. list Korinťanům 9,16-19.22-23
Evangelium: Marek 1,29-39



 

LECTIO

K prvnímu čtení: 

Odnepaměti zneklidňuje člověka otázka, proč existuje zlo a proč musí trpět nevinný člověk. Tento problém vystavuje tvrdé zkoušce i naši víru a má o to drastičtější dopad, když se věřící drží tradiční teorie, že utrpení je odplatou za něco zlého. Přesně tento postoj zaujímají Jobovi přátelé. Job jim ve své odpovědi připomíná, že když je člověk v krizi, pak mu jeho bolest skutečně připadá jako trest za hřích, námaha jako nezbytný průvodce otrocké práce člověka a smrt jako osvobozující únik ze „dnů“, které rychle ubíhají a „plynou bez naděje“.

Job však protestuje proti snahám vtěsnat Boha do kategorií čistě lidské logiky a racionality založené na zásluhách: Bůh není a nemůže být takový! Job se proto obrací k Bohu a prosí ho, aby se objevil a ukázal, že je přítomen i tam, kde chybějí známky jeho požehnání. Nenutí ho, aby vysvětlil své nepochopitelné úradky, ale prosí, aby mu dal pocítit svou blízkost. Ví, že pokud by se chtěl srovnávat s Boží logikou, kterou pro svou omezenost nemůže pochopit, bylo by jeho utrpení pouze „měsíci bídy“ (v. 3). Joba sice sužuje „končící večer“, který jej „sytí neklidem do úsvitu“, ale on tuší, že tajemný Bůh, jehož úradky člověk nikdy nepochopí, vychází i trpícímu člověku v ústrety.

Dnešní úryvek můžeme číst jako židovskou odpověď na helénskou lidovou filosofii, která se v nejrůznějších obměnách zabývala tématem pomíjivosti života a smyslu nepochopitelné bolesti, která sužuje lidstvo. Job přejímá všechnu – pro řeckou kulturu typickou – vyhrocenost a působivost tragického chápání života, ale v jistém smyslu se vyhýbá obvyklému fatalistickému závěru. Řekové nepřipouštějí možnost rozhovoru se svými bohy, kdežto Job se svým Bohem „mluví“ nebo jej aspoň „vzývá“, a dokonce se odvažuje vyzývat jej k soudu. Právě tato k Bohu obrácená výzva „Pamatuj!“ (v. 7) charakterizuje rozdíl mezi řeckou tragédií a tím, jak k problému zla přistupuje člověk zakotvený v biblické tradici.

K druhému čtení: 

Apoštol Pavel se v této části prvního listu Korinťanům zabývá problémem, zda může křesťan jíst maso obětované modlám a pak prodávané na městském tržišti. Vychází z předpokladu, že modly ve skutečnosti neexistují, a proto toto chování označuje v podstatě za přípustné. S tímto postojem je však nutno skloubit požadavek křesťanské lásky, která bere ohled na svědomí „slabých“ – těch, kdo by se při podobném jednání pohoršili, protože je považují za modloslužbu (1 Kor 8,9). Ti, kdo jsou „silní“, se proto mají vzdát práva jíst maso obětované modlám, aby se nestali překážkou pro ty, kdo jsou na cestě víry „slabí“.

V této souvislosti předkládá Pavel příklad ze své vlastní služby: i když by se jako „apoštol“ mohl nechat živit od křesťanského společenství, z lásky ke Korinťanům se tohoto svého práva dobrovolně zřekl. Chtěl totiž, aby snáze přilnuli k evangeliu, a proto se za každou cenu snažil odlišit od těch kazatelů, kterým jde pouze o zisk. Z toho důvodu může nyní od Korinťanů vyžadovat stejnou lásku k jejich slabším bratřím, jakou on sám projevil vůči nim: „U slabých jsem se stal slabým“ (v. 22). Příklad své vlastní služby tak Pavel předkládá jako vzor mnohem širšího a významnějšího tématu – lásky, která vzdělává (srov. 1 Kor 8,1).

„Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu: to je mi uloženo jako povinnost“ (v. 16): přímo jej k tomu nutí křesťanská láska. Kázání z lásky je výsledkem svobodného rozhodnutí toho, kdo byl povolán, ale též nutností dostatečně odpovědět na Boží povolání. Pavel proto zdůrazňuje, že se svobodně stal „služebníkem“ evangelia: „Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí“ (v. 19). Proto se vzdal práva na odměnu za svou apoštolskou práci: je totiž otrokem evangelia, a otroci za svou práci žádnou odměnu nedostávají. Ani Pavel proto nepožaduje od věřících žádnou finanční odplatu. Dostatečnou odměnou je pro něj to, že byl přijat do služby evangelia. Proto předkládá „silným“ Korinťanům svou apoštolskou službu jako vzor, aby se také oni dokázali vzdát svého práva k dobru slabých: „U slabých jsem se stal slabým (...), pro všechny jsem se stal vším“ (v. 22).

K evangeliu: 

Dnešní evangelium sestává ze tří krátkých perikop (v. 29-31; 32-34; 35-39). Tyto tři okamžiky dne stráveného v Kafarnaum – typického dne Ježíšova galilejského působení – jsou zasazeny do dvojího odlišného scénáře: první část se odehrává uvnitř domu Petrovy tchyně a druhá část nás přivádí na poušť, která je místem samoty, opuštěnosti, ale také rozhovoru s Otcem.

Těžištěm vyprávění o uzdravení Petrovy tchyně je poněkud podivná věta: „Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala“ (v. 31). Pro evangelistu Marka je nemoc a smrt znamením vlády zlého ducha a každé uzdravení je mesiánským vítězstvím nad silami zla a předzvěstí moci vzkříšení (srov. „pozvedl ji“). Evangelista pak podotýká, že tato žena, osvobozená od horečky, vstala a začala Ježíše a jeho učedníky obsluhovat. Tato poznámka nám zvěstuje jasné poselství: Ježíš vysvobozuje, uzdravuje a křísí, aby člověka uschopnil ke službě, a to ke službě trvalé, jak naznačuje v řečtině použitý průběhový čas (imperfektum: „obsluhovala je“: v. 31).

Druhý úsek dnešního evangelia nás souhrnně informuje, že po skončení sobotního klidu uzdravil Ježíš u brány města Kafarnaum velké množství lidí. Setkáváme se zde s takzvaným „mesiánským tajemstvím“ (v. 34), když Ježíš přikazuje zlým duchům, těm, kdo byli zázračně uzdraveni, i samotným učedníkům, aby o něm nikde nemluvili. Prvním důvodem, proč Ježíš dává tento příkaz, je jeho snaha vyhnout se povrchnímu nadšení ze strany lidí a nejrůznějšímu nepochopení, které vzniká tam, kde se svědkové podobných události nedávají vést pravou vírou; druhým důvodem je Ježíšovo úsilí přivést lidi k poznání, že tajemství moci Božího Syna se skrývá v poníženosti kříže, což je nejhlubší mesiánské tajemství a vrchol Božího zjevení.

Ve třetí části dnešního úryvku vypráví Marek o Ježíšově noční modlitbě na opuštěném místě. Neznáme obsah této modlitby, ale zřetelně vidíme, že modlitba je základním kamenem celého Ježíšova života a že právě díky ní může Ježíš říci ano náročné vůli Boží, aniž by upadl do pokušení spokojit se s nadšenými, ale povrchními ovacemi zástupu i samotných učedníků. Proto Ježíš odpovídá Šimonovi: „Pojďme jinam“ (v. 38), opouští rabínské zvyklosti, podle nichž se učitel vázal na pevně dané místo, a jako dávní proroci se stává putujícím kazatelem.

MEDITATIO

V prvním dějství dnešního evangelia sledujeme Ježíše, jak vchází do soukromého příbytku – do domu Petrovy tchyně. Můžeme v tom vidět obraz Božího království, které vstupuje do našeho lidství, aby proměnilo i ty nejužší příbuzenské a přátelské vztahy. V Božím království k nám přichází Bůh, který chce s každým z nás vykonat podivuhodnou výměnu a navázat s námi vztah pravého přátelství a společenství. Tato blíženská důvěrnost charakterizuje veškeré Ježíšovo jednání. Proto Ježíš navštěvuje Petrovu nemocnou tchyni, proto poslouchá ty, kdo jej o ní informují, proto ji bere za ruku a pozvedá ji.

Na Ježíšově chování vidíme lásku, která se k nám přibližuje v okamžiku, kdy nás trápí bolest, bere nás za ruku a vlévá nám novou jistotu. Ježíšovu blízkost vnímáme především jako moc a sílu, která nás pozdvihuje. To je nejvznešenější způsob, jakým se stává skutečností láska, o níž hovoří Písmo svaté. A tuto lásku si máme osvojovat také my. Mocným podnětem je i příklad apoštola Pavla a jeho požadavky na „dospělé“ korintské křesťany. Naší skutečnou dospělostí ve víře je ochotné přijetí života v pravé lásce, kterou nám v Kristu projevil sám Bůh. On odpověděl na náš nářek, stejně jako odpověděl Jobovi, protože náš „život je jako dech“ (Job 7,7).

Bůh se k nám tedy sklání jako ke svým blízkým přátelům. To však neznamená, že bychom s ním mohli manipulovat podle vlastních potřeb nebo se jej snažili „uvěznit“ do svého omezeného poznání a kusých životních zkušeností. Krásný příklad nám dává sám Ježíš, když ještě za noci „vychází ven“ na poušť, aby se tam modlil. Ježíš nepodlehl jako my pokušení být úspěšným a věhlasným – nepřidružil se proto k těm, kteří se domnívají, že „blízkost Boží“ znamená možnost přivlastnit si Boha a upravit si jej k vlastnímu obrazu. Ježíš naopak „vychází ven“ na opuštěné místo a tam se modlí, aby středem svého života nebyl on sám, nýbrž Bůh Otec. Tak Ježíš prožívá svůj „exodus“: opouští očekávání lidí a přijímá náročnou Otcovu vůli. Po Ježíšově vzoru a s jeho pomocí má být i naše modlitba věrným hledáním Boží vůle.

ORATIO

Můj Pane, tvé slovo mi tě dnes předkládá jako vzor a učitele modlitby. Chci se u tebe naučit umění modlit se a uvádět svá rozhodnutí do souladu s Otcovou vůlí. Když tě pozoruji, jak se v noci a zcela o samotě modlíš k Otci, také v mém srdci se probouzí odvaha odejít „jinam“ a do středu svého života umístit potřeby svých bližních. Tak budu moci uskutečnit mnohé náročné „stěhování“, které ode mě vyžaduje Boží vůle, a budu schopen dosáhnout cíle, o němž jsem ani nedoufal, že bych k němu kdy mohl dojít.

V modlitbě si živě uvědomuji tvou blízkost, kterou mohla pocítit Petrova tchyně i všichni nemocní, které jsi uzdravil v městské bráně. Chválím tě za každý okamžik, kdy ses plný pochopení setkal se mnou nebo s mými bratry a sestrami, abys nám v těžkých okamžicích života poskytl svou útěchu. Pokaždé, když zakusíme lahodnou a mocnou blízkost tvé lásky, vlej nám do srdce novou sílu, abychom se podle Kristova příkladu učili sdílet tajemství bolesti s druhými lidmi a byli prozářeni nadějí, která nám přináší spásu.

CONTEMPLATIO

Zdá-li se vám obtížné zajímat se o bližního, rozjímejte o tom, že žádným jiným způsobem nemůžete dosáhnout blaženosti. Konejte to proto pro spásu bližních i pro spásu své vlastní duše.

Představte si, že by ve vašem domě vypukl požár: někteří ze sousedů se starají jen o své záležitosti a vůbec se nesnaží odvrátit hrozící nebezpečí. Ze strachu, aby je někdo nevykradl, zavřou dveře a zůstanou ve svém domě. Jaký trest je však za to stihne! Oheň se rozšíří a spálí všechen jejich majetek. Protože se nestarali o dobro svého bližního, ztratili všechno, co měli.

Bůh si přál, aby lidé drželi pospolu, a proto otiskl do svého stvoření zákon, podle něhož dobro bližního souvisí s dobrem pro všechny. Touto zákonitostí se řídí celý svět. Stejně je tomu na lodi, která se ocitla v bouři: obětuje-li kapitán dobro mnoha lidí a snaží se zachránit pouze sám sebe, brzy utone on i všichni ostatní. Totéž platí v každé situaci: kdo si hledí pouze vlastního prospěchu, nezachrání svůj život ani svůj majetek (Jan Zlatoústý, Homilie na první list Korinťanům, 25,4). 

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo: „Hospodin uzdravuje ty, jimž puká srdce“ (Žl 147[146],3a).

 

Převzato  z knihy: Lectio divina
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: 
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administraci zajišťuje redakční systém společnosti NETservis s.r.o.