Každý křesťan nese poselství (14. neděle v mezidobí C)

27.6.2016

Každý křesťan nese poselství (14. neděle v mezidobí C)

1. čtení: Izaiáš 66,10–14c
2. čtení: Galaťanům 6,14–18
Evangelium: Lukáš 10,1–12.17–20




Evangelia těchto posledních tří nedělí představují jistý druh trilogie. Jsou mezi sebou vzájemně provázaná a rozvíjejí jednotnou myšlenku. Nejprve nám byla představena Ježíšova osoba, tedy ten, od něhož vychází povolání (XII. neděle); potom samotné Ježíšovo povolání, jeho „Následuj mě!“, které nás naučilo nahlížet na křesťanský život jako na povolání (XIII. neděle), a dnes se dostáváme k odhalení samotné koruny povolání, kterou je poslání! Ježíš volá, aby mohl poslat: poukázat na tuto skutečnost bylo právě Lukášovým úmyslem, což je vidět i na způsobu zpracování slov, která k němu přišla, do pořadí, o němž jsme právě hovořili.

Dnešní úryvek obsahuje důležitá upřesnění o poslání. Říká se v něm, že tentokrát neposlal Ježíš jenom svých „Dvanáct“ (srov. Mk 3,14), ale sedmdesát dva učedníků, což byli téměř všichni, které v té době měl, nebo ho alespoň následovali s určitou vytrvalostí a stálostí. Jednalo se o poslání do blízkých „měst a vesnic“: mohli bychom doplnit, že šlo v podstatě o velmi „interní“ misi. Ani nemusíme příliš namáhat naši mysl, abychom v tomto evangeliu rozpoznali výzvu směřující ke všem pokřtěným: většinou neříkáme dělníkům, kteří jsou již na poli, že je žeň hojná a že je jich málo (poněvadž by ztratili odvahu!), ale povzbuzujeme jiné, aby vyšli do polí. V tomto případě se tedy jedná o misijní promluvu určenou veškerému křesťanskému lidu. Dobře naslouchejme, protože možná dospějeme k přehodnocení své vize o tom, co je to misie (poslání) a kdo jsou to misionáři.

Každoročně v říjnu slavíme misijní neděli a při této příležitosti se představují křesťanům potřeby misijních oblastí, aby je tito mohli podpořit modlitbou či případným finančním darem. Pozornost je nasměrována velmi daleko, k misionářům (většinou řeholníkům a kněžím), kteří se vydali do vzdálených oblastí země, aby probouzeli víru a dali vzniknout církvi. Nastal však čas, abychom si povšimli, že v misijní aktivitě církve nastal téměř „kopernikovský“ obrat, dalo by se říci naprostá změna perspektivy. Situace se velmi proměnila od doby, kdy se zrodily první misie. Za časů svatého Františka, který byl průkopníkem misií v cizině, existovala křesťanská Evropa a zbytek světa muslimský anebo pohanský. Úkol byl tedy jasný: přinášet evangelium pohanům (pro Františka to byli Saracéni). Kdo jsou však v dnešní době pohané a kde se nachází misijní území? Bylo by velmi mylné ztotožňovat tak zatvrzele s misiemi země třetího světa (jako by se víra shodovala s blahobytem a se západní křesťanskou civilizací!). V dnešní době už tyto země nechtějí být označovány jako „misijní území“; jen to zkuste říci nějakému Brazilci nebo Afričanovi! Některé z těchto zemí jsou sice chudé, co se ekonomických měřítek a zdrojů týká, ale o to bohatší jsou ve víře. Ani jsme si s ubíhajícím časem nevšimli (možná někteří ano), že se situace pozměnila a že z hlediska víry se role zaměnily: víra rostla v zemích, do kterých přicházeli misionáři, ale umenšovala se v zemích, z nichž vycházeli. Jeden francouzský biskup chtěl před časem prohlásit Francii za misijní území. A copak se to netýká i dalších zemí Evropy, včetně nás? Samotní misionáři, kteří se po letech vracejí nazpět, se cítí velmi nesví a chtějí se velmi rychle vrátit opět ke svým vzdáleným komunitám: mezi mými „indios“ je více víry! Již v minulosti se podobné situace objevovaly: víra, která vzešla z Palestiny, se tam později musela navrátit skrze misie (Svatá země je v současnosti jednou z předních katolických misií). A dále, víra, která vyšla z evropského kontinentu, aby pomohla obrácení Irska, se po barbarských invazích navrátila do Evropy díky působení irských mnichů. Dny, kdy k nám evangelium a kněží přijdou z Afriky, už pravděpodobně nejsou daleko!

Misijní území se tedy nachází právě zde, mezi námi. Zkusme zúžit svůj pohled a zaměřit se na situaci kolem sebe: jak jsou na tom obyvatelé naší čtvrti s vírou, případně s křesťanskou praxí? „Náš kostel je při mších naprosto plný!“ Ano, ale kdybychom přivedli dovnitř jenom obyvatele okolních domů, byl by už kostel k prasknutí. A kde jsou všichni ostatní? Stále se věnujeme výkladu podobenství o ztracené ovci a nevšímáme si, jak se situace od dob Ježíšových proměnila: poměr už není devadesát devět oveček v ovčinci a jedna mimo něj, ale jedna ovečka v ovčinci a devadesát devět mimo! Horší je, že pastýř, místo aby šel hledat těch devadesát devět ztracených, věnuje se a tráví veškerý svůj čas péčí o tu jednu jedinou, která zůstala v ovčinci! Pastorační aktivita církve se v současné době převážně odvíjí od zabezpečování (mnohdy až přehnaného) „stravy“ skrze mše, svátosti a kázání těm několika lidem, kteří ještě spontánně přijdou do kostela. Kdo přemýšlí nad tím, jak dostat mši a Boží slovo mimo kostely a oratoře do domů?

Jistěže těchto „devětadevadesát“ nejsou pohané; obvykle jsou dokonce pokřtění. Je však možné být pokřtěný, a přitom nebýt křesťanem? V podstatě je možné být někde zapsaný v matrice pokřtěných, ale pokud už nic jiného nedělám, jaký smysl to má? Rozdíl tu skutečně je, ale je postavený proti takovému pokřtěnému. Nebezpečí, v němž se nachází, je větší než u pohana, který o evangeliu nikdy neslyšel. Jestliže se na začátku misijní činnosti církve jednalo o vysazení nových křesťanských komunit v pohanském světě, dnes se jedná o vytváření komunit křesťanů uprostřed světa pokřtěných. Jde o probouzení a kříšení víry, o oživování zapomenutých křtů.

Položme si otázku: pokud je misijní území zde mezi námi, kdo tedy jsou nebo mají být misionáři? Jsou to ti, kdo čas od času v tomto kostele převezmou kříž a odcházejí do vzdálených končin? To skutečně ne! Těchto lidí ubývá, protože země třetího světa už mají svá vlastní kněžská a řeholní povolání. Vlády těchto zemí už stále častěji odmítají udělovat vstupní víza; každá místní církev musí být odpovědná za vlastní víru. S koncem koloniálního panství došlo také k ukončení určitého typu misijní aktivity.

Ale opakuji tutéž otázku: „Kdo jsou tedy dnešní misionáři?“ My všichni, kteří se tu nacházíme! Celé naše křesťanské společenství, přičemž tím rozumím skupinu pokřtěných, kteří díky nevysvětlitelnému Božímu daru přemohli svět a jsou zde, aby naslouchali Božímu slovu a sytili se Kristovým Tělem. Misionáři ale nejsme v důsledku znepokojivé krizové situace, kterou v dnešní době procházíme, ale skrze vnitřní přirozenost: náš Mistr chtěl, aby tomu bylo tak, že každý, kdo zakusí jeho spásu, půjde a bude ji hlásit dalším, a to počínaje jeho přáteli, známými a vlastní rodinou: „Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ (Lk 9,60). Prvotní církevní komunita pochopila, že toto a další Ježíšova slova byla určena všem učedníkům. Proto apoštol Petr připomíná všem křesťanům, že byli povoláni z temnoty ke světlu, „abyste rozhlašovali, jak veliké věci udělal“ (1 Petr 2,9). Co jiného znamená rozhlašovat veliké skutky Boží, než svědčit o tom, co podivuhodného Bůh učinil v našich životech. Svatý Pavel chválil křesťany ze Soluně, protože skrze ně zaznělo slovo „po celé Makedonii a Achaji“ (1 Sol 1,8). Nebyli pouhými pasivními posluchači evangelia, ale stali se z nich jeho nositelé; stali se živým hlasem evangelijní zvěsti. Jeden text Druhého vatikánského koncilu říká: „Křesťanské povolání je svou povahou také povolání k apoštolátu“ (AA 2). Lze tedy říci, že každé povolání je rovněž posláním!

Musíme se naučit spatřit v sobě samotných ty, kdo byli posláni. Měli bychom dát vzniknout novým příhodným formám nové evangelizace, ale už od tohoto okamžiku musíme začít dělat, co je možné, vyjít z nezájmu a netečnosti; odpovědnost za víru neseme všichni, nejen kněží. Zkuste si představit, že se jednoho dne dostanete dříve než všichni ostatní k nesmírně ohromující informaci; copak si ji necháte jenom pro sebe? Určitě ne, protože na vás bude v nitru naléhat, abyste ji sdělili ostatním, zvláště když se jedná o dobrou zprávu. A co zpráva o tom, že nás Bůh miluje, že Ježíš zemřel a byl vzkříšen, že Boží království je blízko? Informace tohoto typu by měla určitě proniknout skrze dveře křesťanských rodin a do slov a očí věřících.

Problémem spíše bude vědět, „jak“ být misionářem; jak se může křesťanský laik, když zůstane takový jaký je, tedy hluboce zakořeněný do života tohoto světa (rodina, zaměstnání, sociální vztahy), stát také svědkem a živým hlasem evangelia? Poslechněme si další myšlenku Vatikánského koncilu: „Neexistuje tedy žádný úd, který by neměl podíl na poslání celého těla; každý musí mít v srdci posvátnou úctu k Ježíšovi a z prorockého ducha o Ježíšovi vydávat svědectví“ (PO 2). Co znamená být křesťanem „prorockého ducha“? Určitě nejde o schopnost předpovídat budoucí události, ale spíše žít takovým způsobem, abychom předpovídali tu nejvznešenější budoucnost, a to nejen chronologickou, ale zvláště eschatologickou, tedy definitivní budoucnost. Jinak řečeno, křesťanský laik musí být misionářem naděje: nejen nějaké přechodné okamžité naděje, ale „naděje, která neklame“. Křesťané tímto způsobem představují jistý druh zářící sítě přítomné v každém městě. Nedělají zbytečný povyk, kroniky o nich nemluví, stejně jako se nevěnovali prvním křesťanům historikové jejich doby. A přece jsou právě oni v centru té nejdůležitější a nejmimořádnější události, která se připravuje na povrchu zemském již po dva tisíce let: růst Božího království!

Misionáři s nadějí, ale také se svědectvím: taková misijní aktivita je dostupná všem bez výjimky, protože nevyžaduje ani umět mluvit. Stačí ukazovat těm, s nimiž jsme během týdne v kontaktu, jak nám Ježíš proměnil život, že život s ním je krásný i v bolesti, a možná právě tehdy ještě více. Když se nám podaří uskutečnit nějaký skutek lásky a přinést někomu alespoň trošku pokoje, a on se bude ptát: „Jak to, že jsi stále tak klidný?“, nemějme strach poukázat na pravý důvod této skutečnosti.

Jednoho dne uslyšel prorok Izaiáš Hospodinův hlas, který pravil: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ A prorok odpověděl: „Zde jsem, Pane, pošli mě!“ (Iz 6,8). Tato výzva pokračuje, nyní je to Ježíš, kdo říká: Kdo chce jít pro mě zvěstovat spásu mému lidu? Blahoslavení ti, kdo mají odvahu a velkodušné srdce k odpovědi: „Zde jsem, pošli mě!“ Blahoslavení, protože je očekává nová radost, kterou doposud ještě nezakusili. O dvaasedmdesáti učednících se v úryvku říká, že „se vrátili a s radostí řekli: Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!“. S Ježíšovým jménem se může jít vstříc ponížení, ale může tomu být také obráceně (to možná častěji), protože svět, aniž by to věděl, neočekává nikoho jiného než právě jeho. A navíc Ježíš své učedníky po návratu z misie povzbuzuje; bere je s sebou, jak to v tomto okamžiku dělá také s námi. Odpouští jim omyly, chyby a okamžiky strachu, a aby dodal odvahy jejich srdci, dává jim cele sebe sama. Právě v eucharistii je Ježíš velkým „misionářem“, který k nám přichází s radostnou zvěstí evangelia.

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA

 

 

Sekce: UVEDENÍ DO NEDĚLE   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články


RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Kontakt na správce stránek: webmaster(@)vojtechkodet.cz 

Administrováno CMS systémem společnosti NETservis s.r.o.