Ježíš – naprosto jiný mesiáš (24. neděle v mezidobí B)

7.9.2015

Ježíš – naprosto jiný mesiáš (24. neděle v mezidobí B)

Izaiáš 50,5–9a;
List Jakubův 2,14–18;
Marek 8,27–35

Vyprávění o událostech u Césareje Filipovy obsahují všechna tři synoptická evangelia, a je proto důležité, aby nám ho liturgie předkládala během všech liturgických cyklů. V Markově verzi, kterou jsme poslouchali dnes, se ve vyprávění objevují dva vrcholy: a) uznání Ježíše jakožto Mesiáše (Krista) ze strany Petra; b) zjevení, kterým Ježíš o obsahu svého mesiášského poslání vypovídá: „Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých. Ježíš se nechává poznávat jako trpící Mesiáš, a chceme-li následovat, musíme nejprve zapřít sami sebe a vzít na sebe svůj kříž. První čtení připravilo půdu pro toto strohé zjevení díky úryvku přinášejícímu část zpěvů o Hospodinově služebníkovi.

Existovala velmi známá škola myslitelů (tzv. frankfurtská škola), jež usilovala o vysvětlení zvláštní potřeby člověka po absolutnu a po Bohu jako určitou „nostalgii po naprosto jiném“. Je to však poouze nostalgická vzpomínka, nic víc! Vzhledem k přečtenému evangelijnímu úryvku můžeme ve víře odpovědět na toto Boží hledání našich současníků, které se také rozhýbává téměř „dohmatáním“ (srov. Sk 17,27), a říci jim: Ten naprosto Jiný existuje! Nejedná se o pouhou nostalgii nebo projekci člověka, ale o nejkonkrétnější skutečnost – osobu Ježíše Krista.

V jakém smyslu můžeme hovořit o Ježíšovi jako o „naprosto jiném“, aniž bychom se dotkli víry v jeho Vtělení? – V tom smyslu, že byl Mesiášem naprosto odlišným od toho, jak si ho lidé jeho doby – a pravděpodobně všech dob – představovali; jak už bylo řečeno, byl „nemesiášským“ Mesiášem. Proto se Ježíš snažil na veřejnosti tomuto titulu vyhýbat („přísně je napomenul, aby to o něm nikomu neříkali“); i když nemohl úplně popřít celý tento titul, protože by musel popřít i velmi cennou součást svého poslání. Mesiášství bylo v myslích jeho tehdejších posluchačů neodlučitelně spojeno s politickým a vojenským posláním Davidova syna, což byl názor zcela odlišný od toho, jak on sám obsahu svého mesiášství rozuměl. Proto se snažil vštěpovat a doplňovat k titulu Syn člověka také titul Hospodinův služebník (srov. 29. neděle v mezidobí). Ze vzájemného sblížení těchto dvou titulů vzešel nový převratný obraz Mesiáše. Mesiáš, zvěstovaný Izaiášem v prvním čtení, který přišel sloužit a darovat vlastní život. Zvítězí skutečně nad nepřáteli Božími; neudělá to však skrze použití zbraní, ale díky své poslušnosti, utrpení a službě. Zvrat tohoto pojetí byl tak překvapivý, že ho Petr, jak jsme slyšeli v evangeliu, nedokázal přijmout, ale vzal Ježíše stranou a „začal mu to rozmlouvat“.

Když se mluví o Ježíšovi jako o „nemesiášském“ Mesiášovi, neříká se nic abstraktního, ale zaznívá velmi konkrétní výpověď – říká se, že Ježíš pronikavě změnil všechny projekty Božího království a osvobození, které rozvíjely další náboženské skupiny (farizejové, zélóti, esséni), a měl dokonce kuráž navrhnout nový, jenž se postavil do téměř dokonalého protikladu vůči nim. Ježíšovi nešlo o přesunutí moci z bohatých na chudé nebo z Římanů na národního mesiáše, ale o zřeknutí se jakékoli moci a dosažení vítězství novým, dosud neznámým prostředkem – skrze porážku!

První radikální vítězství, které po nás Ježíš žádá, je vítězství nad sebou, což se před druhými ztotožňuje téměř vždy s porážkou. Logika každého lidského usilování o dosažení moci je následující: boj – vítězství – vláda. Ježíšova logika však jde jinou cestou: boj (také Ježíš bojoval, a jak, proti zlu světa!) – porážka – vláda. Svatý Augustin to vše vyjádřil překrásnou větou: „Victor quia victima“ (Conf. X,43) – „Stal se vítězem, poněvadž byl obětí.“

Říkal jsem: boj – porážka – vláda: v podstatě titul Ježíše Krista vzkříšeného – Kyrios, „Pán“ – je titulem vítězství a vlády, a to do takové míry, že je neslučitelný s uznáním jiného pozemského pána. Jedná se však o panování, které není založeno na vítězství, ale na kříži.

Naprostá jinakost Ježíšova je tudíž naprostou jinakostí negativního znamení. Lidé by takové znamení sami nebyli schopni uchopit, a to ne kvůli tomu, že by bylo nade všemi jejich očekáváními, ale protože je skandálním způsobem pod nimi. Samozřejmě pod falešnými očekáváními a nepravými lidskými projekty, založenými na staré ideji moci, ne na skutečných, hlubokých očekáváních lidského srdce, kterým právě Ježíš napomáhá vystoupit na světlo.

Proč však dnes mluvíme o naprosté jinakosti? Má to všechno vůbec nějakou souvislost s dnešní skutečností?

Mnohá znamení naznačují, že stojíme před krizí modelů a projektů, jež pomáhaly udržovat v posledních dobách křesťanské úsilí o proměnu společnosti. Nejde jen o krizi modelů a projektů společnosti, ale také o modely a projekty kritiky společnosti. Volání zaangažovaných skupin už se nezdá být tak nabité očekáváním a nadějemi, jako tomu bylo okolo roku 1968, ale spíše v něm uslyšíme nejistotu, jisté zklamání nebo hněv.

Naše pozornost se však omezuje na náboženskou rovinu této problematiky; ptáme se, proč už i bojovní křesťané v různých zájmových politických skupinách, ať už odborových nebo společenských, jako by vstoupili do fáze nejistoty a krize, a už více nevěří v programy a slogany, které pravděpodobně oni sami vymýšleli a šířili. Je to proto, že tyto programy, postavené na křesťanském úsilí, nebyly zcela ve shodě s úplnou jinakostí Ježíše Krista a jeho evangelia. Jednalo se o projekty, jež téměř všechny víceméně otevřeně kráčely v linii židovského mesianismu, který přišel Ježíš vyvrátit a změnit. Proměna společnosti se očekávala na základě změny a přenesení moci (na mladé, dělnickou třídu či ženy), a ne zřeknutí se moci a popření každé moci, chápané jako vláda a převaha jednoho člověka nad druhým. Byly to projekty, jež se rozdvojovaly už v samotném svém základě, ve víře a v politice. Dvojakostmi se to v nich z křesťanského hlediska jen hemžilo: ti, kdo se těmto projektům věnovali, se cítili spíše jako stvořitelé než jako služebníci chudých, a už vůbec nebyli tak chudí jako sám Ježíš. Především však bylo všechno postaveno na logice vítězství, podobné židovskému mesianismu Ježíšovy doby; najednou se tato logika ocitla ve vztahu k prodlužujícímu se očekávání, neúspěchu a porážce naprosto odzbrojená a bezbranná.

A tak se stalo, co se muselo stát nebo se děje: únava, nejistota, zklamání; duševní stav, který se dá přirovnat k situaci emauzských učedníků, když se v podvečer Velikonoc vraceli zpátky domů: Doufali jsme…; ale už uběhly tři dny a vůbec nic se nestalo! (srov. Lk 24,21).

Pokud je úkolem společenství věřících vnímat a číst znamení doby nebo, jak se dnes říká, „dát význam znamením“, pak se domnívám, že je zapotřebí dát význam i tomuto znamení, kterým je únava, více či méně přiznané hledání něčeho jiného, hlubšího významu, jenž se může dát lidské zkušenosti; řekněme to naprosto otevřeně: touhu po něčem naprosto jiném.

Možnost dát pozitivní odpověď na toto hledání spočívá pro nás křesťany na následující jistotě: ona naprostá jinakost, kterou na zem přináší Ježíš, není pouze prázdnou nostalgií nebo pouhou historickou připomínkou; jde o přítomnou skutečnost působící v současném světě. Naprostou jinakostí křesťana je samotný Ježíš Kristus ukřižovaný a vzkříšený, jenž se skrze svého Ducha nabízí tady a teď tomu, kdo věří, jako možnost nového života. Není naprosto jiný, protože by nebyl jedním z nás, ve všem nám podobný kromě hříchu (srov. Žid 4,15), ale jeho jinakost tkví v tom, že jako ponížený a ukřižovaný Mesiáš vyvrátil všechny lidské projekty spásy a svými blahoslavenstvími zjevil novou škálu hodnot, zcela odlišnou od hodnot světa, které pokračují v tom, že naši existenci činí nešťastnou.

Mohlo by se zdát, že jsme tím vším vlastně vůbec nic neřekli, ale opak je pravdou – bylo vyřčeno to podstatné. Jinak řečeno, je nezbytné se navrátit k rozlišování (ne však k oddělování!) okamžiků poslušnosti víře od poslušnosti pozemským, politickým nebo společenským snahám. Se svatým Pavlem to můžeme vyjádřit slovy, že je nutné postavit víru nad skutky, i když skutky – jak nám to dnes připomněl svatý Jakub – jsou také nesmírně důležité. Bylo by potřebné obnovit tam, kde je to důležité, východiska, která nejsou nejasná už od samého počátku (náboženská a politická současně), ale čistá a pevná jako skála, lépe řečeno, jako křesťanská zvěst o tom, že „Ježíš je Pán!“.

Křesťansky inspirovaným zainteresovaným skupinám se nabízí pouze jediná cesta, jak se dostat z potíží, jimiž právě ony jako první trpí: rozřešit koordinaci mezi vírou a politikou naprosto jasným a koherentním podřízením politiky víře, což vychází z jistoty, že Ježíš Kristus je Pánem také našeho pozemského usilování, a to ne ve smyslu, že by víra politiku nahradila, ale v tom, že Ježíš zůstane naším Pánem, ačkoli jsme zapojeni do těchto pozemských úkolů a otázek.

Nemůžeme předstírat, že jsme naprosto zajedno a souhlasíme se skupinami inspirovanými jinými než křesťanskými proudy, a to už na začátku této cesty, snad vyjma odloučení se kvůli vnímání jiného smyslu a motivace, jež se dávají úsilí a vycházejí z naší víry ve věčný osud člověka. Jestliže ale určitý soulad s nevěřícími na rovině pozemská musí být, pak by měl být nastolen na základě uznané křesťanské identity, i když nemusí být ještě plně rozvinutá a uskutečněná.

Snažím se říct, že se členové skupin inspirovaných křesťanstvím musejí stát skutečně „křesťany“ a objevit, že být křesťany, ve své radikalitě, neznamená mít své vlastní křesťanské principy nebo trvat na vyznávání evangelijních hodnot, ale znamená to žít a smýšlet podle Ducha Vzkříšeného, v novosti života, nežít „sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých“ (2 Kor 5,15), pojímat život jako službu motivovanou příkladem Ježíše Krista.

To všechno by samo od sebe mělo vést k vyzvednutí na první místa těch faktorů sjednocování, jež byly dosud spíše okrajové, tedy zvěstování a sdílení Božího slova, zkušenost s Duchem Svatým a jeho dary, modlitba a uprostřed toho všeho silná láska a pevné vzájemné společenství. Přejdeme tak od skutečnosti skupiny k realitě společenství – společenství nového, spontánního, s mnohem větším integračním potenciálem pro různé součásti Božího lidu, kléru, laiků nebo řeholníků; společenství vystavěného na základě souhlasu, a ne na pouhém geografickém vymezení, které bylo základem pro současné uspořádání institucionálních komunit; společenství dokonalé společnosti, postavené na podstatných životních prvcích, s celou církví a její hierarchií, ale s mnohem širším prostorem pro různé iniciativy, než tomu bylo v minulosti.

Evangelium nás dnes inspirovalo velmi náročnými myšlenkami, jež určitě nebudou pro všechny snadno uskutečnitelné. Ono „naprosto jiné“, o kterém jsme hovořili dosud s láskou, a možná bez toho (podobně jako emauzští učedníci), aniž bychom ho úplně rozpoznali, nyní usedá společně s námi ke stolu a může nám vysvětlovat smysl Písma a darovat světlo k pochopení a odvahu konat, co jsme poznali. 

Převzato  z knihy: 
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: 
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.