Jonáš (3. neděle v mezidobí B)

19.1.2015

Jonáš (3. neděle v mezidobí B)

1. čtení: Jonáš 3,1–5.10
2. čtení: 1. list Korinťanům 7,29–31
Evangelium: Marek 1,14–20




„Král Jeroboam získal nazpět území Izraele … podle toho, co Hospodin, Bůh Izraele, řekl prostřednictvím svého služebníka, Amitajova syna, proroka Jonáše, jenž pocházel z Gat-Chafaru“ (2 Král 14,25). Jsme v 8. stol. př. Kr. v Samaří, hlavním městě severního království Izraele v období rozkvětu, ale také sociální nespravedlnosti, kde vládne král Jeroboam II.; hlasitě a polemicky pozvedá hlas prorok Amos. V řádkách, které byly citovány na začátku, je však řeč o jiném proroku – Jonášovi, jehož jméno můžeme přeložit jako „holubice“.

Nám všem zůstal Jonáš vepsán do paměti tak, jak jej dějiny umění znázornily v tisících podob, počínaje Kalixtovými katakombami v Římě (2. stol.), s onou obrovitou velrybou, která ho pohltila. Půvabná knížečka, jež nese jeho jméno, je určitým druhem pozdějšího podobenství. Hlavní postavou je dávný izraelský prorok představovaný s nádechem vtipné ironie: je to naříkavý a bázlivý člověk, stará se hlavně o sebe, a především se vzpouzí Božímu povolání.

Bůh povolal Jonáše, aby kázal v Ninive, obrovském hlavním městě asyrské říše na východě, ale ten místo toho odpluje lodí mířící do Taršíše, který je vzdáleným místem na západě (snad na Gibraltaru nebo Sardinii). Rozbouřené moře a mořská příšera, která jej pohltila, jsou znameními smrti, zkoušky, ale konečně také osvobození. Již očištěný prorok se poddal a vypravil se do Ninive; liturgický úryvek z dnešní neděle je popisem úspěchu jeho poslání: „Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se do žínic, velcí i malí. Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se …“ (3,5.10).

Ale příběh ještě neskončil. Tento domýšlivý prorok měl opět důvod k nářkům. Sedí v klidu pod listnatým ricinovým keřem a srdce mu svírá trpkost, protože očekával, že se Ninivané, tradiční nepřátelé Izraele, neobrátí, takže město stihne Boží hněv a spravedlnost namísto odpuštění. Kořeny onoho stinného keře však napadl červ a nechal jej uschnout. Listí zvadlo a rozpálené slunce pálilo přímo na Jonášovu hlavu. Navíc se zvedl žhavý vítr z pouště.

Je snadné si představit protest tohoto člověka proti všem a proti Bohu. Ale Bůh se hlasitě ozval a udělil prorokovi poslední lekci tohoto podobenství. Šlo o útok na každou formu omezenosti, uzavřenosti, nekompromisnosti a rasismu a oslavu Boží vůle spasit všechno stvoření: „Tobě je líto ricinového keře, s nímž jsi neměl žádnou práci, který jsi nevypěstoval. V noci vyrostl, v noci zahynul. A já bych se neměl smilovat nad Ninive, velikým městem, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozlišovat pravici od levice – a tolik dobytka?“ (4,10–11).


Převzato  z knihy: 
Biblické postavy
Autor: Gianfranco Ravasi
Vydalo: 
KNA

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster@vojtechkodet.cz 

Všechna práva vyhrazena © 2017 NETservis s.r.o.