Ježíšovi předchůdci (2. neděle adventní A)

2.12.2019

Ježíšovi předchůdci (2. neděle adventní A)

1. čtení: Izaiáš 11,1–10
2. čtení: List Římanům 15,4–9
Evangelium: Matouš 3,1–12




Dnešní liturgie nás nechává naslouchat hlasu dvou největších kazatelů adventní doby: Izaiáše a Jana Křtitele. Izaiáš ohlašoval příchod Pána již velmi dávno. Jeho zvěst sytila očekávání po mnoho generací: „Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel.“ Jan Křtitel to byl, kdo zvěstoval bezprostřední a už nastávající příchod Pána: „Ale ten, který má přijít po mně…“ Spojení obou těchto mužů-předchůdců vychází z Izaiášova proroctví, jež u Matouše uvádí Jana jako: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“
Každý advent předpokládá svého předchůdce – herolda připravujícího duše a vzbuzujícího pozornost, aby ten, kdo přichází, byl toužebně očekáván, přijímán a jeho příchod nezůstal nepovšimnut. Ve starověku bylo obvyklé, že když se určitá významná osoba (obvykle nějaký panovník) přibližovala k městu a chystala se k oficiální návštěvě, bylo zapotřebí posla, který by ho předcházel a vyzýval lidi, aby mu šli naproti a opravili silnice a mosty pro jeho příchod. Stejně jako existovali předchůdci Kristova prvního příchodu, tak se objeví i zvěstovatelé jeho posledního příchodu (měsíc, hvězdy, nebeská znamení). Existuje však také Ježíšův příchod, jenž se doposud v dějinách neustále odehrává. Jedná se o přicházení ženicha v přítomném okamžiku do církve a k věřícím, o němž jsme hovořili minulou neděli a jež je v centru dění mezi příchodem Vykupitele v našich dějinách a oním budoucím příchodem, který s touhou očekáváme. Jde o skutečný Ježíšův příchod, i když pod svátostnými způsobami, jenž se odehrává při slavení eucharistie, osobní Ježíšův příchod ke každému člověku skrze jeho lásku, jeho slovo a jeho milost, skrze události odehrávající se v dějinách světa. Takovému příchodu je zapotřebí vyjít vstříc naší odpovědí a naším každodenním rozhodnutím.
I pro tento nenápadný a tichý příchod, který se neustále vzhledem ke světu a lidem odehrává, potřebuje Ježíš své předchůdce. K tomuto úkolu jsme byli my všichni povoláni a zasvěceni v den našeho křtu. Ježíš přišel k Janu Křtiteli a už na počátku, v lůně jeho matky, mu požehnal a zasvětil ho k tomu, aby se stal jeho nespoutaným poslem a zvěstovatel. A stejně tak to učinil i s námi. Vybral si nás, vykoupil nás a posvětil na prahu našeho života skrze křest, abychom se stali jeho předchůdci a svědky ve světě. Všichni se tedy musíme stát předchůdci – lidmi, kteří vyrovnávají stezky a vzbuzují očekávání.
Jan Křtitel, bezesporu nejvýznamnější předchůdce, nám pomůže porozumět, jakým způsobem se můžeme také my stát Ježíšovou předzvěstí. Evangelium, jež jsme dnes četli, začínalo slovy: „V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: ,Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.‘“ To je zvěst, kterou bychom měli také my ohlašovat světu: nebeské království je blízko; ba co více, musíme s velkou přesvědčivostí a silou upřesnit, stejně jako to udělal sám Ježíš, když vystoupil po Janovi: „Boží království je už mezi vámi“; přichází již do světa, začíná se už uskutečňovat. Tím nedůležitějším momentem už není jeho očekávání a příprava, ale vstoupení do něj, a to i za cenu obětí a zřeknutí se mnoha věcí: „Nebeské království trpí násilí a násilníci (dalo by se říci, že ti, kdo jsou rozhodní a odhodlaní) je uchvacují“ (Mt 11,12).
Zachariáš, otec Jana Křtitele, zvěstoval v hymnu Benedictus jeho poslání: „A ty, dítě, budeš prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu, dát jeho lidu poznání spásy v odpuštění hříchů z milosrdné lásky našeho Boha“ (Lk 1,76–78). Těm, kdo se ho ptali: „A kdo jsi ty?“, Jan odpovídal: „Jsem hlas volajícího.“ Celý Janův život byl jediným hlasem oznamujícím jeho současníkům onu úchvatnou zvěst o spáse skrze odpuštění hříchů: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ Dalo by se říci, že přímo hořel, když představoval Ježíše, když probouzel touhu po něm a ukazoval, jak velmi ho lidé potřebují: „Já vás sice křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já… On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm.“ Posel a současně „ženichův přítel“ žije cele pro něho, a když ženich vstoupí na scénu, nenápadně se vytratí: „Jemu nejsem hoden ani opánky přinést.“
Svatý Augustin dobře vysvětlil úkol hlasu – je prostředníkem, slouží k předání slova, a skrze slovo k přenosu myšlenky, která se ve mně zrodila. Když se toto slovo dostane do srdce druhého člověka, sdělí své poselství, hlas se odmlčí a utichá. Tak je tomu i s předchůdcem – když se Slovo, tedy Kristus, objeví, stáhne se. Jeho přítomnost by se mohla stát překážkou. Předchůdce – poněvadž ví, že není a nemůže být spasitelem nikoho – se musí umět zavčas vzdálit, aby se lidé omylem nepřimknuli k němu a nezůstali stát u něj.

Kristovi učedníci mají podivuhodně krásný úkol – darovat světu poznání, či lépe jistotu spásy! Mají za úkol zvěstovat lidem: „Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte“ (Jan 1,26); někdo, kdo vás hledá, kdo vás muže učinit šťastnými, jediný, kdo má slova věčného života a nikdy neklame planou nadějí!
Měli bychom se tudíž všichni pokusit stát skutečnými hlasateli a volat stejně jako Jan Křtitel „Obraťte se“? Hlasateli a zvěstovateli rozhodně ano, nicméně ne nutně skrze slova. Dříve než se Jan vydal hlásat obrácení a pokání ostatním, začal tento stav obrácení uskutečňovat u sebe samotného. Než začal „volat“ v poušti, začal „žít“ v tichosti pouště; připravoval cesty Pánu uvnitř sebe samého a vyrovnával mu stezky ke svému srdci, ještě než začal vyzývat ostatní, aby učinili totéž a následovali ho: „Žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před izraelským národem“ (Lk 1,80). Přesně tak to ostatně udělal i samotný Ježíš v Nazaretě. Rovněž my se musíme před tím, než se pustíme do „vyznání“, ponořit do „stavu obrácení“. Jednoduše řečeno, než se pustíme do hlásání o nutnosti obrácení druhým, musíme se nejprve obrátit my sami.
Nejkrásnějším okamžikem života Předchůdce bylo jeho setkání s Mistrem, kdy ho uviděl přicházet k sobě a zvolal: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa, ten, o kterém jsem vám hovořil.“ I my budeme mít příležitost právě k takovému setkání. V přijímání se mu otevřeme stejnými slovy jako Jan Křtitel: „Hle, Beránek Boží…“ Kéž naplní naše srdce radostí a odvahou, abychom se mohli stát jeho předchůdci v našem světě.


Převzato  z knihy: Slovo a život

Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz