Jak číst vyprávění o umučení (Květná neděle A)

3.4.2017

Jak číst vyprávění o umučení (Květná neděle A)

1. čtení: Izaiáš 50,4–7
2. čtení: Filipanům 2,6–11
Evangelium: Matouš 26,14–27.66


 

Liturgie této neděle má svůj vrchol ve čtení vyprávění o umučení našeho Pána. Pro mnohé křesťany (prakticky pro všechny, kteří se neúčastní obřadů Velkého pátku) je to jediná příležitost, kterou mají, aby naslouchali této části evangelia během liturgického shromáždění.

Na první pohled je poněkud zvláštní, že liturgie zařadila tuto četbu na Květnou neděli, jež by se dala charakterizovat atmosférou triumfu a svátečnosti. Naše dnešní oslava začíná slavným Hosana! a vrcholí v ostrém Ukřižuj! Tato slova však proti sobě nestojí jako protimluv; spíše se jedná o samotné srdce tajemství. Tajemství, které se při této příležitosti má prohlásit, je následující: Ježíš se dobrovolně vydal pro své umučení; ne, že by se cítil pokořený silami většími, než je on sám („Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe“ Jan 10,18), je to skutečně on sám, kdo hledal vůli svého Otce a pochopil, že přišla jeho hodina, a tak ji přijal se svobodnou synovskou poslušností a s nekonečnou láskou k lidem: „Věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1).

Vyprávění o umučení se nacházejí na samotném počátku evangelia, ne na jeho konci. Životopisy význačných osobností začínají jejich narozením a končí jejich smrtí; Ježíšův životopis (můžeme-li vůbec hovořit o životopisu) začal vyprávěním o jeho smrti a teprve později byl doplněn vyprávěním o narození. Vyprávění o umučení Páně se jako první utvářela v tradici a byla písemně zpracována; ostatně evangelia byla definována jako: „Vyprávění o umučení, kterým předchází rozsáhlý úvod“ (M. Kaeler). Soulad mezi čtyřmi evangelisty je ve vyprávění o umučení mnohem větší než ve zbytku evangelia; ve vztahu k hlavnímu sdělení jsou pak v souladu naprosto dokonalém. Všechny pokusy uskutečněné během staletí ze strany nevěřících kritiků usilující o pošramocení jejich důvěryhodnosti byly naprosto neúčinné a nezdařilé. Střízlivá prostota evangelií, vypravěčský tón bez snahy o polemiku, jednoduchý popis ze strany autorů vyprávění, podobnost v nedůslednostech, jež se nikdo nesnažil vymazat nebo upravit – to všechno přispívá k dojmu, že se jedná o objektivní svědectví z první ruky, ve vztahu k nimž se ony „kritické“ rekonstrukce moderní doby zdají být stále více či méně svévolné a tendenční.

Čteme-li vyprávění o umučení očima vědců a historiků, zdá se, že zásadní problém spočívá v následujících otázkách: Kteří lidé byli odpovědni za Ježíšovu smrt, Židé, nebo Římané? Zemřel Ježíš kvůli náboženským, nebo politickým důvodům? Zemřel proto, že se prohlašoval za Mesiáše, nebo za sociálního reformátora, či odpůrce Říma? Po 2. světové válce způsobila tragédie židovského národa a účast křesťanů na bitvách za osvobození, že se tato otázka opětovně dostala na scénu a více než kohokoli jiného fascinovala čtenáře evangelia. Určitý vyváženější výzkum na tyto otázky už odpověděl – Ježíš byl odsouzen společně Židy i Římany; na jeho smrti se spolupodílela zvláštní shoda náboženských a politických motivů, i když přímá odpovědnost, jak se zdá podle evangelijního vyprávění, padá spíše na židovské vůdce té doby (ne na celý soudobý židovský národ, a už vůbec ne na celé následující generace Židů!).

Po zaznění tohoto argumentu si naprosto jasně uvědomujeme, že problém nebyl dořešen, ale ve své podstatě jsme se ho teprve letmo dotkli; zbývá objasnit, z jakého důvodu „bylo nutné“, aby Syn člověka trpěl (srov. Lk 24,26). Věřící člověk tedy hledá někoho jiného, kdo nese odpovědnost za Kristovu smrt; cítí, že má co dočinění s jiným neúnavným žalobcem, který ještě před Ježíšovým uvězněním pro něho připravoval k pití hořký kalich.

Příběh umučení představuje také různé zvláštní vsuvky naprosto zjevně narušující hlavní dějovou linii příběhu: vyprávění o Jidášově zradě, o Petrově trojím zapření, umývání Pilátových rukou, Barabáš a dva další lotři. Nejsou to však žádné cizorodé prvky, spíše se v nich vyjevuje vysvětlení všeho. Tato vyprávění vyjadřují a symbolizují jediný hlavní důvod, který Ježíše přivedl na kříž: „On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže“ (1 Petr 2,24).

Ježíš nesl naše hříchy jako kříž a naše hříchy ho na kříž vlastně přivedly: „On však byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny“ (Iz 53,5). Davidovi, který vzplál hněvem a hledal odpovědného za takovou nespravedlnost, o níž mu vyprávěl Nátan, pak prorok pověděl: „Ty jsi ten muž!“ (2 Sam 12,7). Stejné odpovědi se ze slova Božího dostává i nám, kteří se tážeme, kdo vlastně nechal Ježíše zabít: Ty jsi ten muž! Jsi Jidáš, který zrazuje; Petr, který třikrát zapírá; Pilát, který si myje ruce; lid, který se zahřívá u ohně a přitom tlachá o nepodstatném; jsme vojáci, kteří si chtivě rozdělují oblečení odsouzeného; lotři, kteří zabili… Tito všichni tam nestojí sami, ale za každým z nich stojí zástupy a v nich se nacházíme také my.

Po dočtení pašijí jsme dnes zavřeli knihu, avšak nyní už víme, že tyto dějiny neskončily, ale pokračují a dosud se odehrávají v našich životech. „Žalobci té doby jsou již mrtví – napsal jeden židovský učenec na závěr své zanícené knihy o Ježíšově procesu – svědkové odešli domů. Soudce opustil tribunál. Avšak Ježíšův proces běží dál“ (P. Winter). Pro něho – žida – pokračuje Ježíšův proces v procesech proti židům všech dob. Také pro nás křesťany Ježíšův proces a jeho umučení pokračují, nicméně v poněkud jiném smyslu. Můžeme vyzvednout dva významy: obnovuje se v každém učedníkovi (v každém člověku), jenž trpí a je pronásledován pro spravedlnost, stejně jako tomu bylo u Ježíše; je obnovený každým, kdo se podvolí hříchu, čímž znovu nechává zaznívat výkřik: „Toho ne, ale Barabáše! Ukřižuj ho!“

Záleží pouze na nás, v jaké roli chceme vstoupit do příběhu o Kristově umučení, zda v šatu Šimona z Kyrény, který se přidává k Ježíšovu boku, aby mu pomohl nést tíhu kříže, nebo do hávu plačících žen u cesty, setníka, který se bije v prsa, nebo se přidáme k Marii, stojící tiše u paty kříže; anebo chceme do děje vstoupit v roli Jidáše, Petra, Piláta, případně těch, kdo „stojí opodál a dívají se“, jak to nakonec všechno dopadne.

Vyprávění o umučení Páně, jemuž jsme naslouchali, se uzavírá obrazem náhrobního kamene, kterým je zavalen vstup do hrobu (srov. Mk 14,46); my už však víme, že tento kámen „nevydržel“: Ježíš byl vzkříšen a sedí po Otcově pravici. Přesto však dokud trvají dějiny tohoto světa bolesti a utrpení, on zůstává tajemným způsobem stále v hrobě; ještě nevstal úplně. Jeden z autorů 2. století píše: „Zůstává ve vězení, je v hrobech, připoután v okovech, v celách, zasypaný urážkami a prochází mnoha procesy; protože s těmi, kdo trpí, trpí také on“ (Skutky Janovy). Svatý týden by nám měl připomínat především toto všechno. „Ve svých současných životech uskutečňujeme z těchto tří mysterií (ukřižování, pohřbení a vzkříšení) to, čehož symbolem je kříž, zatímco se ve víře a naději přidržujeme toho, čehož symbolem je Kristovo pohřbení a vzkříšení. Právě teď bylo řečeno člověku: Vem svůj kříž a následuj mne!“ (sv. Augustin, Ep. 55,24).

V jistém smyslu se dá chápat celý náš život jako Svatý týden, pokud ho ovšem prožíváme s odvahou a vírou, v očekávání „osmého dne“, jenž je velkou nedělí odpočinutí a věčné slávy.

V této době nám Ježíš opakuje pozvání, které směřovalo jeho učedníkům v Getsemanské zahradě: „Zůstaňte zde a bděte se mnou“ (Mt 26,38).

 

Převzato  z knihy: Slovo a život (Raniero Cantalamessa)
Vydalo: 
KNA

Videoúvod k této neděli.

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz